„Zwanzig Uhr. Die Nachrichten: …“ Posloucháme zprávy. Stovky diváků sedí ve sportovní hale v Donaueschingen a poslouchají rozhlasové zprávy, které předznamenávají brzký začátek zahajovacího koncertu, jenž po nich má být živě vysílán. Konečně přichází i ona kýžená zpráva o slavnostním zahájení festivalu. Zprávy tím ale k všeobecnému překvapení a údivu nekončí, nýbrž pokračují ještě dalších deset minut. Orchestr už začíná potichu hrát, a když po několika dalších minutách přichází dirigent, ozývá se z publika nesmělý potlesk. Dozvídáme se čím dál kurióznější informace, např., že kvůli prodloužení zpráv v daném rozhlase nemůže koncert začít a začne až po jejich skončení zhruba za dvě hodiny, či předpověď počasí pro naši sportovní halu. Lidé se smějí, někteří (jako já) nechápou situaci a orchestr hraje. Po chvíli zprávy končí a začíná dlouho trvající potlesk. 94. ročník festivalu soudobé hudby Donaueschinger Musiktage byl zahájen, a to skladbou Manose Tsangarise Schwindel der Wirklichkeit I z jeho Mistel Album.
V popředí letošního festivalu (17. – 19. 10. 2014) stálo téma „Und+“. Tento název, „A+“, znamenal primárně spojení hudby plus jakékoli další umělecké činnosti. Jak uvádějí v úvodu doprovodné festivalové knihy Und+ Armin Köhler a Bernd Künzig: „V nynější době, kdy je trendem požadovat po umělcích čím dál více různých dovedností, už často nestačí, být jen skladatel, mnohdy je potřeba být k tomu i počítačový programátor, dirigent nebo interpret.“ Být nejen zpěvák, ale i kytarista, nejen varhaník, ale i klavírista. Anebo nebýt jen hudebník, ale i výtvarník či umělec v jiném oboru. Proto byli v tomto roce do bádensko-Württemberského Donaueschingen pozváni především skladatelé, kteří kromě svého hudebního jednání provozují na stejně vysoké úrovni ještě nějaké další umění. Na festivalu bylo tedy možno kromě provozovaných hudebních děl vyslechnout básně, podívat se na vizuální projekci, zažít hudební instalace, navštívit galerii obrazů, fotografií, videí a nejrůznějších předmětů, vytvořených jednotlivými na festivalu přítomnými skladateli. Na koncertech byly potom prováděny premiéry nových, experimentálních děl, jejichž autory byli Peter Ablinger, Ondřej Adámek, Friedrich Cerha, Brian Ferneyhough, Hanspeter Kyburz, Michael Lentz, Kryštof Mařatka, Brice Pauset, Josef Anton Riedl, Wolfgang Rihm, Salvatore Sciarrino, Simon Steen-Andersen, Chiyoko Szlavnics, Manos Tsangaris, Jennifer Walshe a Hans Zender. Dohromady festival navštívilo více než 10 000 posluchačů.
Jedna z nejnadšeněji přijatých děl se podle mého názoru stala skladba Körper und Seele (Tělo a duše) českého skladatele Ondřeje Adámka. Ten pro festival zkomponoval hudebně-divadelní dílo, jež obsahovalo tolik různých prvků, jako asi žádná jiná letošní festivalová skladba. Hlavními složkami se staly čtyři texty, které reflektovaly onen vztah mezi tělem a duší. Byly to dva severské texty, hinduistická mantra Viraja Homa a samozřejmě také romanticky upravená, původně středověká, česká báseň Spor duše s tělem. Kromě recitace těchto textů byly použity poměrně zajímavé hudební nástroje. Hráči orchestru nafukovali balónky a poté je nechali volně létat, dokud se z nich vzduch opět nevypustil, používali frkačky a malé plastové trubky a asi nejvíce přitažlivým nástrojem se stala „Air-Machine“, tedy jakýsi Vzduchový stroj. Ten byl složen de facto ze dvou vysavačů, z nichž jeden vzduch produkoval a druhý ho vysával. Z nich vedly mnohé hadice, které byly zakončeny buďto plastovými pracovními rukavicemi či pestrobarevnými dětskými hračkami, které při nafukování a vyfukování vytvářely nejrůznější zvuky. Samotná hudba z tohoto nástroje zněla velice meditativně, myslím, že bych u něj mohl zůstat docela dlouho a jenom ho poslouchat. Tato skladba, uvedená jako zlatý hřeb programu na závěrečném koncertě, zaznamenala obrovský úspěch.
Na koncertech festivalu bylo možno zažít ale i celou škálu různých dalších experimentálních žánrů. Domnívám se, že nejvíce se od ostatních autorů lišila irská skladatelka, zpěvačka a performerka Jennifer Walshe. Nejenže skladbu napíše, ale sama ji také interpretuje a realizuje. Její čtyřicetiminutové dílo The total mountain se týkalo současného určení identity lidí ve vztahu k internetu a k dalším masmédiím. Jak Jennifer uvádí v programu, naše zkušenosti a vůbec všechny předměty se dělí na počítačově stažitelné a nestažitelné (herunterladbar und nicht-herunterladbar). Na druhou stranu je internet obrovská, jednomyslná halucinace. Toto dílo, složené z performativního umění Jennifer Walshe, z vizuální projekce a z pouštěné hudby, která neváhala znít i nonartificiálně, sklidila převážně velice pozitivní ohlas.
V rámci festivalu se uskutečnil také již několikátý ročník studentského workshopu „Next Generation“ (15. – 20. 10. 2014), který přivítal přibližně 150 studentů skladby a hudební vědy z celé Evropy. Nejhojněji byli zastoupeni studenti z německy mluvících zemí, ale nechyběla ani Británie, Slovinsko, Srbsko či mnou reprezentované Česko. Úkolem workshopu bylo doplnit festival o doprovodné akce pro studenty. Měl jsem tak možnost zúčastnit se přednášek, besed se skladateli a interprety, navštívit koncerty, na kterých byla premiérována díla studentů skladby a v neposlední řadě také poznat vrstevníky z nejrůznějších univerzit či vysokých hudebních škol, kteří mají zájem o podobný druh hudby. Kromě těchto setkání jsem byl přítomen na všech hlavních šesti koncertech festivalu.
Brzy po zahájení celého studentského setkání pro nás měli organizátoři první experiment. Dostali jsme téma: Když komponuji, realizuji nějakou svoji zvukovou představu. Poté jsme se měli rozmístit v dané prostoře dopředu či dozadu podle toho, zda s touto myšlenkou souhlasíme, či ne. Následovala diskuze vedená organizátory, která zahájila proces přesouvání studentů z místa na místo podle toho, jak měnili své názory.
Organizátoři Next Generation také do jisté míry změnili význam původního tématu Und+ podle svého a toto téma tak nabylo dalších rozměrů. Díky tomu jsme měli také možnost vyslechnout jednu z pěti doplňujících workshopů k tomuto tématu, které projednávaly hudbu z určitého hlediska nebo pomocí různých prostředků. Mohli jsme tak navštívit diskuzi Hudba versus prostor, Hudba a pohyb, Hudba a textualita, Hudba, která vůbec nezní či Hudba a její percepce. Vedoucími většiny workshopů byli vyučující z různých vysokých hudebních škol a jejich hosté.
Jak studentské setkání Next Generation, tak celý festival Donaueschinger Musiktage mi velice rozšířil obzory a dá se říci, že mě i hodně překvapil. Jak bylo na festivalu řečeno, Donaueschinger Musiktage nepatří mezi konzervativní akce, které by byly ovlivněny konvenční tradicí. Vše, co k tomuto festivalu patří, je svobodné, nespoutané a zcela jedinečné!
