Když se v dnešní době řekne citera, většina lidí si představuje hudební nástroj s archaickým vzhledem, obvykle umístěný na stěně jako dekorace. Přitom je to poměrně moderní nástroj, který má své důležité místo v naší národní historii a je spojen s mnohými společenskými změnami odehrávajícími se zejména během posledního sta let. O tomto fenoménu jsme hovořili s dlouholetým sběratelem, propagátorem a znalcem citery v České republice Janem Folprechtem (*1945).
Jak se vůbec stane, že člověk zasvětí život takovémuto na první pohled netradičnímu nástroji? Původně jsem na strojní fakultě ČVUT v Praze studoval konstrukci automobilů. Pak jsem se stal dopravním inženýrem ve výzkumném ústavu silniční a městské dopravy. Hrával jsem tehdy na kytaru a loutnu v kapele Drnkači. Když se na to podívám zpětně, je vidět, že už jsem tehdy k tomu drnkání nějak lnul. Zajímaly mne tehdy veškeré drnkací nástroje. Myslím, že i ten název Drnkači jsem navrhl já. A jak to bylo s mojí první citerou? V Praze tehdy byl jediný bazar hudebních nástrojů, a to v Jindřišské ulici poblíž Václavského náměstí. Právě tam jsem ve výloze viděl jakýsi prapodivný nástroj. Připadalo mi, že se na to hrálo někdy před pěti sty lety a že nikdo už neví, jak na to hrát a jak s tím zacházet. To druhé byla pravda, ale netušil jsem, že je to vlastně nedávná historie, že citera je naopak z drnkacích nástrojů ten nejnovější. Kytara, mandolína a další klasické tvary byly již dávno ustáleny, kdežto citera se teprve vyvíjela a v podstatě vyvíjí dodnes. Tak jsem si tehdy ten nástroj koupil, ale co teď s tím? Jak tam ty prsty naskládat, vždyť to je nesmysl, na to se prostě nedá hrát! V jakémsi antikvariátu jsem později objevil Školu hry na citeru. Přinesl jsem ji tedy domů v dobré víře, že se přeci jen na ni naučím hrát, ale nešlo to. Stále jsem nemohl pochopit, jak na to velké množství strun vyzrát, tak jsem to vzdal a citera mi dál sloužila jen jako dekorace.
Na podzim roku 1985, když už měl Jan Folprecht doma citer několik, se z plakátu dozvěděl o konání prvního ročníku Setkání českých citeristů, které v Příbrami pořádal Stanislav Kofroň (bratr skladatele, publicisty a pedagoga Jaroslava Kofroně). Bylo to prý na přání jeho maminky, která celý život hrála na citeru, ovšem od dob svých studií se s žádným dalším citeristou nesetkala. Stanislav Kofroň jí tak formou setkání – poprvé se sešlo přibližně dvacet hráčů, napodruhé již zhruba padesát – dokázal, že citera ještě nevymřela. Tohoto prvního setkání jsem se sice neúčastnil, ale dozvěděl jsem se o něm zpětně a na základě toho jsme si začali s Kofroněm korespondovat. Na druhý ročník jsem pak do Příbrami přijel, a to byla atmosféra! Těch lidí z roztroušených vesniček po republice s citerami, které měly staré rezavé struny navázané uzlíčky… Ale ta láska k brnkání, to těch padesát lidí stmelovalo úžasným způsobem – a to mě chytlo. Tady jsem si začal uvědomovat, že jde o český fenomén. Citera tu existuje, je možné ji vidět, slyšet a je na co navazovat. Začal jsem shánět noty, původní časopisy z devatenáctého století, informace o klubech, které tu fungovaly… Od té doby Jan Folprecht objížděl celou zemi, sháněl nástroje v pozůstalostech, zkoumal je přímo v továrnách a u houslařů, prohlížel je v muzeích, sbíral notové materiály i hmotné artefakty. Později citerová setkání, koncerty a výstavy sám organizoval, mezi nejdůležitější patří výstava v Chebu v roce 1988 či mezinárodní kongres citeristů v Rožnově v roce 1998.
Z toho, co od roku 1985 nashromáždil, vybudoval a v roce 2002 otevřel v centru Ostravy citerové kulturní centrum Citerarium. Jeho těžiště tvoří jedinečná stálá veřejná expozice o historii citer v Českých zemích čítající přes 160 vystavených nástrojů. Sbírka je koncipována tematicky, zaměřuje se na nástroje vyrobené v českých zemích. Je ale pochopitelné, že když jsem měl možnost pořídit nějakou zajímavou zahraniční citeru, tak jsem se tomu neubránil, dodává Jan Folprecht. Součástí expozice citer je i vyhrazený prostor pro klubové schůzky s veškerým vybavením. Omezený počet návštěvníků se může věnovat poslechu citerových CD, kazet i gramodesek, případně i být přítomen pravidelným klubovým schůzkám. Je zde prostor i na studium notové literatury, případně i citerové knižní literatury včetně několika nedávných diplomových prací reflektujících citeru. Pro návštěvníky jsou k dostání také publikace Jana Folprechta Paměti citeristy, Katalog depozitáře Citeraria aneb 555 citer či Citery v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ojedinělý český titul věnující se problematice citery. Archiv převážně staré citerové notové literatury čítá cca 9 tisíc partitur. Základem odborných aktivit je depozitář stále doplňované sbírky citer, čítající více než 555 exemplářů, jakož i příbuzných drnkacích (tamburašských) nástrojů. Provozovatel expozice, která nemá ve světě obdoby, stojí také v čele ostravského citerového klubu Radegast. Organizuje klubovou činnost a upravuje skladby, které členové společně hrají.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XII/2021.
