Když se letos v červnu k České filharmonii nečekaně vrátil sir Simon Rattle, bylo to hezké „covidové“ překvapení. Pak se ukázalo, že jeden z nejslavnějších dirigentů současnosti chce během svojí návštěvy dirigovat také „nějaký orchestr mladých lidí“, a když padla volba na Českou studentskou filharmonii, bylo to pro její hudebníky nejen překvapení, ale doslova zjevení. Výzvu jménem Rattle vnímali po několika měsících nečinnosti jako „dar seslaný přímo z nebe“ a „světlo ve tmě“. Pro vystoupení České studentské filharmonie vybral Simon Rattle tři Slovanské tance – osmý, třináctý a šestnáctý. S Českou filharmonií pak vystoupení mladých hudebníků „doobložil“ Mahlerovými Rückert-Lieder a Beriovými úpravami evropských lidových písní (s Magdalenou Koženou) a několika dalšími Slovanskými tanci.
Simon Rattle přináší v míře nevídané ducha opravdové spolupráce, při které všichni s nadšením míří do nejkrásnějších končin hudby. Orchestrální hraní, které je někdy „společnou hrou“ jen vzdáleně a více se podobá dobře zaběhané rutině, se pod jeho vedením odehrává tak, že všichni dávají pro společnou věc to nejlepší.
Na pódium Dvořákovy síně vstupuje muž menší postavy. Kolem hlavy mu září bílá hříva, na tváři široký úsměv. Nenuceně a vlastně nenápadně míří k dirigentskému pultíku. Mladí hudebníci ovšem sledují každý jeho pohyb. Opravdu to není sen. Simon Rattle bude už za pár vteřin zkoušet s Českou studentskou filharmonií. V těch několika momentech je cítit všechny obavy, nervozitu, obrovské očekávání a nemenší napětí úplně hmatatelně.
Krátké uvítání, žádné velké proslovy. „Můžeme si zahrát číslo 8?“ Dirigent zvedá taktovku. Co se ozve? Od prvního taktu slyšíte obrovské nasazení, pětisetprocentní soustředění a krásný zvuk, o který mladí hudebníci usilovali už den předem s Robertem Kružíkem. A zároveň máte dojem, jako když Simon Rattle – jakýmsi svým tajemným vyzařováním – uvolňuje ve všech, co jsou na pódiu, ještě další, skryté, netušené rezervy.
„Zatím to zní jako mléčná čokoláda, ale já potřebuji hořkou.
Hrajte 80% – ne, raději 85% – hořkou čokoládu!“
Po přehrání tance všechny zahřeje větička: „Není vlastně tolik co dodat…“ Neznamená to samozřejmě, že dál už se nebude pracovat, ale že základ je dobrý. A pak už v tom, co Simon Rattle žádá, můžeme sledovat základní principy jeho práce. „Nebuďte nesmělí, neschovávejte se za pultíky… pojďme tančit!“ Pro hudebníky je notový pult před nimi jistotou, ale často se stává až příliš bezpečnou zónou. A tu je dobré opouštět. Nebát se riskovat, osvobodit se. Ale to není všechno. „Mohla by být protimelodie v houslích ještě temnější? Zkuste to, jenom kvůli mně…“ Z orchestru se náhle ozývá barva zvuku zcela netušená. Kultivace zvuku vysoko nad rámec obvyklého hraní, to je další z Rattlových zásad. „Zejména u smyčců, kde je vás hodně, je potřeba každý tón tvořit vědomě a krásně.“
Aby dosáhl zvuku, jaký si představuje, přibližuje ho nejrůznějšími příměry. „Zatím to zní jako mléčná čokoláda, ale já potřebuji hořkou, hrajte 80% – ne, raději 85% – hořkou čokoládu!“ – „Nikdy nehrajte smyčcem tak, že z toho vychází ten typ zvuku, který vydává mezizubní kartáček.“ – A když hudbě chybí vášeň, kterou by si představoval, pozlobí (a zároveň pobaví) orchestr slovy: „Odpusťte mi, ale tohle je příliš britské…“ Někdy Sir Simon využívá i svých znalostí češtiny: „Please, don´t be agresívní… Don´t play like knedliky.“
Pak přichází poslední Slovanský tanec, číslo 16. „Je velmi zvláštní, vlastně netaneční. Pro mě je to symfonie v osmi minutách. Je v ní celý život.“ A když si společně tuhle malou symfonii přehrají, dodává: „Hrajete krásně, jen nezapomeňme společně dýchat. Aby lesním rohům na začátku vyšel nástup, musíme se všichni nadechnout s nimi a pak to vyjde, věřte mi.“ Opravdu se to daří. Ovšem jen do chvíle, než se někdo od společného soustředění odpojí, protože má přece jen pocit, že musí kontrolovat noty. „Věřte mi: ve vašem věku se ještě nemusíte pořád dívat do not, prostě se nebojte hrát a dejte i mně svobodu vytvořit během hudby něco nového.“
„Taktová čára pro nás často znamená zastávku.
Ale já věřím, že hudba má sílu, teprve když překračuje, překonává taktovou čáru.“
To, co se pod vedením Simona Rattla odehrává, je vlastně neustálá výzva a motivace dělat hudbu jinak než běžně. S maximálním osobním nasazením všech (opravdu všech!), s mimořádnou soustředěností a přitom otevřeností k tomu, co přichází. Se snahou budovat delší linie melodií, přesahující taktové čáry. „Taktová čára pro nás často znamená zastávku – uff, konečně si můžu odpočinout a vydechnout – ale já věřím, že hudba má sílu, teprve když překračuje, překonává taktovou čáru…“
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII IX/2020.
