Bez jediného škrtu

Jen něco přes padesát hodin chybělo v úterý 17. září odpoledne do premiéry koncertního provedení Dvořákovy opery Král a uhlíř, když se úvodem tiskové konference rozhovořil umělecký ředitel Dvořákovy Prahy Jan Simon: „Svoji druhou operu zkomponoval Dvořák, jak známo, vlastně dvakrát. A její první, náročnější verze byla s výjimkou koncertního provedení, které zaznělo na jevišti Národního divadla před devadesáti lety, odsunuta do zapomnění. Připadá mi logické, že ji právě dvořákovský festival obnovuje, a navíc ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Kdo jiný než veřejnoprávní médium má péči o kulturní dědictví v popisu práce?“

Na tiskovce, kterou mi bylo radostí vést, se sešla většina z klíčových osob projektu. Interpreti Kateřina Kněžíková, Roman Hoza, Jozef Benci. Ředitel SOČRu Jakub Čížek a vedoucí výroby Českého rozhlasu Kateřina Konopásková. Ale také dvořákolog David Beverige, který – pobavenými slovy přítomných – „to všechno zavinil“, nebo vedoucí archivu Národního divadla Matěj Dočekal. Nejvyčerpaněji ze všech ale působil dirigent Tomáš Brauner, který se nastudování Krále a uhlíře ujal. Je to opravdu tak těžké, jak se traduje, zajímalo mě. A proč vlastně podle vás Antonín Dvořák opatřil tak jednoduché, až jaksi pimprlové libreto tak náročnou polyfonií?

„Těžké k nastudování to tedy bylo, to mi věřte. Partitura je psaná rukou, a když jsem se do ní asi před rokem ponořil, dalo mi zprvu práci se v ní vůbec vyznat. Hemží se to v ní složitostmi, samé křížky, samá béčka, skladatel nás opravdu nešetřil. A proč to udělal? Dvořákovi bylo tenkrát kolem třiceti, byl velmi ctižádostivý, ovlivněný Richardem Wagnerem… to všechno ho myslím vedlo k tomu, že stvořil dílo, které první soubor při zkouškách odmítl nastudovat.“

„Zároveň partitura jaksi klame tělem,“ zaujalo představitele jedné ze dvou titulních rolí Romana Hozu. „U klavíru na mě zapůsobila divně. A teprve při orchestrálních zkouškách začala dávat smysl.“ Jeho názor podpořila Kateřina Kněžíková příměrem: „Zprvu jsem si připadala jako Popelka, která přebírá luštěniny, ale postupně mi došlo, že vydaná energie bude stát za to.“ A věcným postřehem se připojil Jozef Benci, ztělesňující druhou z postav v názvu opery: „Uvědomil jsem si, že neobvyklá výzva spočívá také v tom, že nemám k dispozici nahrávky, že nemám s čím se poměřovat. Byla to cesta neprobádaným územím…“

Novináře zajímalo, jak je dílo strukturováno a v jaké podobě se na festivalu odehraje. „Začnu tím druhým, protože je to je zásadní,“ bere si ještě jednou slovo Tomáš Brauner. „Když byl Král a uhlíř v té první, původní verzi uveden roku 1929 a dočkal se tuším šesti koncertních provedení, uskutečnilo v něm Národní divadlo pod Odstrčilovým vedením spoustu úprav, krácení. My jsme proto teď zcela jedineční v tom, že operu představíme bez jediného škrtu! Sestává sice z jednotlivých čísel, ale jednotlivé árie vesměs nejsou tak čitelně ohraničené jako obvykle, spíš jakoby vyplouvaly ze zvuku orchestru a sboru.“

V návaznosti na dirigentovo konstatování o absenci jakýchkoli škrtů považoval Jan Simon za vhodné upozornit, že večer 19. září bude v rámci letošní Dvořákovy Prahy patřit k nejdelším: „Začátek jsme netradičně předsunuli už na devatenáctou hodinu. Opera má tři jednání, první je dlouhé přes hodinu, druhé a třetí kolem padesáti, pětačtyřiceti minut. Poslední metro každopádně diváci stihnou, věřím, v pohodě…“

„Pokud tu událost někdo zmešká,“ doplnil jménem SOČRu Jakub Čížek, „je na místě uvést, že se generálky i představení natáčí a po nezbytných úpravách odvysílá Krále a uhlíře stanice Vltava 5. října večer.“ A vyjde pak záznam také na nosiči buď v Radioservisu či u jiného vydavatele? „Není to vyloučeno. Záleží samo sebou na tom, jak se nahrávka vydaří. Každopádně by to byl historický počin.“ A ještě dotaz do třetice – šlo by podle vás toto Dvořákovo dílo uvést i jako plnohodnotnou operu? „V tom je právě jeden ze smyslů večera a případné nahrávky,“ přemítá nahlas Jan Simon. „Představení uvidí operní manažeři, cédéčko by se pak mohlo rozlétnout do světa. A jakkoli by šlo o nesnadnou inscenaci, není rozhodně vyloučena. Uvidíme.“

Úplně na závěr dávám slovo muži, který stál tomuto projektu u kolébky. Je vidět, že pro Davida Beverige se jedná o vyvrcholení letité snahy a nebrání se ani emocím. „Ptáte se, proč jsem Krále a uhlíře tolik prosazoval? Podle mě je mnohem krásnější než Dvořákova operní prvotina Alfred, která se přece jen občas inscenuje. Tak proč ne toto, říkal jsem si. A v původní verzi! Jsem moc rád, že se to v rámci festivalu podařilo prosadit a uskutečnit. Když jsem dnes ráno na zkoušce poslouchal, jak to zní, vyhrkly mi při posledních taktech slzy do očí…“