Emily Van Evera – soprán, Petra Noskaiová – alt, Tomáš Šelc – bas, Miloš Valent – housle, Katedrální sbor sv. Martina, Dušan Bill – sbormistr, Solamente naturali, Andrew Parrott – dirigent. Text: A, S. Nahráno: 7. – 9. července 2010, Kostel Svaté rodiny, Bratislava. Vydáno: 2010. TT: 76:43. DDD. 1 CD Pavian records PM0050-2.
Tvorba slovenského skladatele Vladimíra Godára se už delší dobu stylově pohybuje v oblastech, které byly pro velkou většinu artificiální tvorby 20. století buď přímo zakázané, nebo sloužily jen jako zdroj citací či persifláží. Základním logem jeho tvorby je práce s tonálním či modálním materiálem, který stylově osciluje mezi barokem a klasicko-romantickými (někdy spíše romantizujícími) idiomy. Není naším cílem polemizovat o tom, jestli je to dobře nebo špatně. Cílem je hovořit o nahrávce, která je více než dobrá. Godárovo oratorium Querela Pacis (Žalozpěv míru) je koncipováno jako pocta Erasmu Rotterdamskému, jehož stejnojmenný text je ve skladbě použit (kromě něj ještě úryvky z Komenského díla Orbis sensualium pictus, sumerská lamentace Nářek nad zkázou města Ur, části žalmů a básně Henry Wadswortha Longfellowa a Alfreda Tennysona). Jednotícím mimohudebním tématem kompozice je mír a humanismus, důvod jejího vzniku autor blíže rozvádí v pacifistickém sleevenotu. Zde se samozřejmě nabízí srovnání například s Válečným requiem Benjamina Brittena (podobnost je i v použití latinských a anglických textů), ovšem hudebně jde zcela o jiný jazyk. Skladba je dle mého soudu nejsilnější v místech, kde pracuje autor s materiálem modálního typu (upomínajícím místy na vedení hlasů v kompozicích Arvo Pärta), to jest v úvodním Preludiu a finálním Postludiu. Jistá zvláštní statičnost a archaičnost (pramenící z použitého materiálu) v kontrastu s vynikající tektonickou výstavbou vytváří zajímavou novou kvalitu a dokáže udržet pozornost i na poměrně dlouhé ploše. Méně kladně bych hodnotil části, které použitým harmonickým jazykem a rytmikou odkazují k banálnějšímu typu populární hudby (například část druhá – Recitativo) nebo k hudbě starší (například „wagnerovský“ závěr části třetí – Obsidium Urbis a též často se vyskytující barokní dikce). Po stránce interpretační a zvukové nelze nahrávce vytknout téměř nic (snad jen občasné distonování sopranistky). Solamente naturali hrají historicky poučeně, precizně a hlavně fantasticky dynamicky bohatým zvukem, který je i ve fortissimu stále hladký a vytříbený. Absolutorium si zaslouží sólisté, sbor i dirigent a v neposlední řadě samozřejmě režiséři nahrávky. Vynikající zvuk a vynikající prezentace. Pro současnou hudbu jen dobře.
Body: 5 z 6
