V roce 2016 bylo dokončeno čtvrté CD s písňovou tvorbou Bohuslava Martinů v interpretaci pianisty Giorgio Koukla a mezzosopranistky Jany Hrochové. Rodák z Prahy Koukl odjel v roce 1968 studovat do Švýcarska, odkud se po srpnových událostech už nevrátil. Zatímco v Československu se po mladém interpretovi zavřela voda, v zahraničí získal reputaci jako vynikající interpret klavírních děl Bohuslava Martinů. Giorgio Koukl je rezidenčním umělcem nakladatelství Naxos, s nímž spolupracuje již 17 let. Pro Naxos nahrál mimo jiné kompletní tvorbu Bohuslava Martinů pro sólový klavír. Jediný srovnatelný český počin klavíristy Emila Leichnera obsahuje zhruba polovinu celého klavírního odkazu skladatele.
V podstatě náhodou (z Institutu Bohuslava Martinů v Praze byla Kouklovi omylem zaslána jedna skladatelova píseň) pianista zjistil, že v Halbreichově katalogu děl Martinů figurují desítky neuveřejněných písní skladatele. Rozhodnutí vypátrat všechny dostupné skladby pro hlas a klavír na sebe nenechalo dlouho čekat. Koukl na doporučení ředitele Institutu Bohuslava Martinů Aleše Březiny oslovil mezzosopranistku Janu Hrochovou (na prvních dvou nahrávkách ještě figuruje pod příjmením Wallingerová), která se stala interpretkou. Výsledek jejich šestileté umělecké spolupráce je prozatím zachycen na čtyřech CD, jež jsou poutavým svědectvím této v mnoha případech interpretačně málo prozkoumané oblasti tvorby jednoho z nejpozoruhodnějších skladatelů 20. století. Řada jednotlivých skladeb Martinů je natočena ve světové premiéře.
Dosavadní čtyři kolekce obsahují celkem 92 děl Martinů pro sólový hlas a klavír. Bez nároku na úplnost k tomuto číslu Koukl skromně dodává: „chceme komplet? Prosím; dejte mi možnost průzkumu starých kufrů v pařížských předměstích, pražských pavlačích, zaprášených muzeích… Schází písně, které jsou nezvěstné, ale i písně, které drží privátní majitelé…“.
První CD s názvem A Wreath of Carnations bylo realizováno 15. – 17. března 2010 a je opatřeno průvodním slovem Marka Greshama. Výběr erudovaného doprovodného textu byl podle dostupných informací rozhodnutím redakce Naxosu. Je poměrně obtížné sledovat myšlenkové pochody Greshama, který po klasické introdukci do života a rané tvorby Martinů pokračuje komentářem k jednotlivým písním CD, bohužel, v naprosto odlišném pořadí, než jak jsou zaznamenány na nahrávce. Dopídit se informací ke skladbám během systematického poslechu, je téměř nemožné.
Album zahajuje 6 prostých písní na texty ústní lidové slovesnosti, které jsou zejména v harmonické struktuře velice poutavou ukázkou suverenity a originality kompozičního jazyka Martinů. Modulační zvraty, akordy chromatické terciové příbuznosti, triolový průběh klavírního doprovodu. Vše působí jako vysoce promyšlený dialog klavíru s hlasem. 3 ukolébavky se nespokojují s běžným formálním a rytmickým ustrojením tohoto kompozičního typu: druhá ukolébavka Ty sladce spíš sice má v rytmické i melodické složce typické prvky, ale přesto se i zde objevují ostřejší modulace, prudké melodické rozpětí klavíru a stoupání vokálního partu dělají z této juvenilie umělecky hodnotné dílo. Podobně ukolébavka Hýčkán a laskán obsahuje zejména v pěveckém partu velké tonální skoky a sopránové polohy se objevují i zde. 2 písně na Ruskou poezii jsou opět harmonicky velmi působivé, z ruského koloritu však vůbec hudebně nečerpají, naopak, jejich melodika čerpá z českého folkloru.
3 Goethelieder obsahují typicky schubertovskou písňovou sazbu, jejich průběh je však jednoduší. Komárova svatba se vyjímá perfektním souzněním hudby a poezie. Jedním z dominant alba je píseň Mrtvá láska na velmi kvalitní předlohu Augustina Eugena Mužíka. Její výstavba je zábleskem geniálního skladatelského talentu. Vrcholem nahrávky jsou České hádanky, které již obsahují typické atributy vyzrálého stylu Martinů: rafinovanou a přitom prostou melodiku, složitou metrorytmiku a nepříliš vyzývavé, avšak už naprosto účelné harmonické modifikace. Působivé jsou rovněž Dvě písně na texty Josefa Václava Sládka, které na první poslech kontrastují: Dívčí píseň je lyrická, píseň Až přijde den dýchne tragickou atmosférou. Z dalších písní zaujme nádhernou introdukcí (s typickými proměnami tónorodu) a četností modulací píseň Jak milý čas.
Druhé CD nese název The Months a bylo realizováno v Praze ve dnech 17. března 2010 – 15. ledna 2013. Název Měsíce nese přímou konotaci k stěžejní skladbě alba – třem písním na básně z vrcholné sbírky českého spisovatele Karla Tomana Měsíce. Liner notes tentokrát napsal Richard Whitehouse a jeho koncepční text už je tvořen v intenci k obsahu alba. Informace jsou podány chronologicky s výstižnou poetickou charakteristikou každého opusu. První skladba Líbej mě líbej představuje navázání na hudební poetiku a melodiku Antonína Dvořáka, jedná se také o jednu z nejranějších písní Martinů. Eruptivní talent Martinů však vyvěrá z harmonie a rytmu i zde. V podobném duchu jsou neseny písně Ráno raníčko pleju obilíčko a V zahradě na hřadě.
Jednoznačně největším překvapením druhého alba jsou již zmíněné Měsíce. Jedná se o umělecky výraznou inspiraci poetickou předlohou, která je mimořádně poutavě hudebně ztvárněna. Březen zahajuje jedna z instrumentálně nejzajímavějších introdukcí – zde v klavíru krystalizuje Martinů osobitý styl. Vrcholem je píseň Září, na kterém je zajímavé, jak blízko má jeho zvukovost k poetice filmové hudby. Jako by Martinů četl Tomanovy básně a současně rozvíjel vizuální metaforičnost. Měsíce uzavírá poněkud nekoncepčně ještě čtvrtá skladba Ty jenž sídlíš v nebesích, která však byla zkomponována na báseň Johanna Wolfganga Goetha. Zvláštností rané tvorby skladatele je píseň Ohnivý muž. Začíná geniální předehrou, v dalším průběhu se tato píseň profiluje jako syntéza prvků jazzu a zábavné hudby, čemuž odpovídá i odlehčené ustrojení vokálního partu.
Třetí CD je nazváno The Rose (opět podle jedné z přítomných skladeb) a bylo natočeno na konzervatoři ve švýcarském Luganu překvapivě za jeden jediný den 17. června 2014. Autorem liner notes je opět Richard Whitehouse. Třetí CD začíná jedním z nejslavnějších písňových cyklů Bohuslava Martinů a české písňové literatury 20. století, kterými jsou Písničky na jednu stránku a Písničky na dvě stránky. Co nového vnáší Jana Hrochová a Giorgio Koukl do jejich zvukově křehkého opalizujícího světa? Nesporně nepatetický interpretační výraz v citlivé agogické rozvolněnosti Rosičky i dalších písní. Oba umělci správně cítí, že písně obou cyklů není třeba pojmout jako výsostně umělecky závažné dílo: jejich dynamika, agogika a rytmické rozvržení jsou velmi střízlivé a přirozené hudební textuře skladeb. Výstižný kolorit písním vdechuje autenticitu a snad i latentní folklorní evokace. Zajímavou a hudebně cennou skladbou třetího CD je Niponnari. Sedm písní, jež jsou známější ve verzi s doprovodem malého orchestru, zní v klavírní mutaci s obrovskou sugestivitou monolitní, zachmuřené, do sebe zavinuté atmosféry. Také další drobnější a samostatné kompozice třetího titulu přináší v mnoha ohledech zajímavé skladby.
Čtvrté CD nese název The White Dove. Autorem liner notes je tentokrát Giorgio Koukl a nutno podotknout, že jeho erudovaný komentář mohl figurovat také na předchozích albech, je totiž výstižný, přesný a myšlenkově precizní. Nahrávka byla opět realizována na švýcarské konzervatoři v Luganu 17. června 2014 a 9. června 2015. Sugestivní atmosférou a brilantní folklorní stylizací překvapují Nové slovenské písně. Martinů zcela evidentně pojal klavírní part některých písní jako zvukovou evokaci cimbálu. Tomu odpovídají četná arpeggia, repetované tóny a tremolové efekty. Pěvecký part je rozsahově neobyčejně exponován zejména v oblasti tónových výšek. Martinů zdařile kombinuje zadumaný charakter písní s téměř mysteriózním vyzněním některých částí s prodlevou basu na tónice či dominantě. Proti rozsáhlé sbírce slovenských písní působí Tři panny za světlé noci jako svérázný harmonický experiment s využitím chromatické terciové příbuznosti akordických spojů.
Čtvrté CD uzavírají Říkadla z roku 1940. Martinů už v minulosti českou i moravskou ústní lidovou slovesnost mnohokrát zhudebnil například ve svých sborech: Česká říkadla I. a II. z let 1930–31 obsahují dvě trojice čtyřhlasých ženských sborů na lidové texty. Proti poměrně náročné sborové sazbě zní Říkadla pro hlas a klavír na této nahrávce se zřetelně odlehčenou folklorně hravou intonací. Z klavírního doprovodu mnohdy zbývá jen skelet v podobě paralelních kvintakordů a osamocených tónů. Některé prvky pěveckého partu evokují goralské volání a halekání.
Klavírní interpretace Koukla je projevem umělce – filozofa i básníka. Jeho provedení neprovází žádné extrémy – tempa jsou středová, tónová kultura jeho úhozu noblesní tam, kde je potřeba, jazzově přesvědčivá i jadrně lidová, tam kde se objevují tyto žánrové vlivy. Úsporností projevu na sebe Koukl nijak nepoutá pozornost, plně srozuměn se skutečností, že samotná hudební struktura děl Bohuslava Martinů obsahuje mnoho atributů, kterým je důležité se věnovat. Vedení melodických linií je jím gradováno vždy s ohledem na souvztažné dynamické stupňování vokálního partu. V ryze instrumentálních pasážích Koukl jednoznačně přesvědčuje o své technické interpretační suverenitě.
Pěvecký projev Jany Hrochové je provázen citlivým pochopením myšlenkového uzrávání rané tvorby Martinů, zřejmá je důkladná příprava i její snaha oprostit se od přebujelého operního výrazu. Mezzosoprán Jany Hrochové je obdarován velmi znělým nízkým i středovým rejstříkem. Spodní polohy jejího hlasu znějí v plně okrouhlé, tmavé barvě, vysoké tóny dokáže rozeznít v hlavovém rejstříku s přesvědčivostí a kultivovanou pěveckou technikou. Mnohé tóny písní Martinů značně překračují rozsah mezzosopránu. S těmito nástrahami se Hrochová vyrovnala se ctí. S ohledem na charakter jednotlivých opusů je její hlas i v netypických situacích spolehlivým nositelem emocí či dramatické akce.
Již dnes je jisté, že čtvrtou nahrávkou spolupráce Hrochové a Koukla nekončí. Kolekce bude mít své páté pokračování, na kterém se objeví například Tři písně na básně Apollinaira, Nový špalíček či Tři písničky k vánocům. Objevná cesta obou interpretů je důkazem, že i v dílech velkých mistrů 20. století jsou ukryté netušené poklady. Jen je třeba najít odvahu, chuť a sílu je objevit. Jana Hrochová a Giorgio Koukl tyto předpoklady prozatím plní výtečně.
