Tenorista Petr Nekoranec se zaslouženě dostává do povědomí domácí i světové operní a písňové posluchačské veřejnosti. K dalšímu postupu v jeho kariéře má přispět i nahrávka, kterou koncem roku 2019 vydává Supraphon. Protože mi jsou na rozdíl od uměleckých agentur a prodejců umění jakékoliv ceny a úspěchy ze soutěží zcela lhostejné (slušně to píšu velmi nerad), srovnám si jednoduše sám ve své hlavě, zda je mladý pěvec tím, kdo si mne svým hlasem získává – či nikoliv. Platí obojí.
S Petrem máme společnou lásku, a tou je árie Nadira z Lovců perel Georgese Bizeta. Nespočet existujících nahrávek Je crois entendre encore od mnoha slavných pěvců nedávalo příliš šancí tomu, abych objevil něco mimořádného. Opak je ovšem pravdou, a jsem nesmírně potěšen, že účinek, jakým mladý Čech ve spolupráci s Českou filharmonií a dirigentem Christopherem Franklinem zapůsobil na mou duši i tělo, patří k tomu nejintenzivnějšímu, co jsem kdy slyšel. Náš pěvec přemaloval interpretační mapu – počínaje zimou roku 2019 neexistuje zdařilejší provedení tohoto francouzského hitu. Operní nadšenci po celém světě budou nuceni přehodnotit své preferenční tabulky, a že to bude díky ataku z Nových Dvorů u Polné, čekal asi málokdo.
Už jen tento fakt by měl být dostatečným důvodem k pořízení si alba nazvaného Francouzské árie, důvod to ovšem není jediný. Krom v Rudolfinu výtečně zachyceného zvuku České filharmonie, velmi citlivé dynamiky a pozorně dirigentem zvolených temp, jsou to další tracky. Parádní je Pâris z Offenbachovy Krásné Heleny a Nekoranec rozhodně zapůsobil i jako Tonio z Donizettiho Dcery pluku. Vedle dalších moc pěkných podání (Gounodův Roméo v duetu s překrásně znějícím hlasem sopranistky Zuzany Markové či Iopas z Trójanů Hectora Berlioze) mne ovšem vůbec neoslovil přednes árií Massenetových, ve stejném duchu musím zmínit i slavný kus z Gounodova Fausta Salut! Demeure chaste et pure, který jako by postrádal život, napětí i vzrušení a zařazuje se tak mezi obyčejnosti, které už jednoduše znovu slyšet nemusím.
Nebyl bych upřímný, kdybych tvrdil, že je Petr Nekoranec typem pěvce, jenž mi svým interpretačním stylem bezvýhradně sedí a co se českých tenoristů týká, jednoduše ho díky materiálu, kterým ho příroda obdařila, nevnímám jako nejzajímavějšího. Je tu výtečný Ladislav Elgr a ještě více atraktivní hlas Pavla Černocha, poslechnout si též raději půjdu Richarda Samka. Jistě, často se jedná o jiný repertoár a Petr Nekoranec má jednoznačně nezastupitelné místo, pro nadšení bez hranic to ovšem nestačí. Karty jsou předem rozdány, je třeba je dobře vykládat a nepomýšlet na nemožné. Nekoranec nemá hlas, který by do divadel a koncertních síní lákal nové posluchače, spíš jej vnímám jako umělecky vybroušenou osobnost, která vždy bude cílem pro fajnšmekry, kteří vědí, co chtějí slyšet. A právě pro tuto skupinu posluchačů je jeho profilové album povinností.
Petr Nekoranec – tenor, Česká filharmonie, Christopher Franklin – dirigent. Text A, N, F. Nahráno: 8/2019, Praha – Rudolfinum. Vydáno 2019. TT: 57 minut. 1 CD Supraphon SU 4260-2.
