„Národní koncertní síň? Jak je kousek odsud? Tak tam je příjemná akustika,“ reaguje servírka v okamžiku, kdy se dozví, na jaký že koncert jdeme večer a kam. „Guinness už je na cestě. A co jste si tedy vybrali k jídlu?“ vrací se vzápětí ke své profesi a s pochopením přijímá objednávku – těžko jsme z jídelního lístku mohli vybrat něco jiného než „traditional stew“, když už jsme v Irsku…
V Dublinu Česká filharmonie nehraje příliš často a slyšet Mou vlast s ní a s Tomášem Netopilem je vůbec poprvé možné právě tam. Kromě toho – irská metropole je rozhodně zajímavý cíl i sama o sobě. Dvojí důvod vypravit se tam. A klidně v únoru. Zima tam v podstatě nikdy není a v parcích a zahrádkách už kvetou narcisy a krokusy.
Koncerty jsou dva, první kompletně dvořákovský. Síň je klasické hudbě určena od roku 1981, ale stojí už sto padesát let. Budova byla nejprve součástí Výstaviště a potom Národní univerzity, novějšího katolického protějšku historické protestantské Trinity College. Do koncertního sálu s historizujícím varhanním prospektem a převažující hráškově zelenou barvou se vejde asi dvanáct set posluchačů. Je sobota večer, filharmonie s Tomášem Netopilem přiletěla po poledni z Londýna. Mají po krátké zkoušce, na kterou už hned navazuje program. Začátek patří dvěma Slovanským tancům, na úvod jsou šikovně vybrány ne ty nejohnivější, ale naopak ty klidnější a líbeznější – čtrnáctý a šestnáctý. Zvláště druhý z nich zní moc pěkně, spíše obřadně.
Dvořákův Violoncellový koncert Alisa Weilerstein už během tohoto turné hrála, hrála ho s filharmonií i dříve a také dílo společně natočili. Od samého začátku zní tato tak známá hudba nepateticky, zajímavě, s nenásilným zdůrazněním lyrických a teskných poloh. Tempo je místy krásně pomalé, sólistka zasněně hledí kamsi vzhůru a je plně ponořena do hudby. Doprovod je stále pozorný. Ostatně, je to tak potřeba, její nástroj není oslnivě znělý. Jsou místa, kde v pojetí pětatřicetileté Američanky přichází na řadu i vzruch, dravější tón a ráznost, ale i kdyby to byla vášeň, nikdy není přeháněná nebo svévolná. Je zřetelné, že jsou s dirigentem v trvalém napojení, nic není bezděčné, z hudby je cítit spolupráce a poctivá snaha o sdělování obsahu. Neustále o něco jde. V pomalé větě, nádherně klidné, si nelze nevšimnout krásné mnohotvárnosti. Intimita, kterou hudba ve výraze dostává, moc pěkně koresponduje s měkkou a přívětivou akustikou síně, v níž se hudba poslouchá kontaktně, s pocitem vtažení do společenství s hudebníky. Tomáš Netopil má v projevu vyváženu nesmlouvavost a eleganci, přesnost a muzikalitu, v doprovodu se podřizuje, v mezihrách se ale nerozpakuje orchestrální zvuk rozvinout. Třetí věta ukazuje, že sólistka pojímá Dvořáka moderně, věcně, rychleji, má ve skladbě místa, která jsou velmi virtuózní. Dokáže se však vracet i k výrazně klidným polohám, aniž by pojímala skladbu příliš kontrastně či konfliktně. Každá epizoda je jakoby nová, hudba neteče samospádem. Ztišení před závěrem je velmi citlivé, zesilovaný poslední dlouhý tón není přehnaně vyhrocen. Přes bohatou emocionalitu, citlivost a košatost je v osobním a osobitém pojetí Dvořákovy světoznámé skladby přítomna u Alisy Weilerstein přece jen především přirozená přiměřenost.
Novosvětskou symfonii museli hrát filharmonici při stovkách provedení, pro větší část publika jde také o poměrně důvěrně známou hudbu. Tomáš Netopil umí do tohoto kontextu přijít s rozmanitostí, promyšlenými a prožitými gradacemi, se zajímavými detaily. Čelí schematismu, ohranosti a oposlouchanosti. Dovede vytvořit situace, nálady, obrazy a atmosféru, jako kdyby symfonii všichni v sále hráli a poslouchali úplně poprvé. Pomáhá hudebníkům i publiku nesklouznout do zaběhnutých pocitů, nic není formální. Je to dirigent se šarmem, autoritou a názorem, se sebevědomím i pohodou. Pozitivně a podpůrně se usmívá, iniciuje detaily, dává volný průchod své zdravé dychtivosti. Muzicíruje. Prezentuje vzrušující skladbu.
„Uvidíme se za pár dní,“ loučí se po koncertě v zákulisí v dirigentské šatně Alisa Weilerstein. Byla si v auditoriu po přestávce poslechnout Novosvětskou, na skok poletí domů do Německa za svou ani ne dvouletou dcerkou, ale ve středu, ve čtvrtek a v pátek už budou s filharmoniky a s Tomášem Netopilem v Praze hrát Šostakovičův První violoncellový koncert. Ve čtvrtek navíc vede v Rudolfinu dvouhodinový mistrovský interpretační kurz.
Také filharmonici jsou teď v Dublinu navíc účastni něčeho ne běžně koncertního. „Pořadatelům v zahraničí nabízíme pro dobu zájezdu edukační programy, v tomto případě projevili zájem, a tak přibližujeme a hrajeme v neděli brzy odpoledne pro zhruba sedm stovek lidí Smetanovu Šárku,“ vysvětluje ředitel David Mareček.
Večer, na rozdíl od dvořákovské soboty, není už pak nicméně v Národní koncertní síni úplně vyprodáno. Na programu je celá Má vlast. Mimo české země ještě stále jako komplet v programech spíše výjimka. Pořadatelé ovšem prezentují hostování orchestru z Prahy, patřícího k mezinárodní špičce, jako víkend hodný pozoru, mimo jiné i proto, že filharmonie přiváží jen českou hudbu, a to v roce, kdy se připomíná sto let samostatnosti Čechů a Slováků. Od hráčů lze později slyšet, že se jim zdálo, že budou tento večer hrát „přesilovku“, ale to byl příliš pesimistický pohled. Sál byl nakonec snad až ze tří čtvrtin plný a koncert měl nejen velmi srdečný ohlas, ale i výjimečný rámec.
Je něco malinko po dvacáté hodině, orchestr je na pódiu a vypadá to, že za chvíli začne hudba, ale z reproduktorů se ozývá: „Dámy a pánové, přivítejme prezidenta Irska Michaela Daniela Higginse!“ Lidé vstávají, otáčejí se, tleskají, otáčí se i dirigent… Na balkon vpravo přichází bělovlasý muž. Sedmasedmdesátiletý politik, básník, někdejší senátor a ministr kultury, od roku 2011 devátý prezident země, která si po první světové válce vymohla nezávislost, která není monarchií, platí v eurech a počítá v kilometrech, ale v které je staletá britská přítomnost přesto dosud v mnohém otisknuta hodně silně. A tak filharmonie hraje prezidentské fanfáry, které odpoledne nacvičovala. Nejde jen o správné noty a potřebný výraz hudby, ale také o přesné načasování. Zdálo se, že se ceremoniál s hostujícím orchestrem povedl, jak měl. Tak snad opravdu ano.
Mou vlast vede pak v následující hodině a čtvrt Tomáš Netopil podobně jako Novosvětskou – s přehledem, s jasným názorem, elegantně, v každém okamžiku s nárokem na pozornost orchestru. Vcelku, jen s malou pauzou na doladění po třetí básni. Legendu o Vyšehradu, vznosnou, ale věcnější a rychlejší než u některých jiných dirigentů, kontrastně rámuje – vznešeně a pomalu. Vltavu cítí od počátku plnokrevně, přímočařeji, upřímně a nevyumělkovaně. Lyriku v ní nepřehání, k vrcholu směřuje moderně, nesentimentálně, rychle. Šárka překypuje vášní, o to kontrastující je láskyplnost vyzařující z klidnějších pasáží. Celá báseň je virtuózním kusem, orchestr je dirigentem v závěru veden do opravdu efektního, hraničního tempa, barvitý příběh vyznívá ryze hudebně skvělým způsobem. Kontrastní je i báseň Z českých luhů a hájů – svižnější a věcnější, ne tak hymnická, zjihlá nicméně samozřejmě v tišších pasážích. Útočný, rozhodný a hudebně bravurní je Tábor, svět husitů charakterizují monumentální chorální pasáže, další výrazové polohy jsou však vrstveny tak, že si posluchač až překvapeně uvědomí, že nejde o jednolitou jednostrunnost, ale o velmi plastickou hudební programnost. A v Blaníku přijde na řadu nejen nádherné klidné pastorále, ale i roztančený Smetana. Ani rytíři v závěru neřinčí zbytečně moc zbraněmi – a přesto cyklus vrcholí, jak má, vizionářsky, nadějně. Tomáš Netopil, neúnavně nabitý energií, předestřel Mou vlast jako mimořádně živou a životnou, plnou ryze hudebních emocí, strhující.
Později k němu směřuje otázka, zda Mou vlast prožívá jako výjimečné dílo, jako národní monument. „Beru ji pro sebe jako hlubokou, citově nabitou skladbu. Jako opravdový klenot,“ odpovídá. O to prý teď víc, že se k ní vrátil po pěti nebo šesti letech. „Bylo pro mě vlastně obrovským překvapením, jak je to fantasticky vykomponováno, jak intenzivní je to hudba,“ dodává. Všechny části cyklu mají podle Netopila obrovskou vypovídací hudební hodnotu. Mou vlast považuje za fascinující, tím spíše, jak do ní Smetana vtiskl lidovou hudební kulturu, povýšenou na něco mimořádného. „Má vlast není pouze slavnostní hudba – je zachycením našeho všedního života, zvláště v tanečních částech, které jsou nesmírně lidské. Není v nich nic, co by mělo mít jen nějaký patos,“ shrnuje dirigent své pocity.
S Českou filharmonií hrál kompletní Mou vlast na koncertě v Dublinu úplně poprvé. Dirigoval ji před lety několikrát v Itálii a v Německu, vždy s tamními orchestry, při jednom z prvních hostování ji uvedl také v Essenu, kde se pak stal šéfdirigentem. A v roce 2007 dirigoval a natočil Mou vlast s Pražskými symfoniky – s orchestrem FOK. „Dlouhá pauza po této etapě, kdy jsem se jí hodně zabýval, věci prospěla. Vidím teď Vlast úplně nově, jakoby poprvé,“ přiznává – a nerozpakuje se hovořit v té souvislosti až o dětském entusiasmu.
„Nemohu říci, že bych nebyl ovlivněn, že jdu jen svou cestou, to by byl nesmysl,“ říká ještě Tomáš Netopil. Velmi rád má nahrávku s Václavem Smetáčkem. Ale i na každé další Mé vlasti je podle jeho slov vždycky něco, co vezme za vlastní, co s ním skutečně rezonuje. Ale jsou pochopitelně i místa, která mu zas tak blízká nejsou. S postupujícími zkušenostmi z vlastních produkcí si pak postupně utváří svůj vlastní obraz. „Český dirigent je dosavadními interpretacemi odkojen,“ zdůrazňuje, když hovoří o notových materiálech České filharmonie. Je v nich jasně vidět, jak Smetanovu kompozici dotvářejí do současného tvaru retuše počínající už u Václava Talicha. Jsou znakem péče, které se té skladbě trvale dostává.
Všechna černá piva Guinness už jsou vypita, traditional stew, skvělé dušené hovězí, snědeno, stejně jako rybí polévky chowder a všechny jehněčí steaky. Je pondělí odpoledne a filharmonici už se vracejí do Prahy. Během devíti dnů odehráli od 10. února šest koncertů v Británii – v Leedsu, Bristolu, Manchesteru, Birminghamu, Nottinghamu a Basingstoke – a dva v Dublinu. „Je velká čest, že mohu s Českou filharmonií uvést Mou vlast letos při zahájení Pražského jara. Moc se těším. Jde samozřejmě o mimořádný okamžik. I pro zahraničního dirigenta to může být pocta, ale myslím, že nikdy nemůže mít ten pocit, který máme spojen s touto událostí my, čeští dirigenti,“ říká v rozhovoru na letišti Tomáš Netopil. A komentuje mezi řečí akustiku dublinské koncertní síně: „Je sušší, kompaktní. I proto jsem mohl volit některá živější tempa.“
Servírka potěšená informací, že ti pánové, co se před chvíli zvedli od vedlejšího stolu u okna, kde ostatně seděli i včera, jsou z České filharmonie, nebyla tedy v neděli v podvečer se svým postřehem o nedalekém sále vůbec mimo.
