V Číně už jsou všichni. A také Česká filharmonie. Letošní zájezd navazuje na předchozí aktivity Jiřího Bělohlávka a je nový v tom, že orchestr zahájil v Nankingu pětiletou rezidenci. To znamená nejen stáže mladých čínských hudebníků u našeho tělesa, ale též pravidelné vystupování filharmoniků v tomto bývalém hlavním městě Číny.
Do Číny se hrnou opravdu všichni, například nahrávací gigant Deutsche Grammophon podepsal v dubnu exkluzivní smlouvu s nejstarší čínskou filharmonií – Šanghajským symfonickým orchestrem. Ve spolupráci s šéfdirigentem Long Yuem a houslistou Maximem Vengerovem začne vydávat řadu nahrávek. Že jsme toho o 140 let starém orchestru zatím mnoho neslyšeli, nic neznamená. Klasická hudba je dlouhodobě preferovaným žánrem čínské vlády a odpovídají tomu i počty studentů či prodaných nástrojů. Je tedy přirozené, že velké vydavatelství chce tento obří trh též exploatovat.
Takové komerční ambice naši filharmonici nemají, nicméně při současných zájezdech do Číny je jim inspirací Japonsko. Tam si v minulých desetiletích česká hudba vybudovala díky filharmonii i třeba Smetanovu kvartetu skvělé postavení, a když tam dnes náš soubor či sólisté přijíždějí, dostává se jim náležité pozornosti. Ale to samozřejmě nespadlo z nebe. A v Číně to bude mít filharmonie o to těžší, že místní publikum na kultivaci teprve čeká.
První dva koncerty, které filharmonici odehráli 11. a 12. května ve Velkém ťiang-sujském divadle (Jiangsu Grand Theatre) v Nankingu, byly nahrávány a současně vysílány on-line, takže čínští pořadatelé náš orchestr nezanedbali. Během druhého večera vystoupili i hudebníci z Ťiang-sujského symfonického orchestru (Jiangsu Symphony Orchestra) a demonstrovali tak fungující spolupráci.
Českou filharmonii na tomto turné řídí Petr Altrichter a jako sólista vystupuje houslista Josef Špaček. Program je sestaven výhradně z českých skladeb, s výjimkou druhého koncertu v Nankingu, kde na závěr zazněla čínská nesmírně populární Má vlast skladatele Liou Čch’.
Kdo se podívá na program celého turné, možná se ušklíbne – tohle je přece dramaturgie „Od Bacha po Vlacha!“ Je a není. Filharmonici zajíždějí i do míst, kde nikdy nehráli, a jistě by šlo „pustit“ na posluchače nějakého Mahlera nebo Janáčka (a to jsou autoři v našem slyšení velmi populární a přístupní). Jenže cílem, alespoň na těchto koncertech, není ohromit znalce provedením něčeho výjimečného, ale zapsat se do pamětí co nejvíc posluchačů jako ten orchestr, co pěkně hraje. Takových je v Evropě deset do tuctu, ale jen ty, kteří si získají posluchače v téhle zemi, sem budou dál zvát. Filharmonie se sice může těšit vědomím, že je národním tělesem, ale v Asii to nic neplatí a naši západní sousedé se sem derou stejně odhodlaně se svými orchestry jako s firmami. Tak už to je.
