Verbier Festival se koná každoročně v druhé polovině července a na začátku srpna ve stejnojmenném idylickém horském městečku v jihozápadním Švýcarsku (v kantonu Valais, asi 100 km na jih od Lausanne). V roce 1994 jej založil stockholmský rodák Martin T:son Engström; držitel prestižní Dmitri Shostakovich Prize v roce 2015 původně pracoval ve Francii jako konzultant EMI, a v letech 1993–2003 byl mimo jiné viceprezidentem Deutsche Grammophon pro sektor „Artists and Repertoire“. Za téměř třicet let trvání tohoto mezinárodního festivalu se jej zúčastnila řada světoznámých umělců: Leif Ove Andsnes, Martha Argerich, Renaud Capuçon, Steven Isserlis, Janine Jansen, Evgeny Kissin, Denis Kozhukhin, Lang Lang, Mischa Maisky, Thomas Quasthoff, András Schiff, Bryn Terfel, Daniil Trifonov, Yuja Wang a mnoho dalších. Z českých umělců vystoupili na festivalu Magdalena Kožená a Pavel Haas Quartet (v roce 2017 si toto kvarteto přizvalo ke svému druhému koncertu na festivalu norského violistu Larse Andrese Tomtera, se kterým provedlo výhradně český repertoár – Martinů, Smetana a Dvořák).
Brzy po založení festivalu následovaly další projekty: Verbier Festival Orchestra, Verbier Festival Chamber Orchestra a Verbier Festival Junior Orchestra (pro hudebníky od 15 do 18 let). Speciální kategorií je Verbier Festival Academy, v jejímž rámci mají vybraní účastníci možnost získávat zkušenosti na instrumentálních i pěveckých mistrovských kurzech. Tyto kurzy jsou jedny z nejprestižnějších v Evropě; počet míst je velmi omezený a přihlášek jsou stovky. V roce 2013 bylo vybráno do Verbier Academy české Eben Trio a jeho členka, klavíristka Terezie Fialová, si zopakovala účast v roce 2017. Působila tehdy v jednom z festivalových projektů vytvořených pro bývalé absolventy Academy s názvem „Reaching Out“. Mladí muzikanti v něm pracují také na managementu nebo prezentaci, pod vedením mezinárodně uznávaných osobností ze světa hudby a hudebního managementu.
Úroveň festivalu je trvale vysoká, a po loňské přestávce, kterou si vynutila pandemie, přilákal letos řadu dalších významných mezinárodních sólistů. Festival byl umožněn za podpory řady filantropických, firemních a a dalších sponzorů, zejména Madame Aline Foriel-Destezet a The Friends of the Verbier Festival; mezi hlavní donátory patřili Chairman’s Circle, Commune de Val de Bagnes, Loterie Romande, Canton du Valais a dva hlavní, věrní sponzoři, Bank Julius Baer a Neva Foundation.
Význam letošního festivalu nelze přecenit jak pro hudebníky, tak pro publikum. Umělci zjevně toužili znovu vystoupit naživo, a byli nadšeni a vděční za příležitost vystupovat v rámci tak prestižní události; a diváci, po zrušení loňského festivalu, je netrpělivě očekávali. Bohužel však byli občas zklamáni. Některé koncerty totiž musely být zrušeny, když vypukla koncem června mezi hráči ve Verbier Festival Orchestra nákaza: nejprve mělo pozitivní test na Covid-19 šestnáct členů, a nakonec třiadvacet.
Členové orchestru museli do přísné izolace, a několik dnů před zahájením vedení festivalu rozhodlo, že orchestr letos na festivalu nevystoupí, a hudebníci se budou muset vrátit domů. Mladí orchestrální hráči v Academy (ve věku 18 až 28 let), kteří měli s orchestrem pracovat, museli rovněž z Verbieru odejít, někteří ihned po příjezdu. Festival jim sice pomohl jak po finanční, tak po administrativní stránce, ale pro mnohé to znamenalo velké zklamání a nevyhnutelné slzy.
Program festivalu musel samozřejmě být znovu zformulován; koncerty byly přeskupeny a některé skladby na jejich programu nahrazeny jinými. Vzhledem k odvolání účasti hudebníků z Verbier Festival Orchestra bylo zrušeno i koncertní provedení druhého dějství Tristana a Isoldy. I některé další koncerty musely být zrušeny: Maria João Pires odvolala účast v sérii koncertů komorní hudby „z osobních důvodů“(jak jsem se později dozvěděla, z jejího okruhu přátel měl někdo pozitivní test na Covid-19). Recitál zrušil i Jean-Efflam Bavouzet a Evgeny Kissin musel svou účast na festivalu zkrátit (vzhledem k nepředvídaným okolnostem, jež však nesouvisely s Covidem). Změnila se i některá místa konání, což otevřelo několik komorních koncertů širší veřejnosti.
Vypuknutí infekce pochopitelně vedení festivalu zaskočilo, avšak někteří zahraniční novináři věnovali ve svých reportážích příliš mnoho prostoru popisům počátečního nevyhnutelného chaosu, ke kterému před zahájením festivalu vzhledem k situaci došlo. Vedení však čelilo obtížné situaci promptně a s velkou odhodlaností, což bylo bezesporu velké pozitivum. Infekce byla evidována pouze ve VFO, a díky striktnímu dodržování izolace a karantény a zvýšené frekvenci testování se další šíření nákazy podařilo zastavit. Přísná bezpečnostní opatření byla vyžadována i ve všech dalších programech v rámci Academy, včetně Verbier Festival Junior Orchestra, v Atelier Lyrique a v programu Soloists & Ensembles; i novináři museli podstoupit povinný PCR test hned po příjezdu. Publikum se muselo při všech koncertech podrobit kontaktnímu sledování a fyzickému odstupu, a roušky byly povinné ve všech sálech. Naštěstí díky všem těmto bezpečnostním opatřením pak již nebyly během festivalu diagnostikovány žádné další případy infekce ani mezi víc než 700 hudebníky, kteří se festivalu zúčastnili, ani mezi personálem.
A přes všechny překážky dokázal festival nakonec uvést mimořádný a nezapomenutelný program. 16. července jej zahájil Valery Gergiev, pod jehož taktovkou vystoupili Verbier Festival Chamber Orchestra, klavírista Denis Matsuev a trumpetista Timur Martynov. Klavírista Mao Fujita, někdejší absolvent Verbier Academy, se vrátil na festival poprvé od své účasti na Čajkovského mezinárodní hudební soutěži v roce 2019, na níž získal stříbrnou medaili; během pěti recitálů provedl všechny Mozartovy klavírní sonáty. Alexandre Kantorow, první francouzský klavírista, který na Čajkovského soutěži získal jak zlatou medaili, tak Grand Prix, zaskočil na poslední chvíli a debutoval na festivalu v Brahmsovi a Rachmaninovi. Všechny symfonické koncerty na festivalu a některé recitály se vždy konají v místní hlavní koncertní síni, Salle des Combins. Obvykle pojme 1700 osob, letos však byla kapacita z bezpečnostních důvodů snížena na 1064.
O oddanosti publika festivalu nelze pochybovat: jeho hlavní části, a dále vystoupení Academy, pořadů v rámci projektu „Unlimited“ a dalších akcí se letos zúčastnilo téměř třicet tisíc diváků. V hlavní části festivalu se konalo celkem 68 koncertů, a tržby činily 1,3 milionu švýcarských franků (přes 30 300 000 Kč). Mistrovské kurzy Verbier Festival Academy byly stejně populární jako v předchozích ročnících – veřejnost měla volný vstup na celkem 73 mistrovských kurzů, které přilákaly 4 060 návštěvníků. Na programu „Unlimited“ (inovačních, bezplatných pořadů pro všechny věkové kategorie) bylo celkem 53 různých akcí, které přilákaly 2 225 návštěvníků. Menší sály byly zaplněny i během série sedmi nočních koncertů („Secret Concerts“ a vokální program „Drôles d’oiseaux“), a velký zájem byl i o hudební pořady pod širým nebem, včetně odpoledních zahradních slavností.
Během krátkého pobytu ve Verbieru jsem zhlédla pět koncertů, a jako pozorovatelka se zúčastnila mistrovského kurzu Thomase Hampsona. Všechny byly, z toho či onoho důvodu, výjimečné. První koncert, na nějž jsem stačila doběhnout brzy po příjezdu 24. července, byl součástí zajímavě pojmenované řady nočních vokálních koncertů, „Drôles d’oiseaux“ (Zábavní ptáci). Snad byla tato řada pojmenována podle stejnojmenného francouzského filmu režisérky Élise Girard z roku 2017, který popisuje nekonvenční přátelství mezi mladou, krásnou ženou, hledající svou životní cestu, a Georgem, osamělým, šestasedmdesátiletým cynikem. Na koncertě v jednom z několika neformálních prostorů festivalu, Taratata, se „nekonvenční přátelství“ týkalo lidského hlasu a akordeonu.
Recitál byl pro mne příjemným překvapením a změnil můj názor na škálu možností tohoto nástroje v rámci vážné hudby. Mladá kanadská mezzosopranistka Ema Nikolovska (rodačka z Makedonie) a italský hráč Samuele Telari zařadili do programu skladatele od Purcella a Bacha po Messiaena, Ligetiho, Schuberta, Mahlera, Ravela, Schnittkeho a Šostakoviče. Zpěvačka má velký hlas pěkného zabarvení; vystudovala v Torontu a na londýnské Guildhall School of Music, a v roce 2019 absolvovala Atelier Lyrique na Verbier Academy. Získala již několik mezinárodních cen, mimo jiné první cenu na mezinárodní pěvecké soutěži s-Hertogenbosch a druhou na Helmut Deutsch Liedwettbewerb; v roce 2019 byla také vybrána jako BBC New Generation Artist. Nikolovska uváděla jednotlivé části programu spatra a vtipně sama, a v provedení ukázala velký výrazový rozsah. V Ravelově Vocalise – Étude en forme de habanera bylo v malém sále napjaté ticho, a zvláště v Šostakovičově parodii Kreytserova sonata ze Satir, op. 109 ukázala zpěvačka i vrozený herecký talent. Ráda jsem si poslechla i její výbornou interpretaci několika písní z Nového Špalíčku Bohuslava Martinů, s téměř bezchybnou českou výslovností.
Oba interpreti ukázali v jejich výzkumu přesvědčivého repertoáru pro hlas a akordeon velkou vynalézavost. Samuele Telari se rovněž předvedl jako skutečný virtuos v některých sólových skladbách, zejména v č. 7 z Ligetiho cyklu Musica ricercata (skladba byla původně napsána pro klavír). Nikolovska již vystoupila v Anglii, Německu a Španělsku (s renomovanými klavíristy jako Malcolm Martineau, Joseph Middleton, Sir András Schiff a další), a v této sezóně je členkou mezinárodního operního studia při berlínské Staatsoper. Jsem přesvědčena, že o ní ještě hodně uslyšíme.
V neděli 25. července uspořádali nizozemská houslistka Janine Jansen a ruský klavírista Denis Kozhukhin ranní koncert v Église de Verbier, moderním chrámu s vynikající akustikou (na programu byl výhradně repertoár 19. století). Oba umělce jsem vždy obdivovala jako sólisty, a jejich spolupráce v komorním programu na mě udělala velký dojem. V Beethovenově Sonátě pro housle a klavír op. 30, č. 7, byla Kozhukhinova vytříbená technika zjevná od prvního unisona a Jansen vždy odpovídala s poddajnou artikulací; v triu (Scherzo) byl pěkně zdůrazněn kánon mezi houslemi a levou rukou v klavíru. V půvabných Třech romancích pro housle a klavír op. 22 z pera Clary Schumann měla konverzace nástrojů intimní ráz, a byla radost slyšet klavíristův bezvadně ovládaný, delikátní úhoz.
Brahms napsal svou houslovou sonátu č. 3 d moll, op. 108 asi 35 let poté, co se setkal se Schumannovými poprvé. Jansen a Kozhukhin v ní znovu ukázali jejich muzikalitu, snad nejpůsobivěji v Adagiu, v němž houslistka uplatnila vřelé vibrato a krásnou tmavou barvu nejnižší struny jejího nástroje; skvělé bylo i závěrečné Presto agitato s častými, nervózními synkopacemi. Kozhukhinova impozantní technika vždy sloužila komorní povaze všech děl, a nikdy nepřevažovala. Oba umělci zvládli příkladně také veškeré odstiňování v dynamice. Formát koncertu se mohl na první pohled zdát až příliš „klasický“, umělci však předvedli komorní hru v celé její kráse, s patřičnou graciézností, citlivostí a lyrikou, a publikum je právem odměnilo nadšeným potleskem.
Raného večera téhož dne vystoupili Joshua Bell, Steven Isserlis a izraelský dirigent a klavírista Lahav Shani v Salle des Combins. Na krásném koncertě s výběrem z děl židovských skladatelů s nimi měl původně hrát Evgeny Kissin, naštěstí za něj mohl nakonec zaskočit výborný Shani (který se však musel na koncert připravit během jediného dne; program byl také poněkud upraven). Isserlis zahrál Bruchovu známou skladbu Kol Nidrei neobyčejně procítěně; nevzpomínám si, že bych kdy slyšela v provedení tohoto díla takovou hloubku výrazu. V Salle des Combins je každá řada sedadel na samostatné úrovni, což zaručuje perfektní výhled na jeviště, a na obou stranách byly navíc umístěny velké obrazovky. V závěrečném Mendelssohnově Triu op. 49, č. 1 tak bylo skutečné potěšení sledovat zblízka muzicírování na hvězdné úrovni, znovu k velkému nadšení publika.
Na večerním koncertě téhož dne pak vystoupil v Église de Verbier Sir András Schiff. Na programu byli Bach, Mozart a Schubert, a slavný budapešťský rodák uváděl skladby v angličtině. O jejich výběru a pořadí nevěděl, podle vlastního doznání, dřív toho dne ani on sám. Snad má pravdu: proč bychom měli vědět přesně co uslyšíme, kromě jmen dvou či tří skladatelů? A proč by měli klavíristé rozhodovat o každém detailu programu dva roky předem, ba i víc?
Po mnoha stránkách to byl pozoruhodný večer, a to nejen z hudebního hlediska: klavírista provedl díla různých skladatelů ve stejném klíči, a ve slovním doprovodu připomínal historickou návaznost skladeb, události a okolnosti ze života skladatelů apod. O tomto legendárním klavíristovi je však známo, že mluví velmi potichu, a toho večera bohužel nepomohl ani mikrofon. Mnoho posluchačů, zvláště ti, kteří tak jako já seděli v zadní části kostela, tak přišlo o řadu jeho zajímavých úvah.
Na další koncert (26. července), na němž vystupovali znovu Janine Jansen, a dále Alexander Sitkovetsky, Lawrence Power, Mischa Maisky a Lahav Shani, a na jehož programu byl také Dvořákův slavný Klavírní kvintet č. 2, jsem se velice těšila. Bohužel, jedním z menších problémů na festivalu je skutečnost, že vzdálenosti mezi různými sály jsou vždy větší, než se nejprve zdá, a mezi odpoledními akcemi a večerními koncerty často nebylo zrovna příliš času. Proto jsem dorazila na tento koncert v Salle de Combins s dvacetiminutovým zpožděním. Pokladna, kde jsem si měla vyzvednout volnou vstupenku, však už byla zavřená, a bez ní mi nemohla ani hlavní uvaděčka – také vzhledem k bezpečnostním opatřením v rámci pandemie – vstup umožnit. Bylo mi málem do pláče, nicméně její vysvětlení jsem musela uznat: pokud by někoho pustila dovnitř bez lístku a její nadřízení se o tom dozvěděli, mohla by mít velké potíže. Situaci naštěstí zachránila místní Švýcarka, která přišla brzy poté, rovněž se zpožděním, a poskytla mi jednu ze svých dvou vstupenek. Takže jsem nakonec díky její velké laskavosti uslyšela alespoň poslední dílo na programu, Dvořákův skvělý kvintet. Kvůli počátečnímu rozruchu ohledně vstupenky jsem přišla o poslech jak Mendelssohnova, tak Schumannova tria.
Interpretace Dvořáka, v provedení tohoto mimořádného ansámblu, však byla jednou z nejlepších, kterou jsem kdy slyšela. Dílo není třeba českým čtenářům představovat; jak řekl nadšeně Eduard Hanslick, když je uslyšel poprvé ve Vídni: „Je to jedno z jeho nejkrásnějších děl. Je to opravdový Dvořák.“ Byl to sice snad o něco jiný Dvořák než na jakého jsme my Češi zvyklí – v Dumce ještě víc romantický, ve Scherzu míň bujarý. Hráči však předvedli úžasnou škálu barev, a byla radost vidět, jak blaženě vychutnávali skladatelovu lyriku a jeho geniální melodický dar.
Na šestém a posledním, nočním koncertě, který jsem měla v plánu (dalším z vokální série „Drôles d’oiseaux“), měla vystoupit velmi slibná francouzská mezzosopranistka Adèle Charvet, recipientka ceny Yvese Paternota v roce 2017 (nejvyššího ocenění ve Verbier Academy). V jejím zajímavém recitálu měli být na programu Britten, Bolcom, Bernstein, Rossini, Offenbach, Poulenc, Dring a Heggie. O zrušení koncertu jsem se však dozvěděla až ve chvíli, kdy jsem dorazila na místo konání; nepředcházely tomu dřív toho dne ani žádné veřejné oznámení, ani tisková zpráva, a nikdy jsem se nedozvěděla, z jakého důvodu byl koncert zrušen.
Navzdory obtížím a překážkám způsobeným vypuknutím nákazy, a přes některé drobné organizační problémy, byl tento ročník festivalu inspirativní, a dojem z řady koncertů nezapomenutelný. Festival proběhl ve znamení odhodlání uspět, a všichni zúčastnění prokázali velkou flexibilitu a rychle se přizpůsobili méně příznivým podmínkám a okolnostem.
Další ročník festivalu proběhne 15. až 31. července 2022; uvidíme, jak připraví půdu pro dychtivě očekávanou oslavu 30. výročí založení festivalu v roce 2023.
