Kapr se salátem, vánoční cukroví, svatoštěpánská husa či kachna, pusu na rozloučenou a ahoj v novém roce. Dvaašedesát hudebníků brněnské filharmonie odjíždí na čínské turné, první v historii orchestru. Tedy přesněji řešeno dvaačtyřicet, zbytek jsou výpomoci, protože v Brně musí zůstat dostatek muzikantů na tradiční novoroční koncert. Orchestr na cestě doprovází jeho manager a vedoucí koncertního oddělení Pavel Šindelář, který shodou okolností strávil dva roky studia v Pekingu a na Tchaj-wanu. Právě on je autorem reportáže z cesty.
Umělci mají před sebou pět koncertů ve čtyřech městech. Na programu je česká klasika, klasika klasik, čínské publikum totiž zatím příliš nezná evropskou kulturu. Před odjezdem jim Pavel udělal krátkou přednášku o místech, která navštíví, a základních specifikách čínské kultury a mentality. Varoval je před silnými mrazy, které se tam dají očekávat, i výrazným znečištěním ovzduší.
Cestovatelé se rozdělili na dvě skupiny. První z nich, 27. prosince v osm hodin ráno odlétá do Moskvy, kde na ně čeká linka do Pekingu. Druhá skupina míří hodinu po poledni na vídeňské letiště a přímý let do čínského hlavního města.
Přílet, první koncert a hon na telefonisty
Pochopitelně vídeňská možnost cestování se ukazuje jako podstatně lepší, ale pointu byste asi nečekali: na palubě ruského letounu platí suchý zákon! S druhou výpravou (já jsem letěl přes Moskvu) se setkáváme v Pekingu a vydáváme se vstříc malému mongolskému dobrodružství. První koncert se totiž koná 29. prosince v Hohhotu, hlavním městě čínské provincie Vnitřní Mongolsko. Bilance pekingského letiště je hrozivá (jeden kufr nocující v Moskvě, jedna chybějící letenka na spoj do Hohhotu, jedna osoba cestující na špatný pas, několik téměř zapomenutých houslí), ale Filharmonii Brno na cestě do mrazivých mongolských stepí nic nezastaví. Navíc od Pekingu s námi cestují naši dva strážní fénixové, Summer a Jane z agentury pana Armstronga. Ten se k nám přidává spolu s dirigentem Thomasem Sanderlingem a klarinetistou Tony Shenem. Bydlíme v nejlepším hotelu v Hohhotu a hrajeme v nejlepším místním sále. Krutý mráz z venku proniká až do sálu, ale bojujeme s ním všemi prostředky. K snídani je krom jiného i tradiční mongolská strava: mléčno-hovězí polévka, kobylí jogurt, dobroty ze sušeného sýru, čirok, hovězí maso a další. Několik odvážlivců ochutnává a pochvaluje si.
V sále vše nachystáno, zkouší se poprvé se sólistou. Pana dirigenta trápí zuby, ale drží se alespoň nehty. Sál se začíná plnit, dorazili jistě všichni evropské hudby milovní Číňané a Mongolové z Hohhotu. Začíná aplaus, orchestr nastupuje a asi desítka uvaděček začíná svůj celokoncertní hon na neposlušné uživatele mobilních telefonů. Moderní Číňané jsou k nim připoutání 24 hodin denně, a tak jim to i na koncertě trochu činí problémy. Jinak ale reagují krásně, českou hudbu i čínského sólistu si viditelně užívají. V nezadržitelný jásot propukají ale při prvních taktech skladeb s názvy Čínská vlast či Jásot na nové hranici. Dokonce se pokouší (ne zcela úspěšně) tleskat do rytmu. Na závěr aplaus a náš první koncert prvního čínského turné je u konce. Jásot na naší nové hranici vyprovází orchestr zpět na hotel. Následující den nás čeká cesta zpět do Pekingu a na Silvestra pak největší koncertní událost turné, tzv. Novoroční koncert v Paláci lidu, největším sále přímo na náměstí Nebeského klidu, v samotném srdci Říše středu.
