Roberto Saccà – tenor, Annick Massis – soprán, Monica Bacelli – soprán, Veronica Cangemi – soprán, Julia Kleiter – soprán, Orchestr a sbor divadla La Fenice, Emanuela Di Pietro – sbormistr, řídí Tomáš Netopil. Produkce: neuvedeno. Text: A, N, F, I, libreto pouze italsky a anglicky. Nahráno: live, červen 2006, Teatro La Fenice. Vydáno: 2007. TT: 72:52, 70:50. DDD. 2 CD Dynamic 524/1-2. Alternativa: Philips Mozart Edition 422 532-2, 1992; Teldec 2292-44928-2, 1991.
Sedmá opera Wolfganga Amadea Mozarta nese jméno úspěšného vojevůdce a krutého římského diktátora, který sice ovládal Řím prvního století před naším letopočtem (138 – 78), méně však už své milostné city – alespoň podle libretisty této Mozartovy opery Giovanniho de Gamerra, původem vojenského důstojníka. Onen římský diktátor, kolem jehož neopětované, ba přímo drsně zavrhované milostné vášně k Giunii se točí celý děj, se jmenoval Lucius Cornelius Sulla. Lucio Silla je italská podoba jeho jména a takový je i název Mozartova dramatu per musica o třech dějstvích K135.
Po Mitridatovi, královi pontském, a Ascaniovi z Alby je Lucio Silla třetí Mozartovou operou, která vznikla na milánskou objednávku. V té době táhlo Mozartovi na sedmnáct, když za pouhých šest týdnů zkomponoval dílo v tehdy tolik populárním stylu opery seria, která i s baletními čísly jiných skladatelů trvala prý přes šest hodin. Lucio Silla zahájil v Miláně karnevalovou sezonu 26. prosince 1772. Dirigoval tehdy Mozart. A třebaže Mozart především naplňoval konvence žánru, který v té době již dosáhl svých limitů v modelech a floskulích pro jednotlivé standardizované typy, můžeme i zde vysledovat prazáklady jeho pozdějších velkých postav a scén. Tak třeba Giunie předznamenává Donu Annu či Konstanci.
Po první nahrávce opery z roku 1961 (dirigent Cillario Carlo Felice) vyšel Lucio Silla v rámci výroční kompletní mozartovské edice Philips v roce 1991 pod taktovkou Leopolda Hagera s Peterem Schreierem, Arleen Augér, Juliou Varady a Edith Mathis v hlavních rolích s převzatým provedením, které bylo pořízeno studiově ve spolupráci s rakouským rozhlasem ÖRF a Mezinárodní nadací Mozarteum v lednu roku 1975 v salcburském Mozarteu. Jde o první novodobé uvedení plné verze opery (na 3 CD) podle autografu http://dme.mozarteum.at/DME/nma/nma_cont.php?vsep=302&gen=edition&l=1&p1=-54. Významná je nahrávka Teldecu z roku 1989 Nikolause Harnoncourta s orchestrem Concentus Musicus Wien s hvězdným obsazením – opět Peterem Schreierem v titulní roli, Editou Gruberovou jako Giunií, Cecilií Bartoli jako Ceciliem a Dawn Upshaw v roli Cecilie; proti Mozartovu autografu jsou zde vypuštěny árie 8, 10, 14, 16 a zcela eliminována role Aufidia. Z dalších nahrávek připomeňme provedení Sylvaina Camberlinga v Théâtre de la Monnaie (1985), Darlingtona Jonathana s Komorním orchestrem Lausanne (2001), dánskou rozhlasovou nahrávku Adáma Fischera (2001) a nejnovější nahrávku z uvedení Cáchách (2009), kterou řídí Marcus R. Bosch. V této souvislosti je zajímavé si připomenout, že právě této opery se v 80. letech ujali velcí operní režiséři – Jean-Pierre Ponnelle v roce 1981 v Curychu a Patrice Chéreau o tři roky později pro milánskou La Scalu.
Záznam inscenace opery Lucio Silla v nastudování benátského La Fenice pod taktovkou Tomáše Netopila vyšel hned dvakrát – provedení v La Fenice v červnu 2006 v audio verzi na 2 CD vydal Dynamic. Deutsche Grammophon zařadil toto nastudování režiséra Jürgena Flimma z provedení ve Felsenreitschule v Salcburku do jednoho ze svých nejambicióznějších DVD projektů M-22, v jehož rámci nahrál komplet 22 Mozartových oper, jak byly uvedeny v roce 250. výročí Mozartova narození v Salcburku. (Jürgen Flimm působil na Salcburském festivalu v letech 2002 – 2004 nejprve jako ředitel pro činohru, od roku 2007 je uměleckým ředitelem celého festivalu.) Inscenace vychází z vydání Bärenreiter, oproti Mozartovu autografu jsou vypuštěny árie č. 14 (Cecilio) a č. 16 (Giunia), velké škrty jsou v recitativech, takže celková délka byla stažena na 144 minut.
Audio nahrávka z Benátek má celkově mladistvý švih, autenticitu mu dodávají slyšitelné prostorové pohyby hlasů, potlesky i šumy z živého provedení, které však nejsou rušivé. Oproti studiovým snímkům je třeba tolerovat, že se při divadelním představení sólisté v ansámblech ne vždy zcela vyvarovali drobných nepřesností. Tomáš Netopil plasticky vypracoval partituru se vzrůstající rolí orchestru a naplnil Mozartovo bohatší využívání nástrojových barev zejména v různých kombinacích dřevěných dechových nástrojů. Zajímavá je také instrumentace hlubších smyčcových poloh pro vyjádření potemnělých nálad.
Tahákem tehdejších operních představení byli sólisté – to byly hvězdy, na které se chodilo. Mozart pro ně v Sillovi napsal skutečně efektní a náročné party vyšperkované finesami pěveckého umění belcanta. Ze sólistů nahrávky vyniká především německá sopranistka Julia Kleiter jako Celie s rozjásaným brebentěním v árii č. 15. Odlišný ženský typ s dramatickým nábojem v hlase ale i nezbytnými perlivými koloraturami přináší na nahrávce francouzská sopranistka Annick Massis . Zřetelný hudební kontrast nabízejí i obě mužské postavy svěřené sopránovým polohám. Veronica Cangemi v partu římského patricije Cinny (při milánské premiéře 1772 obsazena také sopranistkou, nikoli kastrátem) dodává této roli energický, až troufalý výraz s triumfálními koloraturami. Role vyhoštěného senátora Cecilia v podání Moniky Bacelli má rozměr tragické hrdinské postavy v zádumčivých barvách, vášnivých intervalových skocích a pohyblivých pasážích. Pomstou rozlícenému Sillovi dodal Roberto Saccà především rozměr krutého diktátora, v porovnání s Peterem Schreierem zní jeho hlas hutněji, mužněji. Sbor divadla La Fenice se sbormistrem Emanuelem Di Pietro se uplatní v závěrech jednotlivých dějství.
K nahrávce je vydán booklet se základní studií o opeře Lucio Silla v italštině, angličtině, němčině a francouzštině, libretem (včetně scénických poznámek) pouze v italštině a angličtině a několika barevnými i černobílými fotografiemi z inscenace. Škoda, že u incipitů není označení, zda jde o hudební číslo a jeho pořadí, nebo recitativ a vyznačení škrtů. Jmenovitě jsou uvedeni členové orchestru a sboru La Fenice, portréty sólistů však chybějí.
Body: 4 z 6
