Jednou z linií letošního festivalu Dvořákova Praha je (a doufám, že bude, třeba s jiným dramaturgem, i v dalších letech) komorní řada. Ne že by se v minulých letech komorní hudbě nevěnovala, ale letos poprvé měla koncepci a svého, řečeno festivalem, kurátora. Byl jím violoncellista Jiří Bárta. Již při oznámení jeho jména se zdálo jako více než pravděpodobné, že se pokusí realizovat v Praze koncept tvůrčí dílny, jak jej několik let velmi úspěšně realizuje v rámci svého festivalu v Kutné Hoře. Skutečně se o to pokusil, i když jen zčásti. Dvořákova Praha mu otevřela hlavně zatím nedostatečně využívaný prostor Anežského kláštera a dala lepší finanční zázemí, takže si mohl dovolit realizovat špičková spojení. Samozřejmě byl stejně jako v Kutné Hoře velmi aktivním účastníkem. Komorní Dvořákovu Prahu tak poctili svým uměním kromě jeho kutnohorských favoritů (Konstantin Lifschitz, Chloë Hanslip, Bennewitzovo kvarteto, Terezie Fialová, Jakub Tylman, Ludmila Peterková ad.) i Quatuor Ebène, Vadim Repin, Cuarteto Casals a Komorní orchestr Vídeň-Berlín. (Vznikne někdy podobné sdružení Praha-Bratislava či Praha-Varšava?). Model, kdy se skladby dostudovávají až na místě a interpreti se musí během několika zkoušek sžít, má svoje výhody i rizika. Po dvou koncertech, které jsem slyšel, mohu napsat, že se to i v Praze téměř dokonale podařilo.
Ve středu 10. září zahájilo Komorní řadu v Anežském klášteru Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas, Štěpán Doležal), jež se snaží dostát přinejmenším evropské elity. Nejdříve zahrálo Smetanův Kvartet č. 2 d moll (skvělý primárius) a potom málo známý Dvořákův Kvartet e moll / H dur, B 19. Smetana nebyl tak drsný a živočišný jako třeba u konkurenčního Pavel Hass Quartetu, byl však detailně propracovaný a obdivoval jsem barevnou homogenitu souboru a technickou zralost. Dvořák byl pro mě příjemným objevem. Nicméně ten, kdo čekal poetiku pozdních děl, byl asi zklamán. Mě však ryzí romantická hudba, připomínající Brahmse, pozdního Schuberta a chromatismy Francka, dojala. Navíc to bylo špičkové provedení!
O přestávce jsem plánoval, že nazvu tuto reflexi „Kvartetní záře nad Prahou“, na konci večera bylo jasné, že jej musím změnit. Při vší úctě k báječně hrajícím členům Bennewitzova kvarteta bylo provedení Zjasněné noci Arnolda Schönberga Quatuor Ebène (Pierre Colombet, Gabriel Le Magadure, Mathieu Herzog, Raphaël Merlin) a Jiřím Bártou nejsugestivnější, jaké jsem v Praze slyšel a předčilo očekávání. Souhra mezi kvartetisty a „hostujícím“ Bártou byla dokonalá. Skladba samotná je geniální a když se k tomu přidá sugestivní interpretace, posluchače až mrazí. U mě tomu tak aspoň bylo… Mimochodem primárius Pierre Colombet byl pokornou součástí sextetu, což je zcela legitimní a lze takto skladbu prezentovat. Na opačný konec, stejně sugestivní a dokonalý, bych dal dvě provedení: sólově zářící Janine Jansen a její přátele (Brovtsyn, Grosz, Maintz, Rysanov, Thedéen) a nahrávku Artemis Quartetu s členy Kvartetu Albana Berga. Provedení Verklärte Nacht Quatuor Ebène, violistou Antoinem Tamestitem a Jiřím Bártou je pro mě komorní událostí roku 2014… Rušivým okamžikem večera byl upřímný, leč chaotický úvodní projev Jiřího Bárty. Čin je mu přece jen bližší nežli slovo.
Metaforická „zjasněná komorní noc“ byla pražským baldachýnem i o den později, kdy ve stejném sále, ale v nokturnovém čase, zazněly dva zásadní opusy. Pilířem byl opět Quatuor Ebène. Nejdříve zahrál s Antoinem Tamestitem u nás málo uváděný Mozartův Smyčcový kvintet g moll, KV 5016, poté s Jiřím Bártou Schubertův olbřímí Smyčcový kvintet C dur, op. posth 163, D 956. Obé bylo výborné, nicméně budu-li přísný, více jsem si užil Mozarta. Nejenže tvořili kvartetisté a výborný violista jedno tělo, ale bylo to v makro i mikrotektonice homogenní, domyšlené, vymazlené. Skvěle vystihli atmosféru skladby, kdy Mozart sice vyšel z poetiky vrcholného vídeňského klasicismu, ale nahlédl do budoucnosti, a zvláštní tanečnost. Vrcholem bylo sordinované Adagio, ryze absolutní hudba, kterou by si ale mohl posluchač vyložit i jako loučení se světem…
Co napsat o provedení Schubertova sextetu, jednoho z nejlepších děl komorní instrumentální literatury? U nás zcela mimořádný výsledek, z hlediska světa jeden z možných pohledů; elegantně zemité, což mi (trochu) připomnělo obě nahrávky Heinricha Schiffa (Alban Berg Quartet, Hagen Quartet). V tomto případě inklinuji k éterickému a v primu opojnému pojetí Janine Jansen nebo fascinujícímu výkladu Kvartetu Artemis a Trulse Mørka. Je to ale můj osobní názor… Souhra Jiřího Bárty a kvartetistů nebyla (v maličkostech) tak dokonalá jako předchozí večer, nemrazilo mě. Nebeským vrcholem tak zůstal zjasněný Schönberg.
