(Handel: Orlando, Alcina, Splenda l0alba in oriente; Hasse: Arminio, La scusa )
Vivica Genaux – mezzosoprán, Les Violons du Roy, Bernard Labadie. Produkce: Alain Lanceron. Text: A, F, N. Nahráno: 3/2005, Chapelle du Grand Séminaire, Montreal – Quebec, Kanada. Vydáno: 2006. TT: 72:03. DDD. 1 CD Virgin Classics 724354573729 (EMI).
Nicolo Grimaldi, Antonio Maria Bernacchi, Giovanni Carestini, Gaetano Majorano, Carlo Broschi. Co si vybavíte pod těmito jmény? Někteří z vás možná v první chvíli nic. Určitě všichni však zařadíte jejich umělecká jména Farinelli, Caffarelli nebo Nicolino… Byli špičkou díky několika filmům a řadě CD bájné tradice kastrátů. Byli to umělci, pro které psali skladatelé 17. a 18. století, včetně těch nejlepších – Händel, Hasse. Dnes tuto literaturu zpívají specializovaní kontratenoristé, mezzosopranistky s určitým specifickým hlasovým vybavením a svůj repertoár si „kalhotovým“ barokem obohacují i univerzální mezzosopranistky a sopranistky. Poslední kategorie je široká a jsou v ní umělkyně jak hlasově a inteligenčně skvěle vybavené (například Fleming, Kasarova, Kožená, Von Otter), tak i řada těch, které by tuto hudbu neměly zpívat, protože jí spíše škodí. Potom jsou tu zvláštní, těžko zařaditelní jedinci. Tím nejvýraznějším je Cecilia Bartoli, která je svou instrumentální technikou v dnešním světě vlastně exotem. Jakoby na hraně kráčí rodačka z aljašského Fairbanks Vivica Genoux. Není však jen mistrem barokního bel canta, stejně výrazně zasáhla i do italského bel canta 19. století (rossiniovské kreace). Ke své škodě jsem se s tímto mimořádným hlasem poprvé setkal teprve před pěti lety v projektu Harmonia Mundi France Arias for Farinelli. Už tehdy mě fascinovala lehkost, s jakou zvládala árie určené původně kastrátům. Tehdy přinesla vizitku pěti barokním autorům, na projektu Virgin Classics jsou to dva. Dramaturgie má tedy jasnější mantinely (recitativy a árie ze tří oper a dvou kantát). Za pět let její hlas v hloubkách ztmavl, nabyl ještě opojnější barvu, přičemž lehkost zůstala. Úžasná je střední poloha. Střed a výšky sice nejsou tak znělé jako v případě Kožené, ale to plně nahrazuje sametovost a v tomto repertoáru málo slýchané sugestivní propojení hlasu a výrazu. Její koloratury a fioritury nejsou tak instrumentálně vysoustruhované jako u Bartoli (také tempa jsou uměřenější), mají však více oblé měkkosti. Kanadský soubor Les Violons du Roy hraje báječně a zmíněnou měkkost svým doprovodem umocňuje. (Přes nesporné vysoké kvality mně připadla hra Akademie für Alte Musik Berlin pod vedením René Jacobse na farinelliovské desce v detailech i celkovém vyznění výraznější.) Genaux nemá sice tak snadno rozpoznatelný projev jako Bartoli, Kožená nebo Von Otter, ale podle mého mínění ve svém oboru patří mezi nejlepší současné zpěvačky. Kdyby se našel u nás agent, který by přivezl tento interpretační tandem, zasloužil by si caesarovský vavřín.
Body: 5 z 6
