Zuzana Lapčíková – zpěv, cimbál, Josef Fečo – kontrabas, Rostislav Fraš – saxofony, Ondrej Krajňák – klavír, Kamil Slezák – bicí. Nahráno 2011, vydáno 2011. TT 64:09. 1 CD Supraphon 4076-2.
Druhá část titulu vyjadřuje asi nejlépe pozici tohoto alba na naší dnešní scéně. Od prvního alba Zuzany Lapčíkové s Emilem Viklickým (Prší déšť ) už uplynulo 17 let. Následovala dvě další, a teď je tu třetí kolekce moravských parafrází s další generací o něco mladších jazzmanů. Není pochyby o jejich profesionální vyspělosti: rozhodující je ovšem kvalita.
Hlas a projev Zuzany Lapčíkové zůstává stejně působivý, jako tehdy. Škoda, že se tu více neuplatní ozvláštňující zvuk jejího cimbálu a že tu chybí bohatý folklorní instrumentář Jiřího Pavlici z prvního snímku. Novinkou je Zuzanin autorský podíl. První dvě alba obsahovala téměř výlučně původní lidový materiál, na třetím (Morava s Viklickým a Georgem Mrázem) se už členové tohoto tria hlásili jako spoluautoři nebo upravovatelé. Tady je Lapčíková podepsána jako autorka nebo alespoň spoluatorka na 14 z celkových 16 relativně krátkých snímků. Výsledek je zdařilý: charakter moravské melodiky je v ní pevně zakotven a v jeho jazyku se dovede přesvědčivě a působivě vyjadřovat. Dva kratičké úryvky z Janáčka (Čekám tě a Vzpomínka ) jen v podání klavíru bez zpěvu rámují celkovou náladu.
V dalších třech případech doprovází zpěv jen piano v celkem klasických stylizacích folklorně znějících motivů. V dalších 11 číslech se však do celkového vyznění zapojí celá doprovodná skupina jazzmanů. Nejvýrazněji vyniká pianista Ondrej Krajňák : má pro tuto mezižánrovou kombinaci výborný cit a ve svých sólech dokáže vytvořit dramatické a dynamické pnutí a gradace. Také téměř coltraneovský styl Rostislava Fraše s občasnými, dobře připravenými chuchvalci a závaly tónů zdůrazňuje napětí ze spojení dvou odlišných žánrů. Sólo bicích Kamila Slezáka v Navrátilci dodává snímku další zajímavý rozměr. A spolehlivý basista Josef Fečo , jemuž by celkové ladění také nemělo být vzdálené, se blýskne pěkným sólem zejména v písničce V poli stojí léščina .
Celkový charakter je podstatně jazzovější než u tří předcházejících alb. Převládá dojem, jako by autorka prostě se znalostí a s pevným zakotvením ve věrně moravském folklorním duchu nakomponovala nové písničky, a dala se doprovodit dobrými a citlivě chápajícími jazzmeny. Nikdy však nevstoupíš do téže řeky: dnešní nahrávka už nemůže působit jako tak překvapující ojedinělá událost. Kombinace jazzu s etnickými prvky nejrůznější provenience se mezitím staly celkem běžným jevem. A při premiéře této koncepce dávala Viklického osobnost v každém vstupu průchod napětí, které bylo tehdy nové a objevné.
Inu, návraty a srovnávání mohou občas vyvolat trochu sentimentální reakce. Což nic nemění na skutečnosti, že i dnes patří toto album ke kvalitním nahrávkám, které mohou oslovovat značně široký okruh posluchačů u nás i v různých částech světa. Jen to vzrušení z objevování něčeho, co na prvním CD znělo zcela nově, už asi opakovat nelze.
Body: 4 z 6
