Mezinárodní kytarový festival Mikulov letos oslavil významné jubileum. Přesně před třiceti lety jej založili Olga Dvorská, Stanislav Juřica a Martin Mysliveček. Myšlenku, situovat festival do nádherného interiéru zámeckého sálu v Mikulově ocenily generace kytaristů, kteří město navštívili ať už účinkováním na koncertech, účastí na mistrovských kurzech, či návštěvou koncertů. Slavnostní třicáté dějství kytarového festivalu se uskutečnilo ve vskutku impozantním stylu. Mimořádně kvalitně obsazený ročník letos provázela špičková dramaturgie a gradace až do samotného závěru.
Zakládající osobnosti Dvorská, Juřica a Mysliveček už ve vedení festivalu nejsou, ale předaly jej do rukou zapálených a velmi agilních organizátorů, mezi nimiž se nachází i přední čeští kytaristé mladé generace v čele s Petrou Poláčkovou a Tomášem Hoňkem. Ti rozhodně se svými kolegy nezaháleli, neboť připravili týden nabitý skutečně prvotřídními koncerty a zajistili účast vynikajících kytarových lektorů.
Festival má po léta téměř stejný průběh, který se dělí do dvou základních součástí: v průběhu dne probíhají pod vedením zkušených pedagogů mistrovské třídy (masterclasses). Jsou následovány podvečerními koncerty, kde vystupují účastníci festivalu (v letošním roce to byla např. talentovaná Hedvika Švendová). Ústředním bodem každého dne jsou hlavní večerní koncerty, jež začínají podle letité praxe v 20.20. Na dotaz, proč koncerty začínají v tak zvláštních časech, odpověděla členku organizačního týmu Petra Poláčková: „přesně to nevím, ale trochu z toho cítím humor Martina Myslivečka, ve smyslu přednášky v 15.15, jeden koncert v 17.17 a večerní koncert 20.20. Osobně si myslím, že osm hodin by bylo logičtější, ale na druhou stranu jsou časy situovány tak, protože program festivalu byl opravdu nabitý a jednalo se hlavně o festival pro účastníky, kteří po náročných přednáškách, orchestrech a kurzech ocenili minutu odpočinku navíc.“ doplnila jedna z nejrespektovanějších českých kytaristek Poláčková.
Zastavme se na chvíli u masterclasses, které jako každoročně vedli světově uznávaní kytaristé. K těm nejzkušenějším letos patřili – vedle pravidelně hostujících profesorů Thomase Offermanna a Jense Wagnera bratři Assadové. Legendární americké kytarové duo bratrů Odaira a Sérgia povýšilo možnosti kytarové interpretace na úroveň, s nímž se musel kytarový svět vyrovnat. Vedle večerního koncertu, na kterém bratři zahráli průřez severoamerickou i latinskoamerickou hudbou, oba vedli také mistrovské kurzy. Novou tváří kurzů byl vynikající německý kytarista Gerhard Reichenbach, jehož výuky jsem se osobně zúčastnil. Německý virtuóz Reichenbach při rozboru první věty Bachovy loutnové suity BWV 997 (Preludium) projevil vynikající analytické schopnosti, okamžitě objevil a identifikoval mezery v interpretaci a nacházel možnosti jejich řešení v různých variantách nácviku jednotlivých frází, technicky obtížných míst, volby prstů pravé ruky a pečlivé realizace a provedení melodických ozdob. Také Reichenbach se představil na koncertě v sólovém recitálu, který vedle neotřelého soudobého repertoáru autorů Bucka Wolterse a Rossena Balkanski zaujal také Reichenbachovou vlastní poučenou transkripcí klavírní Partity Es-Dur BWV 825 Johanna Sebastiana Bacha.
Za mimořádnou lze rovněž považovat výuku další mistrů, z nichž zejména Zoran Dukić a Ricardo Gallén prokázali excelentní pedagogické schopnosti, vedoucí ke kořenům problémů a obecně platným hudebním výpovědím. Také další vyučující, jako např. mladý italský kytarový talent Adriano Del Sal, Alexander Swete, Petr Saidl a Martin Schwarz vedli kurzy brilantně a těšili se enormnímu zájmu z řad účastníků festivalu. Martin Schwarz a Alexander Swete se také představili v kytarovém duu v stylově pestrém repertoáru od baroka (Georg Friedrich Handel) po první polovinu 20. století (Franz Burkhart).
Fascinujícím zážitkem byl koncert Tomáse Gubitsche, kytaristy, který ve svých devatenácti letech vyrazil na evropské turné v kapele slavného argentinského skladatele a bandoneonisty Astora Piazzolly. Gubitsch se představil v triu s Juanjou Mosalini (bandoneon) a Éricem Chalanem (kontrabas), přičemž jejich temperamentní hudba v strhujících rytmech nuevo tanga vyvolala nadšení posluchačů. Na dalším koncertě se představil chorvatský kytarový virtuóz Zoran Dukić, který je považován dlouhodobě za jednoho z nejuznávanějších kytaristů světa. Dukić vystoupil v náročném programu s díly Dušana Bogdanoviće, které zejména svou polyrytmicky strukturovanou kinetikou jsou na samé hranici hratelnosti. V druhé polovině programu pak Dukić doslova očaroval účastníky koncertu pozoruhodným konceptem, který střídal po sobě skladby Johanna Sebastiana Bacha a Astora Piazzoly. Bylo až šokující, jak spolu tyto na první poslech diametrálně odlišné hudební světy komunikovaly. Ukázalo se, že Piazzollovy skladby jsou mnohdy prosyceny kontrapunktem, některé Bachovy kompozice si naopak v harmonii nezadaly s jazzovými postupy jihoamerického mistra. Dukićova interpretace zejména v oblasti hudební barvy a dynamiky byla téměř bezkonkurenční. Spektrum jeho tónové artikulace je neobyčejně široké a dává vyniknout kytaře v často netušených barevných odstínech.
Také následující koncert španělského mistra Ricardo Galléna byl v mnoha ohledech jedinečný. Ačkoli interpretace stejné skladby (Invierno Porteňo Astora Piazzolly) vyzněla spíše ve prospěch Dukićovy mnohotvárně dynamické hry předešlého večera, Gallén fascinoval zejména svou technickou brilancí, u níž uchvacovala preciznost, rychlost a čistota, stejně jako nestandardní posed, připomínající flamencového hráče. Ve skladbách La Catedral Augustína Barriose a zejména v závěrečných kompozicích Leo Brouwera (Sonatu del Pensador no. 4 dokonce kubánský mistr Gallénovi věnoval) se kytarista zaskvěl v oslnivé technické univerzalitě, která zastínila i jeho menší práci s kytarovými rejstříky a sofistikovanější dynamikou. Srovnání Dukiće a Galléna bylo o to cennější, protože ukázalo, jak je absolutní světová špička bohatá na originální a specifické hudební interprety. Festival vyvrcholil závěrečným koncertem, na němž vystoupil prestižní komorní ansámbl Barocco sempre giovane. Kromě instrumentálních koncertů Pietra Antonia Locatelliho a Francesca Geminianiho soubor provedl také kytarové koncerty Antonia Vivaldiho, Maria Castelnuovo-Tedescu a Federica Moreno-Torroby v provedení Adriana Del Sal, Alexandra Swete a Zorana Dukiće. Provedení všech tří sólistů bylo znamenité v stylově adekvátní interpretaci, nádherné volbě rejstříků a technické suverenitě.
Nedílnou součástí festivalu jsou semináře a workshopy, výstavy kytar a prezentace hudebních vydavatelství, kde lze zakoupit publikace, jež v České republice nelze jinak sehnat. V letošním roce se konaly speciální kurzy pro pedagogy Základních uměleckých škol, které jsou navíc potvrzeny akreditací MŠMT o dalším vzdělávání pedagogických pracovníků. Kurzy pro pedagogy ZUŠ byly výborně metodicky zvládnuté: historických exkurzů po dějinách kytary 18. století se ujal jeden z nejvýznamnějších českých znalců kytary Stanislav Juřica. Ukázkou moderní metody výuky kytary pro děti zaujal také Josué Gutiérrez.
Mikulovský kytarový festival je pro řadu světových kytaristů srdeční záležitostí, proto se také někteří sólisté rádi vrací. Nové vedení festivalu směřuje k stále progresivnějším inovacím v možnostech pro pedagogy ZUŠ, pestřejší nabídkou aktivit, seminářů a stylově bohatém programu všech koncertů. Profilaci tohoto kytarového klenotu v srdci Evropy je nutno hodnotit s velkým uznáním. To, že organizátoři jsou schopni udržet vysokou interpretační i pedagogickou laťku a přivést do Mikulova největší světovou kytarovou špičku, je opravdu skvělá věc. Stačí jen nebýt lhostejný a udělat si čas na poznání vlastních limitů a prostor na jejich odstranění. Výsledek překvapí nejen účastníky z řad studentů, ale také učitelů Základních uměleckých škol. A to není vůbec na škodu.
