Saimir Pirgu – Idomeneo, Marie-Claude Chappuis – Idamante, Julia Kleiter – Ilia, Eva Mei – Elettra, Jeremy Ovenden – Arbace, Rudolf Schasching – velekněz, Yasushi Hirano – hlas. Sbor Arnolda Schönberga, sólisté Curyšského baletu, Concentus musicus Wien, Nikolaus Harnoncourt – dirigent, Erwin Ortner – sbormistr, Heinz Spoerli – choreografie. Produkce: Mathis Huber. Text: A, N. Nahráno: 2008/7, live, Helmut-List-Halle, Graz. Vydáno: 2009. TT: 182:17 + 29:42 (dokument). Obraz. formát: PAL 16:9. Zvuk. formát: Stereo. 2 DVD styriarte Festival Edition 001.2009 (Steirische Kulturveranstaltungen GmbH).
Téměř na den přesně po 30 letech se Nikolaus Harnoncourt (NH) letos v únoru vrátil v Curyšské opeře k Mozartově opeře Idomeneo , kterou 1. 3. 1980 s režisérem J.-P. Ponnelem zahajoval desetiletí trvající mozartovský operní cyklus, navazující na legendární inscenace Monteverdiho oper. K Idomeneovi se NH vrátil ještě na sklonku 80. let na scéně Vídeňské státní opery ve spolupráci s režisérem J. Schaafem. Harnoncourtova posedlost hledáním adekvátního ztvárnění nelehkého a desetiletí desinterpretovaného díla je dobře známa. Nespokojenost s prvním nastudováním dnes dirigent přičítá nedostatku zkušeností, rozčarování z výsledku vídeňského provedení neschopnosti přesvědčit režiséra o plnohodnotnosti opery. NH doslova nezbylo nic jiného než se postavit za dirigentský pult a současně usednout na režisérskou židli. Ano, recenzovaný snímek Idomenea, který vznikl v červenci 2008 ve Štýrském Hradci, odkud byla letos inscenace přenesena do Curychu, je záznamem jediné dirigentovy inscenace, v níž vystupoval ve dvojroli dirigenta a režiséra.
NH se po studiu skladatelovy korespondence, dvou odlišných verzí tištěného libreta, autografu a premiérového opisu partitury přiklonil k premiérové verzi opery. Opisu, který obsahuje Mozartovy finální škrty a který se vynořil v roce 1980 v archivu Mnichovské opery, se drží jako jediného pramene, umožňujícího dobrat se Mozartova definitivního tvaru, o celou hodinu kratšího než je podoba díla v rukopisné partituře. Dnes často otevírané autorské škrty nerespektoval NH jen na dvou místech ve III. dějství, aby silněji profiloval postavy Arbaceho a velekněze. Zatímco při vídeňském nastudování měl NH k dispozici na moderní nástroje hrající Orchestr Vídeňské státní opery a v Curychu se opřel o smíšený instrumentář, štýrskohradecké nastudování vyšlo ze zvuku autentických nástrojů souboru Concentus musicus Wien (CMW), včetně dobových dusítek lesních rohů a trubek a ojedinělé dvojice H klarinetů, použitých v Illině árii na začátku 3. dějství. Klíčovým se stal i problém ladění: NH zvolil 430 Hz, o němž je přesvědčen, že bylo použito i při premiéře a je vstřícnější k pěvcům.
Role Idomenea byla svěřena Albánci S. Pirgovi , který svou kariéru zahájil v roce 2004 v Salcburku a Vídni, Idamanteho ztvárnila Švýcarka M.-C. Chappuis , známá ze spolupráce s R. Jakobsem a disponující spíše femininním mezzosopránem, a o role Ilie a Elektry se rozdělily generačně odlišné, ovšem curyšskou scénou spřízněné sopranistky J. Kleiter a E. Mei . Party Arbaceho a velekněze byly svěřeny J. Ovendenu a R. Schaschingovi . V nastudování Idomenea se NH opřel nejen o svého syna Philippa coby druhého režiséra, ale také o kolegy z Vídně a Curychu, sbormistra E. Ortnera , scénografa R. Glittenberga , výtvarníky kostýmů R. Martin a A. Dohhausera , autora světelného designu F. Roma a choreografa H. Spoerliho , který s baletním souborem odvedl fantastický výkon. Pod filmovým záznamem inscenace, která je na DVD dostupná jen ve zvukovém formátu stereo a nedisponuje dvakrát čitelnými titulky, je podepsán zkušený režisér F. Breisach , který je autorem i půlhodinového dokumentu, zachycujícího vznik inscenace.
I tentokrát zvolil NH volnější tempa s přepečlivou dynamikou, jimž suverénní nastudování ansámblu CMW propůjčilo na vzdušnosti a artikulační sdělnosti. Vystoupení NH ve dvojroli dirigenta-režiséra za účasti syna Philippa poutalo zaslouženou pozornost, ve mně však vzbudilo nechtěné rozpaky: NH vedl pěvce k civilnímu a privátnímu projevu, jehož výsledkem je čitelná inscenace, která se však nevyhnula operním klišé, občas vzbuzujícím chtěný, či nechtěný úsměv. Rozpačitě na mě působí Elektřin výstup ve II. dějství, během něhož z cestovního kufříku vypadne pestrá řada spodniček, po jejichž zhlédnutí si E. Mei zalaškuje s pavími pery na svém klobouku. Schematicky působí živý řetěz z členů Sboru Arnolda Schönberga , přenášející do přístavu Elektřina zavazadla, a naivně na mě působilo Illino pouštění vlaštovek na začátku III. dějství při árii „Zeffiretti lusinghieri“. NH režisér pro tentokrát (i když naposledy) zůstal pozadu za NH dirigentem, a pokud bych měl srovnávat nesrovnatelné, nepřesvědčil mne tak, jako například Gardiner ve své fantastické inscenaci Così fan tutte za začátku 90. let. Co se scénografie týče, sáhl Glittenberg po jednoduché, zato však mobilní scéně, kterou v jednotlivých dějstvích tvoří pohyblivé bloky s kulisami.
Největší předností inscenace je kromě hudebního nastudování ztvárnění baletních čísel počínaje ouverturou a konče závěrečným dvacetiminutovým divertimentem. Taneční pasáže, které by se mohly z dramaturgického hlediska zdát retardující, jsou naopak gradujícími závěry jednotlivých dějství. Konečně bych měl zmínit i grafické zpracování přebalu DVD, které je tím nejkvalitnějším, jaké jsem dosud měl v rukou: nejde totiž o standardní plastový přebal, ale o brožovanou dvousetstránkovou publikaci ve formátu A5, která kromě tracklistingu obsahuje synopsi operního děje, text K. Böhmera a interview s NH, doplněné biografiemi hlavních aktérů inscenace a italským libretem opery. Přibližně polovinu publikace zabírají barevné fotografie, detailně dokumentující genezi inscenace a průběh představení. Hodnocení je jednoduché: přes výhrady k režijnímu vedení se jedná o mimořádný snímek nesnadného díla, který by neměli minout ctitelé Mozartovi, natož Harnoncourtovi.
Body: 5 z 6
