Vstup zakázán. A na druhém křídle velkých vrat hlásí dopravní značka, že je tu zákaz zastavení. Teď jsou však vrata otevřena dokořán, na jejich levé polovině plakát upozorňuje na Adama Plachetku jako Dona Giovanniho a na pravé straně jiný plakát ukazuje, že tu bude hrát Pavel Šporcl. Hudební festival Znojmo nabízí během tří červencových týdnů jak operu, tak koncerty. A oba interpreti jsou s ním spojeni už po řadu let.
Do bývalé vojenské jízdárny v areálu někdejšího Louckého premonstrátského kláštera, v devatenáctém a dvacátém století vně i uvnitř postupně devastovaného armádními složkami a dosud neobnoveného, je během festivalu vstup dovolen. Doširoka otevřená vrata umožňují zrovna pohled dovnitř. Je tu na šest set židlí, na všechna tři představení Mozartovy opery vyprodaných a obsazených. „Kdyby nebylo tady vepředu pódium letos tak velké, vešlo by se sem až sedm set lidí,“ ukazuje prezident a duše festivalu, znojemský hudebník Jiří Ludvík. Je to on, kdo kolem sebe soustřeďuje velkou skupinu nadšenců a patriotů a kdo dává projektu už po dvanáct let nasměrování a smysl a spojením s vínem a vinaři i jihomoravskou jedinečnost. Sklenička bílého vína v ruce mnoha z těch, kdo postávají před Jízdárnou, patří k času přestávky neoddělitelně – a nemusí to touto půlhodinkou zdaleka končit…
Hudební festival Znojmo přináší svému publiku širokou paletu stylů, bourá hranice mezi žánry. Některé koncerty se konají pod širým nebem, další se snaží ukazovat místa, kde se takové hudební akce běžně nepořádají. Doprovodnými programy bývá hudba v ulicích, setkávání na pomezí České republiky a Rakouska, degustace, noční karneval, dětské hudební odpoledne, jazzové matiné a podobně. Ale osou festivalu je každým rokem nastudování a několikeré opakované uvedení něčím jedinečného operního nebo baletního díla.
Jízdárna, kde se tak děje, je asi nejcharakterističtějším prostorem znojemského festivalu. Podle Jiřího Ludvíka jde o to, dát publiku něco neopakovatelného. A také upozornit, že by se pro objekty kláštera v Louce u Znojma, dole pod historickým centrem, dnes už dávno součásti velkého města, měly konečně najít finance a po obnově využití. Právě tady se hraje každoročně hudební divadlo, vlastní festivalový projekt, opera, která chce být vždy něčím výjimečná – ať už jako dramaturgický objev, novodobá premiéra, nebo interpretačně jako letos. Pod nevysokou střechou haly jsou červencové večery nabity dusnem, ale akustika prostoru všechnu stísněnost a vedro vyvažuje.
Dona Giovanniho nastudoval dirigent Roman Válek se svým orchestrem dobových nástrojů Czech Ensemble Baroque, ve Znojmě opět po deseti letech. Nadále zůstává jediným, kdo u nás tuto operu scénicky v autentickém zvuku uvedl. Je druhá červencová sobota večer, sledujeme druhé ze tří představení. Všem instrumentálním partům, včetně cembala Barbary Marie Willi, je rozumět a pěvce je dobře slyšet. Atmosféra je tu plná entusiasmu, téměř jako při nějakém studentském představení, pěvecké výkony vyrovnané, velmi pěkné, tempa živá, Mozartovo dramma giocoso je hudebně strhující.
Jde letos o stěžejní projekt, o vlastní festivalovou produkci. Stojí za ním vedle Romana Válka jako režijní tým Francouz a Francouzka, Didier Girauldon a Constance Larrieu, kteří už ve Znojmě v roce 2014 inscenovali Rameauovu Platée. Adam Plachetka v titulní roli hýří hlasem i temperamentem, Boris Prýgl je mu jako Leporello rovnocenným partnerem. Kateřina Kněžíková rozšířila Donou Elvirou své dosavadní portfolio zdařile, Richard Wiegold všechny udivuje svým naprosto mimořádně znělým basem, pozadu za ostatními nezůstávají ani Jana Šrejma Kačírková, Krystian Adam, Lenka Cafourková Ďuricová a Jiří Miroslav Procházka.
„Ladění máme dobové na čtyři sta třicet oproti současným obvyklým čtyř stům čtyřiceti, takže zpíváme zhruba o čtvrt tónu níž – a hlasy mohou znít relaxovaněji. Výhodou je pro nás i to, že barokní orchestr je o něco subtilnější než orchestr moderní,“ nechává u mikrofonu stanice Vltava nahlédnout do pěvecké kuchyně Adam Plachetka, sólista Státní opery ve Vídni a opakovaně host v Metropolitní opeře v New Yorku. Dona Giovanniho zpíval před deseti lety poprvé právě na festivalu ve Znojmě, potom v Praze, v Brně… Pak i ve Vídni… Letos si v této opeře přidá i Leporella. Ale v cizině v ní pro něj doposud převažovala menší role Masetta. Už by ji chtěl po tolika letech pomalu opustit, nicméně žádné z produkcí, kdy ji ztvárňoval, nelituje: právě díky ní měl totiž v uplynulých letech řadu příležitostí setkat se na pódiu se sólisty, zpívajícími titulní roli na té nejvyšší úrovni – a mohl se od nich učit… „Don Giovanni je opera, která se asi těžko někdy někomu omrzí,“ uzavírá Plachetka rozhovor nedlouho před sobotním přímým rozhlasovým přenosem.
Pavel Šporcl, avizovaný na druhém křídle vrat jízdárny Louckého kláštera, přijde na řadu za pár dní. Ve Znojmě se na Donu Giovannim jako divák také mihnul, pak odjel hrát do Řecka, ale vrátí se k soubornému provedení Mozartových houslových sonát. Hudební festival Znojmo trvá do 24. 7. a v Mozartově roce jde vedle Dona Giovanniho o jednu z hlavních položek.
