Wilhelm Furtwängler – Symfonie č. 2 e moll

4. 9. 2005

Staatskapelle Weimar, George Alexander Albrecht. Produkce: Konrad Aust. Text: N. Nahráno: 11/2003, Congress Centrum Neue Weimarhalle Weimar. Vydáno: 2004. TT: 52:40 + 28:54. DDD. 2 CD Arte Nova Classics 82876 57834 2 (Sony BMG).

Wilhelm Furtwängler se cítil po celý život být skladatelem. Ještě v padesátých letech se prý nechal slyšet, že pokud diriguje, tak z pozice skladatele. Přitom již velmi záhy pocítil, že jako skladatel selhal a právě proto se začal věnovat dirigování. Narodil se roku 1886. Toho roku zemřel Franz Liszt. Dalšího roku napsal César Franck Psyché , Richard Strauss Dona Juana , 1890 nastoupili s Mascagnim italští veristé, 1892 napsal Verdi svou poslední operu, Debussy Faunovo odpoledne a Mahler pvní symfonii. Kdybychom takto postupovali po dalších letech, sledovali bychom překrývající se i neúprosně se od sebe vzdalující stylové vrstvy. Když bylo Furtwänglerovi pětadvacet, napsal Bartók Knížete Modrovouse , Mahler Píseň o zemi , Schönberg svou Nauku o harmonii , Richard Strauss Růžového kavalíra , Stravinskij Petrušku – a Furtwängler nastoupil jako dirigent v Lübecku. Jeho životopis je znám, zejména osudová konfrontace s nacismem, jež se dokonce stala námětem divadelní hry a filmu. Právě v letech nucené odstávky od dirigentského pultu (denacifikován byl roku 1947, ale i potom jej řada orchestrů a divadel nepovažovala za přijatelného; zemřel roku 1954) se znovu vrátil ke kompozici. Tehdy vznikla 2. symfonie , provedená Berlínskými filharmoniky pod jeho taktovkou roku 1948. Kritická výtka eklekticismu byla nejmírnější, převažovalo označení „kapelnická hudba“. Je třeba říci, že to byly názory příkré a nesoudné. Furtwänglerova celovečerní symfonie (trvá půl druhé hodiny) je těžká, interpretačně i posluchačsky. Podvědomě hledáme záchytný bod a něco známého. Vznikají tak wagnerovská a brucknerovská přirovnání, jsou tu ale také ohlasy straussovské instrumentace, místa, jež upomínají na počátky symfonismu filmové hudby a mnoho dalšího. Jistě je v této hudbě mnoho autobiografického, co nemůžeme (a možná ani nechceme) dešifrovat. V Georgu Alexandru Albrechtovi nalezly Furtwänglerovy symfonie (natočil i první a třetí) interpreta, jenž spolu s výmarskou Staatskapelle prokázal dílu obrovskou službu. Do koncertního repertoáru se pravděpodobně neprosadí, stojí však za to, abychom je poznali alespoň prostřednictvím nahrávky.