Finská republika je o něco starší než 100 let, zatímco Dánsko, Norsko a Švédsko jsou staleté monarchie. Nicméně předsedkyní vlády, tak jako v Dánsku a Norsku, je ve Finsku žena, sociální demokratka Sanna Marin. Ve věku 34 let je nejmladší předsedkyní vlády na světě; když nastoupila do pozice na začátku prosince 2019, nemohla předpokládat, s čím se její koaliční vláda (známá mimo jiné tím, že má ve vedoucích postaveních pět žen) bude muset potýkat jen o několik měsíců později.
Počet úmrtí v důsledku koronavirové krize vystoupil v zemi 1. srpna na 329, což je o skoro 50 procent víc než ve zhruba stejně velkém Norsku (264), zatímco podobně početné Dánsko má téměř jednou tolik obětí (623), a Švédsko téměř osmnáctkrát tolik (5 817). Ve srovnání s ČR je situace ve Finsku (počet obyvatel 5 540 720, na rozdíl od 10 798 800 u nás) tedy zhruba jednou tak horší. Avšak i když, tak jako všude jinde, došlo v zemi na začátku krize k menší nákupní horečce, Finové jsou údajně ze všech seveřanů vždy nejlépe připraveni. Jejich systém prý funguje spolehlivě od dob studené války v padesátých letech: na rozdíl od svých skandinávských sousedů totiž nikdy nepřestali hromadit zásoby. I Dánsko, Norsko a Švédsko shromáždily během téhož období velké zásoby lékařského a vojenského vybavení, pohonných hmot a potravin, později však většina z nich tyto zásoby zlikvidovala. Ne tak Finsko. Dějiny země, včetně boje proti sovětské invazi v roce 1939, „naučily národ o 5,5 milionech připravit se na nejhorší“, prohlásil Tomi Lounema, generální ředitel finské národní agentury pro nouzové dodávky. V době koronavirové krize proto měla země, jak uvedly 5. dubna New York Times, „záviděníhodnou zásobu zdravotnických prostředků a všeho, co bylo nutné k přežití.“ Finové neměli obavy ani o nedostatek kvalitních masek: ty z existujících zásob „jsou staré, ale stále fungují,“ sdělil novinářům pan Lounema. Pokud jde ovšem o jejich množství a kde se nacházejí, informace byla přísně tajná.
Připravenost se nepochybně odrazila i jinde: již 15. května 2020 zveřejnily dvě významné finské novinářky v časopise Finnish Music Quarterly podstatnou studii o dopadu koronavirové krize na hudební život ve Finsku. V rámci rešerší pro tuto studii, Music emerging from the coronavirus crisis – a view from Finland (Hudba se vynořuje z koronavirové krize – pohled z Finska), hovořily Anu Ahola a Hanna Isolammi se zástupci řady finských hudebních institucí, včetně Association of Finnish Symphony Orchestras (Asociace finských symfonických orchestrů), Finland Festivals (Finské festivaly), Finnish Music Publishers Association (Asociace finských vydavatelů hudby), Finnish Musicians’ Union (Svaz finských hudebníků), Jazz Finland a organizace Music Finland, jakož i se skladatelem Kimmo Hakolou, místopředsedou představenstva společnosti Finnish Composers’ Copyright Society TEOSTO a předsedou National Council for Music (Národní rady pro hudbu). A „reakce interpretů, tvůrců, orchestrů, vydavatelů a vývozců hudby jsou si pozoruhodně podobné,“ tvrdí autorky.
„Zatímco někteří jsou krizí inspirováni,
a skutečně přicházejí s novými způsoby tvorby a interpretace,
jiní jsou zdeprimováni, ba ochromeni.“
Studie je důkladná, a výsledky rozboru, ke kterým autorky dospěly, jsou velmi závažné. Co se Finové dozvěděli ve světle krize o sektoru hudby, dotazují se autorky, a existují nějaké potenciální pozitivní výsledky? Co se naučili z krize samotní profesionální hudebníci a různé přidružené profese? Čemu by nyní měli věnovat pozornost? Tak jako jinde ve světě způsobila koronavirová krize ve Finsku náhlou a úplnou ztrátu pracovních příležitostí pro řadu profesionálních hudebníků, a ovlivnila jejich příjmy. „Nejsilněji zasáhla situace hudebníky na volné noze, koncertní sály a festivaly,“ konstatovaly autorky, „ale dlouhodobý dopad krize se odrazí v celém sektoru“.
K nejdůležitějším poznatkům, které autorky během rozboru zjistily, patří skutečnost, že v době krize znamenala hudba pro Finy opravdu mnoho, dále hloubka vlivu krize na všechna odvětví hudby v zemi, a prognózy ohledně ztrát příjmů, dlouhodobého dopadu karantény, a stresu. Význam hudby v životě obyvatel země zdůraznili všichni dotazovaní: „V dobách nejistoty a izolace přinesly hudba a hudebníci útěchu mnohým, a obecněji upozornila krize na širší význam umění a kultury.“ Totéž slyšíme i jinde ve Skandinávii a v Evropě; například v Německu považovali i politikové za nutné poukázat na význam hudby pro společnost, a poskytnout hudebníkům nejen finanční, ale i morální podporu.
Jak autorky píší, tak jako jinde v Evropě byly ve Finsku hluboce ovlivněny struktury celého odvětví. Všechny hudební akce v zemi byly zrušeny až do konce července a „podle společnosti Music Finland to bude pro finskou hudbu znamenat ztrátu příjmů až 127 milionů Eur, ve výši 19 % ročního obratu v tomto odvětví. Pokud budou zrušení prodloužena do konce léta, mohla by se ztráta příjmů zvýšit až na víc než 150 milionů Eur“. Pro zemi, jejíž počet obyvatel je jen o něco vyšší než například na Slovensku, je to vysoká ztráta. Pokud jde o ztrátu příjmu u hudebníků na volné noze, kteří byli bez práce celé jaro (a budou zřejmě i v létě), bude „podle Finského svazu hudebníků ztráta jejich příjmů činit do konce července asi 35 milionů Eur. Situace zasáhla tvrdě koncertní sály, koncertní agentury a jednotlivé agenty, a je možné, že někteří zbankrotují“.
Prognóza je snad méně pochmurná, pokud jde o symfonické orchestry: tak jako jinde v Evropě začaly orchestry v okamžiku, kdy byly zakázány veřejné akce, nahrazovat svůj někdejší provoz aktivitami v sociálních médiích a na digitálních platformách. Například poslední veřejný koncert Helsinské filharmonie (Helsinki Philharmonic Orchestra) se konal na začátku března; od té doby hráli členové orchestru bez publika jen na menších improvizovaných komorních koncertech, a online. Jak napsali na stránkách orchestru jeho šéfdirigentka Susanna Mälkki a generální ředitel Aleksi Malmberg, „Toto jaro bylo pro nás všechny výjimečné a jeho účinky budou rezonovat po dlouhou dobu.“ Oba poděkovali všem divákům, kteří „v těchto těžkých dobách udržovali kontakt s orchestrem, byť vzdáleně. Konec konců, orchestr existuje pro své publikum.“ HPO se nyní připravuje na nadcházející podzimní sezonu, stojí však před změnami v původních plánech, a pečlivě připravený program na rok 2020/2021 je revidován s ohledem na novou situaci; orchestr bude prostě pokračovat ve vystupování tak, jak to okolnosti dovolí. Jak uvedly autorky zmíněné studie, „Někteří placení orchestrální hudebníci v zemi byli propuštěni, ale mnozí stále pracují, i když v jejich případě nyní práce spočívá většinou ve cvičení a streamování komorních koncertů. Někteří členové městských orchestrů se přeorientovali na práci v sociálních službách“ – pomáhají například s dodávkami potravin pro seniory v karanténě.
Co se týká festivalů, není pravděpodobné, že se v tomto roce ve Finsku uskuteční všechny letní festivaly, což bude mít významný dopad jak na účinkující umělce, tak na pořadatele. Většina uměleckých a kulturních festivalů, které dostávají státní subvenci, pravděpodobně přežije, pokud se situace v létě 2021 vrátí k nějakému „novému normálu“. Nicméně „u některých předních festivalů, jako operní festival Savonlinna a Pori Jazz a u festivalů, které zcela spoléhají na příjmy z prodeje vstupenek, může dojít k problémům ohledně solventnosti.“
Savonlinna Festival se pořádá každoročně v červenci ve městě téhož jména, na hradě Olavinlinna z roku 1475, stojícím na břehu jezera Saimaa; okolní scenérie je velkolepá. Letošní festival byl odložen na rok 2021, kdy se uskuteční program naplánovaný na tento rok. Bude zahrnovat Szymanowského operu King Roger, jejíž popularita roste na celém světě, první barokní operu uvedenou na festivalu (Händel, Giulio Cesare), galakoncert Karity Mattily a oblíbené opery jako Carmen, La traviata a Lazebník sevilský. Hostovat bude Chorvatské národní divadlo z Rijeky, letošního hlavního evropského města kultury (v Händelovi vystoupí známé chorvatské rodačky Renata Pokupić a Diana Haller). Všechny již zakoupené nebo rezervované vstupenky budou automaticky platné pro festivalová představení v příštím roce. Přestože diváci chápou důvody odkladu tohoto a dalších festivalů, vlahé, příjemné finské léto a jeho dlouhé bílé noci lákají k poslechu pod širým nebem, a „ve Finsku je vyhlídka na celé léto bez hudebních festivalů a s nimi spojených společenských zážitků obzvlášť brutální,“ uvádějí autorky studie.
V důsledku pandemie byly v jarní sezoně uzavřeny všechny operní scény v zemi, od Finské národní opery po menší scény v Lahti, Oulu, Tampere, Turku a jinde. Brzy se však objevil pěkný příklad šibeničního humoru: podzimní sezónu na hlavní finské scéně v Helsinkách zahájí koncem srpna Covid fan tutte. Aktualizované libretto nové inscenace na hudbu Mozartovy opery Così fan tutte, jež zkombinuje prvky politické satiry a ‚reality show‘, píše finská spisovatelka a novinářka Minna Lindgren, autorka několika kriminalistických bestsellerů. Účinkovat budou přední finští sólisté, mimo jiné Karita Mattila a Tommi Hakala; diriguje Esa-Pekka Salonen. Fanouškové opery se zřejmě mají na co těšit: „Měli jsme vzácnou příležitost dát tento neuvěřitelný tým dohromady ve velmi krátké době, kdy většina umělců seděla doma a čekala, kdy budou moci pokračovat v práci. Tento nápad byl jako láhev šampaňského, ze které najednou vylétne špunt: bláznivý projekt – který se zabývá zkušenostmi, jež jsme v této absurdní době sdíleli všichni – přijali okamžitě a nadšeně všichni zúčastnění. Jde o jedinečnou inscenaci za jedinečných okolností,“ prohlásila finská mezzosopranistka a od roku 2013 umělecká ředitelka Finské národní opery Lilli Paasikivi.
Finská národní opera je však připravena i na případná omezení počtu diváků letos na podzim, pokud by to bylo v rámci zamezení šíření nákazy nutné, a to povede v sezoně 2020–2021 k řadě změn. Například Innocence (Nevinnost) – nová opera, již napsala finská skladatelka Kaija Saariaho na libreto spisovatelky Sofi Oksanen – byla původně ohlášena na leden 2021. Světová premiéra inscenace (koprodukce pěti operních scén) se měla konat na Festivalu v Aix-en-Provence letos v červenci, v důsledku pandemie však byla zrušena, a potažmo tak musela být odložena i finská premiéra.
Vraťme se však ještě ke zmíněné studii, jejíž autorky rovněž věnují prostor dlouhodobému dopadu karantény, což zahrnuje pokles licenčních poplatků v důsledku zrušení vystoupení, ztráty způsobené sníženým počtem vystoupení v zahraničí, jakož i ztráty příjmů z reklam v komerčních rozhlasových, televizních a online službách. A existují i další dlouhodobé dopady, například v důsledku přerušení vyjednávání zakázek či vystoupení, a ztráty příjmů z prodeje a pronájmu notových materiálů. „Vydavatelé ve Finsku odhadují, že obrat v tomto odvětví se možná sníží až o třetinu, pokud bude krize pokračovat až do podzimu.“ Vážným problémem bude zřejmě i menší možnost představit publiku novou hudbu.
Jak studie také správně zdůrazňuje, kromě dramatického poklesu příjmů zažívají hudebníci na volné noze během současné krize i velký stres. Existuje „neustálý tlak, aby [v důsledku změny situace] přišli s něčím novým“, a zatímco někteří jsou krizí inspirováni, a skutečně přicházejí s novými způsoby tvorby a interpretace, jiní jsou zdeprimováni, ba ochromeni. Hudebníci mohou „najednou cítit, že pro zlepšení své situace nemohou sami udělat zhola nic“. Výkonní umělci také vědí velmi dobře, jak důležitá je v hudbě interakce. Živé přenosy a nahrávky zveřejněné online výrazně pomohly udržovat vztah mezi interprety a publikem. Digitální formy však nemohou nahradit živá vystoupení – společenská interakce je nezbytnou součástí zážitku z koncertu nebo festivalu. A jak se budou diváci chovat až koncerty znovu začnou, snad na podzim? Odváží se přijít, i když to bude povoleno? A z koho se bude skládat nové publikum? Podobné otázky, které si hudebníci pochopitelně kladou, ovšem stres jen zvyšují.
V době krize se hudebníci všude na světě snažili podporovat i své kolegy. I ve Finsku „se objevil nový druh solidarity: všichni v sektoru se hbitě spojili, aby prozkoumali možná řešení v duchu jednoty a spolupráce.“ Informace o národních, evropských a celosvětových iniciativách byly shromážděny například na webových stránkách European Songwriter and Composer Alliance (ESCA), South by Southwest a EU National Institutes for Culture (EUNIC). A „ve Finsku vyhlásily ministerstvo školství a kultury, ministerstvo hospodářství a práce, několik soukromých nadací a organizace Music Finland v krátkém časovém období různé podpory, o něž mohli jednotliví nezávislí hudebníci a podniky zažádat“.
Jak však autorky studie zdůraznily, dotazovaní se také domnívali, že v sektoru hudby by bylo třeba provést u některých struktur určité změny. „Velmi žádoucí by byly také dlouhodobé dotace, v jejichž rámci by sektor mohl přijmout konkrétní opatření k přípravě na dlouhodobý dopad pandemie, jako například opatření ohledně poklesu tantiém.“ Bylo by Finsko schopno zahrnout do rozpočtu země na kulturu případné dotace tantiém, jejichž pokles krize zavinila? Pokud ano, pak určitě není hudba v zemi Popelkou. Dotazovaní navíc poukázali na to, že je třeba zvážit finanční ekosystém hudebního sektoru jako celku, čili i význam nejrůznějších přidružených firem a agentur. „Pokud tyto podniky nebudou podporovány, povede to k tomu, že mnohé z nich ukončí provoz z finančních důvodů, a umělci se ocitnou i po vyřešení krize ve velkých potížích, neboť řada organizací, které jim poskytují a zprostředkovávají zaměstnání, již nebude existovat. Zmizela by [rovněž] obrovská míra cenných tacitních znalostí.“
Řada dotazovaných byla přesvědčena, že „je nyní důležité přesunout zaměření debaty ze současné krize na otázky ohledně dlouhodobého dopadu. Paralýza a nečinnost by byly mnohem horší než jakékoli chyby, které by mohly vzniknout při zavádění nových postupů.“ Jaké jsou tedy návrhy ohledně budoucnosti hudby ve Finsku po koronavirové krizi? V tuto chvíli není samozřejmě možné předpovědět cokoliv, o přesnosti ani nemluvě. Nicméně jak autorky podotkly, „Tak jako u všech krizí budou i zde vítězové a poražení. Tradiční organizace, které dostávají podporu od státu, jsou na tom ve Finsku finančně nejlépe, zatímco jiné čelí novému neznámu. Je však třeba poznamenat, že státní subvence nesmí být považovány za samozřejmé, a to ani ve Finsku“. Ovšem „a to ani ve Finsku“ by snad mohlo naznačovat, že země je na tom v tomto ohledu lépe než mnohé jiné v Evropě – kdykoliv vlády čelí finančním problémům, umění a kultura nejsou mnohde zdaleka mezi prvními na seznamu jejich preferencí.
Jak se autorky domnívají, „je velmi nepravděpodobné, že se po krizi vrátíme do situace, v níž bude všechno přesně tak, jako dřív“. Na druhou stranu „není každá krize také příležitostí, za předpokladu, že nezničí absolutně všechno?“ Jednou z funkcí umění je invence, a to bude platit i v současné krizi: „tvůrci a umělci, ale také organizace a podniky … mohou vyvinout strategické plány, na jejichž implementaci nikdy předtím neměli čas ani zdroje“, a budou se moci „zaměřit na základní otázky, jako například zdali to, co chtějí, je skutečně to, aby bylo po krizi všechno tak, jak tomu bylo před ní.“ Bude proto nutné prozkoumat nové cesty a formy provozu, a uzavření hranic lze proměnit v pozitivní hodnotu: „Místní pořadatelé mají nyní, dokud nebudou hranice znovu otevřeny, bezprecedentní příležitost propagovat rozmanitost hudební nabídky. Existuje prostor pro nový materiál a nové umělce, kteří dosud nebyli z jakýchkoliv důvodů schopni prorazit.“
„I ve Finsku se objevil nový druh solidarity: všichni v sektoru se hbitě spojili,
aby prozkoumali možná řešení v duchu jednoty a spolupráce.“
Ve Finsku zatím samozřejmě nedošlo k téměř žádným novým, pevným rozhodnutím, a žádné možné cesty vpřed nebyly nezvratně uzavřeny. Budoucnost, a to jak v hudbě, tak ve společnosti obecně, „závisí na volbě, pro niž se všichni rozhodneme – jako hudebníci, jako členové publika a jako občané, a na tom, jak dobře budeme moci spolupracovat.“ Situace také poskytla umělcům i divákům příležitost kvalifikovat jejich pojem hodnot. „Můžeme obnovit hudební sektor na ekologicky, ekonomicky, společensky a kulturně udržitelném základě? Mnoho odborníků z celého světa vidělo tuto pandemii jako předzvěst toho, co lidstvo čeká, pokud neomezíme změnu klimatu.“ Ukázala situace na celém světě, že občané opravdu mohou a chtějí změnit své chování a zvyky, pokud je to třeba – rychle a radikálně, ba dokonce i dobrovolně? Autorky studie míní, že „připravenost na změnu je nezbytná, aby tak byl umožněn udržitelný rozvoj, a to nejen v hudbě, ale i v jiných oblastech života.“
V závěru posledního článku mé čtyřdílné reportáže o současné situaci ve Skandinávii považuji za nutné ocitovat závěrečný, výborně zformulovaný odstavec studie v plném rozsahu. Jsem přesvědčena, že shrnuje možnosti cesty vpřed nejen ve Finsku, ale i v celé Evropě: „Potřebujeme nové postupy a udržitelná rozhodnutí, abychom nalezli cestu k novému pozitivnímu vývoji na poli hudby v okamžiku, kdy se stane koronavirová krize minulostí, aby profesionální hudebníci mohli v budoucnosti lépe žít; abychom hráli, produkovali a konzumovali hudbu z ekologického hlediska lépe než dřív; abychom neviděli hudbu jen jako všudypřítomnou a jednorázovou komoditu, k dispozici zdarma; a aby tak hudba mohla dál překračovat všechny hranice a tvořit bohaté a neustále inovativní zvukové zázemí našich životů, jež se samozřejmě také změní. Naše životy se změní nejen proto, že je koronavir přinutil ke změně, ale také proto, že my sami chceme, aby se změnily.“
