Zosobněním islámu se v posledních letech stal „vousatý hrdlořez“, což v očekávání, že bez mohutné migrační vlny z islámského světa to může Evropa za pár desítek let prakticky zabalit, vyznívá hodně blbě. Ačkoliv je islám vnímán jako kompaktní náboženství, zkoumavější pohled prozradí, že tomu tak není a všude tam, kam od 7. století z Arábie pronikl, postupně vznikaly jeho nejrůznější odnože a tajné řády. Tím nejznámějším je zřejmě súfismus, esoterická větev islámu, čerpající rovněž z učení i dalších náboženství a filosofií. I súfismus se později rozvodnil do nespočetných delt a v mnoha oblastech na sebe vzal dominantní podobu islámu. Súfijský učitel byl pak uctíván jako světec. V Senegalu se takhle klaní Amadou Bambovi (1850-1927), zbožnému asketickému súfimu, vykládajícímu Korán s citem pro přizpůsobivost ke kmenovým obyčejům západoafrických Wolofů. Boží zjevení ho potkalo v městě Touba v roce 1891, kde je také pochován a kam každoročně směřují tisíce poutníků jako do Mekky, modlící se k jeho učení četbou básní, odrážejících Bambovi svaté činy: při cestě do vyhnanství mu kupříkladu posádka lodi zapověděla motlitbu, a tak se vrhl přes palubu, na hladinu moře položil koberec a prosil Boha za odpuštění pro námořníky.
K súfijskému bratrstvu mouridů se dnes hlásí přes milion Senegalců a učení Amadaou Bamba představuje základ moderní senegalské společnosti. „Má silná víra k vašim básním mi pomáhá přežít v tomhle potřeštěném světě, “ zpíval Youssou N'Dour v písni Mame Bamba na albu Wommat / The Guide už v roce 1995 a v rozhovoru pro fRoots dodal:“Senegalská hudba je ovlivněná islámem, ale není arabská. Musíme poděkovat Amadou Bambovi, že ji svými básněmi učinil odlišnou. Zatímco já o něm zpívám, mladé holky to roztáčejí na parketě .“ Samozřejmě při senegalském stylu mbalax, pro bělocha s rytmy nedostižnými jako pro závodního chrta vycpaný králík.
Mbalaxové energie, před níž na N'Dourových albech jinak nelze ani náhodou utéct, se ovšem na jeho se vším všudy akustické novince nedočkáte, snad jen občasného šplouchnutí, kdy zklidněnému Mbaye Dieyemu Fayemu ujedou na talking drumu prsty a zbytek muzikantů se ve skladbě Cheikh Ibra Fall o zakladateli hnutí senegalských rasta přidá. Nicméně bez rytmů by se africká hudba obecně rozpadla, potácela by se jako vyschloun na rozpálené poušti, takže je na nich postavena i kostra všech skladeb. V Káhiře pořízeným nahrávkám ale povětšinou určují vnitřní puls spíš egyptští muzikanti, rytmicky zdrženliví zaklínači arabských, jemně perkusemi povzbuzovaných preludií, uctívači nezaměnitelných smyčců a lahodné flétny kawala, souznějící se strunami kory. Se čtrnáctičlenným posazem jsou proti čtyřem členům N'Dourovy doprovodné kapely Etoile de Dakar v početní převaze, ti však i v tak malém počtu slyšitelně tvoří srdce této hudby, naprosto mistrovského aranžérského cizelérství N'Doura a Salama.
Souvislost spojení s Fathy Salamou a pojmenováním samotného alba míří až k samotným kořenům súfijské mystiky – k egyptským mystériím. Youssou N'Dour o vlivu arabské kultury a filosofie na senegalský súfismus a koneckonců i hudbu nikdy nepochyboval: už v mládí například fascinovaně naslouchal legendární egyptské zpěvačce Umm Kalthum. Tímto albem chtěl navíc nejen osobně prozkoumat dávné arabsko-západoafrické kupecké i kulturní styky, ale zároveň uvést na pravou míru některé smyšlenky o senegalské cestě k islámu.
Youssou N'Dour, autor všech skladeb a jejich ideologický vůdce se s nimi vydal na oslnivou křižovatku: zkrotil své afropopové vášně, utáhl obojek svým jindy neudržitelným bubeníkům a sám coby zpěvák upadl do meditativní, zdrženlivé pěvecké extáze, soustředěný na každičké slovo, každičké prolomení hlasu. Jeho vypsání se z hlubokých citů, které ho váží k mouridismu, mu dalo málem zapomenout na pro něho jinak charakteristické tělesné taneční prožitky. Jakoby u něho došlo k „porušení rovnováhy těla a mysli“. Na druhou stranu při svém humanistickém vyznání potřeboval chtě nechtě zakotvit ve fyzickém světě a to mu usnadnila právě hudba – obvyklý vyjadřovací prostředek v duchu starodávné griotské tradice. A tak se ze zpěváka N'Dourova významu stává v Senegalu společensky důležitý tribun, pro zbytek světa posel ruku nabízejícího přesvědčení: mé islámské náboženství představuje chválu snášenlivosti.
Při poslechu skladeb Tijaniyya a Baay Niasse nemusíte rozumět jedinému slovu – přestože všechny texty jsou v bookletu přeloženy do angličtiny – i tak vás zasáhnou naplno a nepřejete si nic jiného, než stát pod pódiem v marockém Fésu.
Náš Jan Zábrana kdysi napsal: „Těla, co už dohořela, nejsou ta, která hořet měla“. Z Youssou N'Doura, titulovaného Africkým umělcem století, šlehají s tímto unikátním albem plameny až kamsi do nebe a nevypadá to na to, že by jejich intenzita měla v nejbližší době ztratit na síle.
Vydavatel: Nonesuch/Warner Bros
Nahráli: Youssou N'Dour – zpěv, Kabou Guéye, Souka Guéye and Mama Guéye – vokály, Babou Laye – kora, Mbaye Dieye Faye – perkuse, Beugue Fallou Ensemble – perkuse, vokály, Yuri Kablotsky, Midhat Abd El Sameeh – housle, Mamdouh El Gibally – oud, Abdallah Helmy – kawala, Mostafa Abd El Azeez – arghul, Shaker – rababa, Shibl – magruna, Hasaneen Hindy – mizmar, Raymadan Mansoor – tabla, Ahmed El Gazar – sagat, Yaser Mal Allah – perkuse, Bisheer Ewees, Vassily – basové housle
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
