Václav Bednář – baryton, Lubomír Havlák – tenor, Jaroslav Veverka – bas, Marie Podvalová – soprán, Marta Krásová – alt, Milada Šubrtová – soprán, Miroslava Fidlerová – soprán, Jaroslava Vymazalová – soprán, Ludmila Hanzalíková, Zdenka Hrnčířová – mezzosoprán, Marie Zalabáková – alt, Jaroslava Dobrá – alt, Sbor opery Národního divadla v Praze, sbormistr Jarmil Burghauser, Orchestr Národního divadla v Praze, dirigent Zdeněk Chalabala. Text: Č, A. Nahráno: 18. – 27. 3. 1953, studio Domovina, Praha. Vydáno: 2010. TT: 48:33, 77:17. AAD mono. 2 CD Supraphon SU 3983-2.
Fibichova Šárka vznikla z podnětu soutěže na národní operu, vypsané roku 1895 vedením Národního divadla. Stala se skladatelovou nejhranější operou, a to z nejrůznějších důvodů: výběrem námětu odpovídala zadání soutěže a trefila se tak do nálady v české společnosti konce 19. století, žijící – nadneseně řečeno – „od výstavy k výstavě“ (Zemská jubilejní výstava 1891, Mezinárodní hudební a divadelní výstava ve Vídni 1892, Národopisná výstava 1895) – tedy do období, kdy se prezentace národa projevovala okázalými podniky, jejichž emblémem byl důraz na historické tradice. Fibich a jeho libretistka Anežka Schulzová se tak po Shakespearovi (Bouře) a Lordu Byronovi (Hedy) vrátili do „lůna národa“ a Fibich byl přivítán jako ztracený syn. Wagnerovského pojetí hudebního dramatu se nevzdal, nechal je však prostoupit neodolatelně líbeznými „smetanovskými“ melodiemi (Šárčino vzpomínání, milostný duet aj.). Ke Smetanovi pochopitelně odkazoval už sám námět, v české literatuře utvrzený zpracováním Julia Zeyera a Jaroslava Vrchlického, z nichž Schulzová čerpala. Téma zkrátka viselo ve vzduchu (už roku 1887 začal Zeyerovu Šárku zhudebňovat Leoš Janáček, narazil ovšem – jak známo – na básníkův nesouhlas). Fibichova Šárka měla premiéru 28. prosince 1897 a byl to mimořádný úspěch – jak u kritiky, tak u publika, přestože si cenu ze soutěže odnesli Kovařovicovi Psohlavci (třetí přihlášenou operou byla Foersterova Eva). Od té doby byla Šárka v Národním divadle inscenována desetkrát, naposledy roku 1971, přičemž v letech 1917 – 1938 byla na repertoáru téměř nepřetržitě (staženou inscenaci okamžitě nahradila nová) a počet odehraných repríz se vždy blížil padesátce; inscenace z roku 1956, která se hrála devět let, jich měla dokonce přes osmdesát. Pokus plzeňské opery z roku 2000 zbavit Šárku mytologičnosti a prezentovat ji v kontextu minulosti teprve nedávné a ran čerstvě otevřených vyvolal obrovský rozruch; s národními poklady to nemáme snadné – shlížíme na ně s pošklebkem, ale zůstávají nedotknutelné. Šárka je také jednou z nemnoha českých oper, které jsou dostupné na více CD snímcích. Roku 1995 vydal Supraphon studiovou nahrávku pořízenou roku 1978 v Brně, Společnost Bena Blachuta vydala s podporou Českého rozhlasu a Dvořákovy společnosti roku 2009 rozhlasovou nahrávku z roku 1950, a nyní Supraphon v edici Poklady české opery studiovou nahrávku z roku 1953. Obě posledně jmenované nahrávky, natočené v rozpětí pouhých tří let, mají také v několika případech shodné obsazení. Titulní postavu zpívá na obou Marie Podvalová , Vlastu Marta Krásová , Svatavu Miroslava Fidlerová , Mladu Jaroslava Vymazalová , knížete Přemysla Václav Bednář ; na obou nahrávkách je také Jaroslava Dobrá (na nahrávce z roku 1950 jako Hosta, roku 1953 zpívala Častavu). Hodnocená nahrávka tedy v zásadě zachycuje kombinaci alternovaného obsazení rolí z inscenace v Národním divadle z roku 1945 a na ni navazující inscenace z roku 1950, s několika výjimkami: V roli Hosty je zde Marie Zalabáková , která tuto partii zpívala ve starší produkci z roku 1943 (v obou zmíněných poválečných inscenacích pak Radku resp. Častavu), o roli Radky se dělí Ludmila Hanzalíková a (ve 3. dějství) Zdenka Hrnčířová. Dirigentem je Zdeněk Chalabala , který operu dirigoval v inscenaci z roku 1945 (ovšem nikoli její premiéru). Pouze představitel role Ctirada Lubomír Havlák nebyl ani v jedné ze zmíněných inscenací obsazen – v Národním se o tuto partii v oněch letech střídali především Blachut s Jaroslavem Stříškou. Havlák byl tehdy ještě členem Slovenského národního divadla a do pražského ND byl angažován teprve v květnu 1954. Proč byl pro nahrávku vybrán právě on, mi není známo, dá se však předpokládat, že to bylo přání dirigenta. Tak zůstal na nahrávce zachycen o sedm let mladší krajan Bena Blachuta a v určité době jeho konkurent, jenž si Ctirada na jevišti Národního zazpíval poprvé až 20. prosince 1960. Byla to také jedna z Havlákových posledních velkých rolí, které mu zde byly přiděleny; koncem šedesátých let se úspěšně přehrál do charakterního oboru. Pro Blachuta, s nímž byla pořízena nahrávka Šárky roku 1950, znamenal Ctirad podobný vrchol jako jeho nezapomenutelný Dalibor. Ctirad tehdy dvaatřicetiletého Havláka nabízí polohu dramatickou i lyrickou, v hlubších rejstřících prozrazuje přeškolený baryton. Nebrání se až naturalistickému výrazu, otázka je, zda totéž, co bylo vhodné pro Leoncavallova Cania (jedna z jeho vyzdvihovaných rolí) lze použít pro hrdinu staročeské mytologie. Marii Podvalovou obsadil do role Šárky Zdeněk Chalabala již roku 1938 a spolu s další mýtickou hrdinkou Libuší tak přispěla česká amazonka k utvoření pěvecké legendy, jejíž hlas nebylo možno udolat. Pro vždy spolehlivý výkon, jevištně působivý zjev, naprostou oddanost hudbě a národnímu umění se stala ikonou; nahrávka však nelže a její vibrato (jež se v průběhu let proměnilo v tremolo a mnozí bohužel máme z osobní zkušenosti v paměti jen to) nelze ani technickou úpravou zcela potlačit. Bohužel nevíme, jak pojali obě hlavní role Šárky a Ctirada jejich první představitelé, Růžena Maturová a Bohumil Pták. Oba byli čtyři roky po premiéře Šárky prvními představiteli Rusalky a Prince v Dvořákově opeře, ovšem oborové hranice byly tehdy velmi nezřetelné. Pokud jde o Ctirada, osobně bych ze tří jmenovaných CD nahrávek volila onu z roku 1978 s Vilémem Přibylem, u nějž shledávám hrdinskou i lyrickou polohu v rovnováze. Šárkou je na ní Eva Děpoltová, která tehdy, v roce odchodu Marie Podvalové na odpočinek, slibovala stát se v dramatickém oboru její nástupkyní, a nahrávka je toho důkazem. Vraťme se však k nahrávce z roku 1953: K nejlepším výkonům zde náleží Vlasta Marty Krásové, její barva, rozsah, dikce i výraz mohou sloužit nejen jako dokument, ale také jako škola operního zpěvu. Stejně jako krásný hlas a důstojný projev Václava Bednáře. Fibichova partitura zní pod Chalabalovou taktovkou v provedení Národního divadla barevně, strhující jsou dramatické wagnerovské plochy, četné sbory i rozezpívané jímavé melodie. Titulní strana bookletu (foto Kamila Musilová) je vytvořena ve stylu odpovídajícím náladou ostatním snímkům série. Působí něžně, s operou samotnou však nemá nic společného a obávám se, že bez kontextu výtvarné podoby celé série nebude její symbolika pochopitelná a v cizině možná budou považovat Šárku za jakousi moderní českou Popelku.
Body: 4 z 6
