Mezinárodní hudební festival komorní hudby Konvergencie existuje na slovenské hudební scéně již dvacet let. Vznikl jako generační výpověď uměleckého ředitele festivalu violoncellisty Jozefa Luptáka a jeho přátel hudebníků jako platforma komorní hudby, která v této podobě tehdy na Slovensku neexistovala. Mottem přehlídky je setkávání hudebníků a posluchačů, různých kultur, budování nových přátelství a rozvíjení respektu a etiky ve společnosti. Dramaturgie letošního ročníku (11. – 24. 9. 2019) měla podtitul „Svoboda – přátelství – hudba“ a odkazovala nejen ke dvacetiletému jubileu, ale také k třicetiletému výročí sametové revoluce.
K událostem listopadu 1989 se vztahoval již první koncert The Plastic People of the Universe a Filharmonie Brno s názvem „Co znamená vésti koně“. Původní hudba Milana Hlavsy na texty Vratislava Brabence a Pavla Zajíčka zazněla v úpravě Michala Nejtka pod taktovkou Pavla Šnajdra. Tento projekt zazněl ve slovenské premiéře na festivalu Pohoda v Trenčíně. Michal Nejtek původní díla stylisticky dotvořil, přičemž nikterak nezměnil autentičnost původní umělecké výpovědi. Koncert byl spojen s projekcí dokumentu o kapele, a se čtením poezie, kterou „Plastici“ zhudebňovali a kterou toho večera před koncertem přednesl známý slovenský herec Robert Roth. Další zajímavostí bylo komorní provedení Bartókovy opery Modrovousův hrad s vizuální projekcí a elektronikou. Jednalo se o společný projekt dvojice sólistů Evy Šuškové a Petera Mazalána dotvořený světelným designem Jána Šicka a elektronikou Pjoniho.
Jedním z dramaturgických pilířů festivalu je uvádění hudby 20. století a hudby současné. Kromě Kvartetu na konec časů Oliviera Messiaena zazněly skladby Rebeccy Clarke a Ľubice Čekovské a především slavnostní koncert k třicátému výročí převratu sestavený z děl slovenských autorů pod názvem „30 let svobody“. Andrej Šuba k výběru autorů říká: „Zcela jednoznačně jsme se rozhodli pro ikonické dílo Romana Bergera Soft November Music – autora, který ve své neústupnosti a humanitním poselství je jakýmsi svědomím této hudební komunity. Klavírista Ivan Šiller přišel s Klavírní sonátou č. 4 „17. listopad 89“ od Ilji Zeljenky (*1989). Skladatel na díle pracoval během generální stávky, kdy symbolicky přerušil práci, otevřel okno a zahrál státní hymnu.“ Kromě těchto autorů zazněly ten večer ještě díla Mariána Vargy, Daniela Mateja, Vladimíra Godára a Martina Burlasa. „Jednalo se tedy o jakousi mozaiku osobních preferencí, zohledňující výpověď různých generací na poli rozličných uměleckých poetik.“ dodává Andrej Šuba.
Pravidelnou součástí Konvergencií se staly koncerty pro rodiče s dětmi – v letošním roce sestavené ze skladeb Györgyho Kurtága a Tomáše Boroše. Oblíbený formát dětských koncertů má rozličné podoby pro rozličné věkové skupiny. Podstatným rysem je ale interaktivnost koncertů, publikum se stává aktivním účastníkem dění, hudby. Většina autorů těchto projektů pracuje s metodami alternativní hudební pedagogiky. V letošním roce to byli Ivan Šiller a Tomáš Boroš.
Závěrečný koncert festivalu se konal ve velkém koncertním sále Slovenského rozhlasu. Americké duo Loire Cotler a Glen Velez rozeznělo první polovinu koncertu orientálními rytmy, neuvěřitelnou pěveckou ekvilibristikou, do jejíchž tajů zasvětilo druhého dne na workshopu studenty muzikologie. Glen Velez už přes třicet let propaguje hru na tamburínu a o tom, co vše je možné na ni zahrát, jsme se mj. přesvědčili v jeho skladbě Blue Tambourine. Kromě toho doprovázela tamburína zpěv v jímavé kompozici Miriams Prophecy věnované Mojžíšově sestře Miriam, která hrála na bicí nástroje a zpívala. Ve druhé půli koncertu vystoupila kromě Jozefa Luptáka stálice festivalu mandolinista Avi Avital. Přednesl Sonátu č. 1 g moll Johana Sebastiana Bacha v úpravě pro mandolínu – právě Bach bude ikonou únorových Konvergencií v příštím roce. Společně se smyčcovým kvartetem (Marián Svetlík, Peter Biely, Daniel Rumler a Jozef Lupták) zahrál také skladbu britského autora Davida Bruce (*1970) Cymbeline for Mandoline and String Quartet inspirovanou keltským bohem slunce – jakousi metaforu lidského života ve třech větách.
Workshopy spojené s festivalem jsou aktivitou posledních let. „Když už tu hudebníci jsou a většinou jde o velmi dobré interprety, kteří jsou velkorysí a rádi dávají, oslovíme je s prosbou o workshop. Kurzy jsou zdarma ve spolupráci s konzervatoří nebo s katedrou hudební vědy. Pro studenty je to jistě obohacení a katedra nám v tomto vychází vstříc. Interpreti dokáží nadchnout a inspirovat studenty, ukázat, že věci se dají dělat jinak. Z tohoto podnětu vznikl i projekt Akademie komorní hudby, která se koná v letních měsících v Nitře.“ upřesňuje Andrej Šuba. U příležitosti letošního workshopu jsem krátce pohovořila i s jeho aktéry – Loire Cotler a Glenem Velezem.
Jak dlouho se věnujete hudební terapii a co pro vás znamená? LC: Hudební terapii jsem začala studovat v roce 1993 a praktikovala jsem ji v nemocnicích, na klinikách a školách přibližně do roku 2005. V současnosti se více soustředím na privátní praxi, protože také hodně koncertuji. Ale právě kombinace hudební terapie s hudebním zázemím, které mám, tvoří jakousi nit, vlákno, které se prolíná veškerými mými hudebními aktivitami. V jádru toho všeho stojí otázka, jak spolu můžeme komunikovat, jednat, jakýsi druh elementární cesty. Jedná se o věci, skutečnosti, pro které nemáme slova (naše spojení s pulsem, s rytmem, s dechem, naše duchovní spojení, chcete-li). Hudební terapie spočívá v tom, jak se lze spojit skrze hudební prvky. V nemocnici jsem pracovala například s lidmi trpícími depresemi a tato diagnóza měla v sobě určitý zvuk, hudbu, která byla velmi odlišná třeba od vzrušení, vzteku, schizofrenie nebo bolesti. Každá takováto zkušenost má v sobě určitý rytmus, proud, tonalitu a vede k jistému druhu porozumění, jak spolu jako lidé můžeme lépe komunikovat, jak se lépe chápat.
Jaké prostředky ve své terapeutické praxi používáte? LC: Když jsem pracovala v nemocnici, byl to obvykle klavír a hlas, také trochu rámový buben, na který jsem byla schopná udržet plynulý rytmus.
Co bylo v terapii účinnější – rytmus nebo melodie, či snad jejich kombinace? LC: Záleželo to na situaci. Někdy byl důležitý stabilní puls a použití hlasu pro sebevyjádření. V případech operací mozku nebo u mozkové mrtvice, kdy lidé ztratili schopnost mluvit, jsme prostřednictvím plynulého rytmu vytvářeli hudební prostor a k tomu pár slov spojených s melodií. Na psychiatrické klinice jsem se skupinami společně zpívala, abychom podpořili jejich socializaci, začlenění do společnosti, do týmu a pak jsme se o těch písničkách bavili, mluvili jsme o jejich textu, hráli si s ním. Někdy analýza takového textu byla velmi hluboká, každý z pacientů měl svůj náhled, založený na jeho vlastní životní zkušenosti.
Dá se říci, že každý z pacientů nebo klientů je osobitý hudební objekt? LC: Naprosto. Každý z nás. Všichni přitom sdílíme společnou linii a tou je tlukot našeho srdce a náš dech. Všichni společně sdílíme hudbu, a to už v prenatálním stadiu, kdy slyšíme první zvuky, ať už si to pamatujeme na vědomé nebo nevědomé úrovni. To je naše hluboké spojení.
Vy se také jako Vaše paní Loire věnujete hudební terapii? GV: Hlas a bicí jsou ze své podstaty součástí hudby a její léčivé síly. Když mluvíme o léčení hudbou, je třeba si uvědomit, že veškerá hudba v sobě obsahuje nějakou léčivou složku, to je něco, co nás učí i Západní kultura. Všichni víme, že hudba léčí, ale je třeba si uvědomit, jak a čím. Existuje velký teoretický a klinický výzkum, řada různých vědeckých přístupů… ale pak je tu druhá možnost, kdy vyjdeme ze základních hudebních prvků a zkoumáme, co se stane, když použijeme jen jeden element, jako rytmus, melodie nebo puls. A pokud hrajete na bicí, prožíváte tuto zkušenost, tuto léčivou interakci, docela často. Takže se do problematiky dostáváte stále hlouběji a hlouběji. Jaké jsou typy rytmu, jaké jsou druhy aktivit, které mají tuto léčivou kvalitu. Tato metoda není vědecká, ale vychází ze zkušenosti.
Jaká je vaše zkušenost s lékaři, kteří zpravidla pracují a akceptují jen vědecky ověřené metody? GV: Já s nimi v podstatě nepřijdu do kontaktu. Navíc, pokud jsou ohledně experimentální metody skeptičtí, zpravidla se na workshopu ani neobjeví. Lidé, kteří přijdou, jsou otevření myšlence, že lze objevit sílu léčení skrze hudbu mnoha různými způsoby.
Jaký je Váš zdroj inspirace? GV: Jsou dva prvky, které mohu definovat: Jeden z nich je rámový buben, který má určitý zvuk, určitou živočišnost, která mi dobře sedí. Hrál jsem před tím na marimbu a jiné perkuse. A když jsem začal hrát na rámový buben, uvědomil jsem si, že právě tohle je pro mě přirozené. To je jeden aspekt. Ten druhý je, že se zajímám o historii bicích nástrojů. Díky tomu se cítím spojený s předky, kteří hráli před dlouhými časy. To mě nabíjí a energetizuje, protože cítím, že dělám něco důležitého, že přináším něco zpět, co není tak dobře známo.
Publikum Konvergencií tvoří různorodá komunita, kterou právě otevřenost festivalu a přesahy do jiných žánrů zajímají a přitahují. Dramaturgie je kolektivním dílem, přičemž hlavní slovo má zakladatel festivalu a jeho umělecký vedoucí Jozef Lupták. Nonartificiální hudba má v dramaturgii přehlídky své místo, protože k jedněm z prvních hostů festivalu patřil Marián Varga a jeho výrok „v hudbě nemá smysl hrát si na neměnnost hranic“ je v podstatě hlavním mottem festivalu. K přehlídce patří rovněž jazz a world music. „Pocit komunity ve světě, který se stává depersonalizovaným, dělá festival ve slovenském kontextu výjimečným. Jde o živý a dynamický celek kompletního týmu. Festival hledá, někdy až riskuje, nechce hrát na rutinu, a proto jsou výsledky mnohdy o to více autentičtější. Jde nám o to, aby hudebníci vstupovali do určitých interakcí, výměny zkušeností – mezinárodní umělci spolupracují s těmi slovenskými a staví tak slovenské interpretační umění do světového kontextu.“ dodává Andrej Šuba.
Dalším poznávacím znamením festivalu jsou specifická místa, ve kterých se koncerty odehrávají. Po dlouhou dobu byly s festivalem spojené prostory industriální památky Design Factory, kde festival strávil posledních patnáct let. „Symbióza tovární haly a klasické hudby působila přímo magicky.“ vzpomíná Andrej Šuba. Nicméně velký tlak developerů a čilý stavební ruch kolem vrátili festival do centra Bratislavy. Doufejme, že jedna z posledních ukázek tohoto typu architektury v Bratislavě nezanikne a nebude nahrazena anonymní prosklenou výškovou budovou.
Únorové Konvergencie budou věnovány Johannu Sebastianu Bachovi. Ke koncepci nechce Andrej Šuba prozatím více prozrazovat: „V předešlých letech zazněli komorní hudba Ludwiga van Beethovena, Igora Stravinského a kompletní smyčcové kvartety Dmitrije Šostakoviče a Bély Bartóka. Dramaturgickým těžištěm by tentokrát měly být Braniborské koncerty s Igorem Kaškem, který hraje jak na barokní, tak na moderní housle. Rozhodli jsme se ale pro moderní nástroje, ansámbl bude složený z hudebníků spojených s festivalem. Hosty budou např. cembalista Mahan Esfahani, houslista Ilya Gringolts, Milan Paľa a dlouholetý přítel festivalu, vynikající britský violoncellista Robert Cohen. Zatím ještě nechci více prozrazovat. Práce pro festival, který je prodchnut kolegialitou, člověčenstvím a radostí je pro mě dar.“
