Sedmého listopadu zahájil vynikající německý akordeonista Teodoro Anzellotti třináctý ročník mezinárodního hudebního festivalu současné hudby Melos Étos v Bratislavě. V jeho průběhu jsem se sešla s ředitelkou Hudobného centra v Bratislavě a velkou příznivkyní a propagátorkou soudobé hudby paní Oľgou Smetanovou a trochu jsme si o festivalu a jeho koncepci popovídaly. Krátká recenze festivalu následuje za rozhovorem.
Letošní, třináctý ročník mezinárodního hudebního festivalu současné hudby Melos Étos, přišel se dvěma novinkami – uvedl skladby ne starší než pět let a představil multimediální projekt pod širým nebem. Budete v tomto trendu pokračovat? Multimediální projekt jsme realizovali už před čtyřmi lety – podílel se na něm japonský zvukový a videoperformer Riōji Ikeda. Videoprojekty mají u publika ohlas, a proto jsme se rozhodli, zkusit to v letošním roce v otevřeném prostoru. Pozvali jsme francouzského meta-instrumentalistu Serge de Laubiera, který připravil speciální videoprojekci Bratislava 360 na kompozice slovenských autorů. Co se týče druhé novinky – zatím nevíme, zda zůstaneme u tak radikální dramaturgie nejnovějších skladeb, prozatím je to specialita letošního ročníku.
Ráda bych ještě vyzdvihla třetí dramaturgickou linii, a sice že se soustředíme na uvádění nové hudby pro ansámbly různého obsazení. Komorní soubor je také asi nejtypičtějším a i nejpraktičtějším médiem pro současnou tvorbu. Orchestrální koncerty v tomto roce nebyly našim cílem.
Přestože jsme se snažili držet této dramaturgické linie, dostali se nám do programu dvě výjimky, a to skladba Františka Gregora Emmerta z roku 2009 (dokončená v listopadu, tedy jaksi na hranici) a skladba Viery Janárčekové. Tato v Německu žijící slovenská skladatelka měla na objednávku festivalu zkomponovat skladbu pro Het Collectief, což se nepodařilo a proto jsme sáhli po její starší kompozici, která ale přesto byla slovenskou premiérou. A co se týče interpretů i zde byla výjimka, první koncert, na kterém hrál sólo akordeonista Teodoro Anzellotti, tedy sólista. Nicméně na akordeon se díky jeho zvukovou šíří a možnostem můžeme dívat svým způsobem jako na ansámbl.
Co si lze představit pod sloganem festivalu „Hudba je všude“ a plakáty lidských uší – hub v lese anebo uší – mušlí na mořském dně? Tento slogan není novinka. Použili jsme jej už v roce 2011 a stále se k němu vracíme. Za hudbu lze považovat v podstatě všechno. V dnešní době slouží hudba především jako zvuková kulisa. Soustředěnému poslechu hudby se dnes věnuje málokdo. Lidské uši jsme jako motiv použili proto, abychom posluchače přiměli vnímat hudbu kolem sebe, aby na koncerty chodili s otevřenýma ušima, jako výzvu k soustředěnému poslechu, delšímu, než několik minut. Snažíme se naučit naše posluchače poslouchat jinak, otevřít se bez předsudků současné tvorbě.
Festivalu se v letošním roce osobně zúčastnilo neuvěřitelných devět komponistů, jejichž skladby zazněly ve světové, případně ve slovenské premiéře. Jak se vám to podařilo a kteří to byli? Pozvání přijali tito skladatelé: Johannes Maria Staud, Pēteris Vasks, Peter Eötvös, Viera Janárčeková, Helena Tulve, Bram Van Camp, Vykintas Baltakas, Slavomír Hořínka, Junghae Lee a Nicole Lizée. Japonský skladatel Toshio Hokosawa se bohužel omluvil. V minulosti měl festival hlavní osobnost, jednoho skladatele, tuto koncepci jsme letos změnili. Šlo nám o to, ukázat široké skladatelské spektrum, což současnou scénu odráží lépe. Zhruba 80% procent na festivalu uvedených skladeb jsou slovenské premiéry.
Melos Étos je bienále. Je to kvůli zajímavosti nebo z finančních důvodů? Festival existuje od roku 1991. Již tehdy se rozhodlo, že půjde o bienále. Jeden rok mezinárodní festival – Melos Étos a druhý rok Nová slovenská hudba – skladatelská přehlídka slovenských autorů pořádaná Spolkem slovenských skladatelů. Z hlediska povědomí o festivalu by bylo samozřejmě lepší pořádat festival každý rok. Proto jsme prozatím sestavili Melos Étos Ensemble, který v mezidobí toto povědomí o festivalu oživuje.
Práva, půjčovné materiálů, tantiémy atd… provozování soudobé hudby stojí spoustu peněz. Z jakých zdrojů a jak se vám daří festival financovat? Na festival dostáváme příspěvky Ministerstva kultury, hledáme sponzory, např. co se týče ubytování, vyjednáváme s různými partnery na koprodukční bázi, ohledně např. pronájmu sálu, oslovujeme různé zastupitelské úřady, partnerské a kulturní instituce u nás i v zahraničí. Všechny skladby si nahráváme pro náš archiv, platíme práva. Zajišťujeme a platíme nahrávací práva i pro slovenský státní rozhlas, který si hradí vysílací práva a natáčí pouze některé z koncertů. Na soudobou hudbu se peníze shání těžko. Přesto to nevzdáváme.
Patříte k festivalům, které podněcují vznik nových děl. Podle čeho vybíráte autory, jde jen o slovenské, nebo oslovujete i zahraniční skladatele? Máte rozpočet nato, jim pro vás napsané kompozice zaplatit? Daří se vám tyto objednané skladby prosadit i do běžné koncertní sezóny? Bylo by pro nás velkou ctí, pokud by některý ze světových skladatelů pro nás napsal nové dílo. Bohužel většina z nich je velmi zaneprázdněna, a proto jsou jejich již hotové skladby uvedeny jen ve slovenské, výjimečně světové premiéře. V letošním roce se nám podařilo uvést celkem patnáct světových premiér, z nichž bylo sedm festivalových objednávek. Festivalový výbor si většinou skladatele vybírá sám. Vedeme si databázi a historii jednotlivých objednávek, aby se dostalo na co nejvíce autorů. Samozřejmě jde o placené objednávky. V případě objednávek nám jde nejen o podnět ke vzniku nového díla, ale i o umístění dané skladby do repertoáru souboru, který ji přednese, jako např. v případě „korejského“ koncertu v pondělí nebo Teodora Anzellottiho. Skladby, které pro festival vzniknou, se snažíme zařadit i do programu akcí pořádaných Hudobným centrem. Např. do projektu Re: New Music, což je network zahraničních souborů, kam se nám podařilo prosadit osm nových skladeb slovenských autorů.
Stalo se vám někdy, že některý ze skladatelů objednávku skladby odmítl? Pro závěrečný koncert letošního ročníku jsme měli v úmyslu sestavit pro soubor Solamente Naturali kompletně nový program a pouze z děl soudobých autorů. Výjimkou byl pouze Arvo Pärt, který pro nás z časových důvodů nemohl napsat novou skladbu a Vladimír Godár, který pod časovým tlakem dílo nedokončil a v programu jej nahradil Slavomír Hořínka. Všichni autoři věděli, že píší pro soubor staré hudby, hrající na dobové nástroje a s tímto vědomím svá díla komponovali. Jeden z důvodů, proč někteří autoři odmítají naše objednávky, např. Roman Berger, je, že objednávka a dodání k určitému termínu je pro ně velký stresový faktor a že jejich kompozice není spontánní, jelikož podléhá zadání objednávky, tedy např. délka skladby, nástrojové obsazení.
Před dvěma lety byla čestným hostem festivalu Kaija Saariaho. Letos se osobně účastní čtyři ženy – Viera Janárčeková, Helena Tulve, Junghae Lee a Nicole Lizée. Prosazujete záměrně ženy skladatelky nebo to tak prostě vyšlo? Důraz na zastoupení žen vychází tak nějak přirozeně. Žádné tabulky nebo kvóty si nevedeme.
Podle čeho a kdo vybírá dramaturgii festivalu? Dramaturgii sestavuje festivalová rada, která se řídí zdravým rozumem. Dostáváme spoustu nabídek, které posloucháme a vyřizujeme, nabídky ale nejsou směrodatné. Výbor si na začátku jednání o dalším ročníku určí koncepci a téma a podle toho každý z členů přijde s nějakým nápadem. Sejde se toho samozřejmě více, takže následně selektujeme. Každá skladba, která na dalším ročníku zazní, tak projde naším poslechem. Jde nám o zajímavou, přínosnou, vyšperkovanou dramaturgii.
Jaký je divácký ohlas? To záleží od jednotlivých projektů a sálů, ve kterých se koncerty konají. Většímu ohlasu se těší audiovizuální akce, na které přijde i běžné publikum, mladí lidé, studenti. Vcelku je ale návštěvnost festivalu velmi slušná.
Rozsah článku nedovoluje dopodrobna popsat a rozebrat jednotlivé koncerty, pokusím se tedy vybrat to nejzajímavější.
První festivalový koncert patřil vynikajícímu německému akordeonistovi Teodoru Anzellottimu. Zakládá si na provádění a objednávání nových skladeb a do jeho repertoáru přijde úprava staršího kusu pro akordeon zřídka. To potvrdil i sobotní koncert, kde všechny skladby vznikly z podnětu tohoto zkušeného interpreta. Akordeon svým značným tónovým rozsahem, širokou paletou různých technik a způsobů artikulace, velkými zvukovými možnostmi a barvami, dynamickými možnostmi může být skladatelům velkým inspiračním zdrojem. Výborným způsobem si s jeho možnostmi poradili zvláště Rebecca Saunders a Hans Zender, v jehož skladbě se Anzellotti předvedl i jako recitátor. Anzellotti ukázal, že interpret jeho technické bravury, muzikality a inteligence, může, ač sólo, důstojně zahájit mezinárodní přehlídku současného umění. Po jeho koncertě následoval multimediální projekt Serge de Laubiera, který společně s Electronic Joystick Orchestrem promítal na budovu Staré radnice na Hlavním náměstí své naživo tvořené videoprojekce připravené speciálně na skladby slovenských autorů a své vlastní. Akce přilákala řadu zvědavců a posluchačů, kteří by normálně na koncert soudobé tvorby asi nepřišli, nicméně její délka, vzhledem k počasí a svým způsobem i monotónnost, zejména obrazové stránky, byla poněkud nad limit soustředěného poslechu. Nicméně jako reklama festivalu moderního umění posloužila dobře.
Neděle odpoledne patřila mladému smyčcovému kvartetu Mucha Quartet, který velmi pečlivě nastudoval dvě skladby domácích, z nichž kvartet Petera Machajdíka Moria a púště vznikl na objednávku festivalu a dvě zahraničních autorů. Příjemným oživením byla skladba Newyorčana Michaela Gordona Clouded Yellow, velmi chytrý, svižně napsaný minimal. Dramaturgie koncertu a zejména velmi dobré provedení všech skladeb ukázalo, že není třeba donekonečna ohrávat klasiku a předhánět se v tom, kdo ji stylověji zahraje, ale naopak, že chytře sestavená dramaturgie soudobých autorů, může být daleko zajímavějším koncertem.
K vrcholům festivalu patřil večerní koncert v provedení souboru Sinfonietta Bratislava pod taktovkou Konstantina Dobroykova. Posluchači měli možnost seznámit se s tvorbou tří, duchovně orientovaných skladatelů z různých kultur. Večer zahájila elegie pro housle a smyčcový orchestr Hika japonského skladatele Toshio Hosokawy, po ní následoval violový koncert Brňana Františka Gregora Emmerta Jákobův zápas a v druhé půli koncertu zazněl koncert pro violoncello a smyčcový orchestr Presence lotyšského autora Pēterise Vaskse. Ráda bych vyzdvihla neuvěřitelný projev slovenského houslisty/violisty Milana Paĺy, který oba koncerty (pro housle a pak hned přesedlal na violu) přednesl s takovou technickou bravurou, ale především naprostým oddáním se skladbě a jejímu obsahu, že něco podobného se málokdy slyší. Milan Paľa je umělec světové úrovně, člověk oddaný hudbě, své práci. Pokud budou interpreti jako on prezentovat soudobou tvorbu, pak se má šanci vrátit se do koncertních síní a stát se opět běžnou součástí života, jako tomu bylo před sto lety. Milan Paľa nastavil interpretační laťku hodně vysoko. Lotyšský violoncelista Kristaps Bergs se co do umělecké zralosti ještě nemůže s Milanem Paľou porovnávat, ale nakročeno má velmi dobře a violoncellový koncert svého krajana přednesl se zaujetím. Tento večer se po dramaturgické i interpretační stránce zapíše do historie festivalu jako mimořádný zážitek (několik posluchačů v sále přivedla duchovní hloubka a krása umělecké výpovědi k slzám). Velká škoda, že zrovna tento koncert – perlu skladatelského i interpretačního umění – nenatočil Slovenský rozhlas do svého archivu.
Hudba z úplně jiného soudku rozezněla Moyzesovu síň o den později – večer patřil korejskému souboru Ensemble Timf a korejským skladatelům a domácímu Mariánu Lejavovi. Vynikající ansámbl pod taktovkou precizního Korejčana působícího v Salzburku Chingki Mina, představil slovenskému publiku neznámá díla nejenom korejských, ale i jiných, asijských autorů. Exotickou poetiku koncertu dokreslilo závěrečné představení korejského lidového nástroje gayageum.
Reklamní značka festivalu Melos Ethos Ensemble se zhostil úterního koncertu. Ten byl zajímavý nástrojovým obsazením a to především sólo cimbálem ve skladbě da capo Petera Eötvöse (mozartovská témata v soudobém hávu na nemozartovský nástroj, existuje též ve verzi pro marimbu) a monodramatem pro herce, šest hlasů, čtyři nástroje a elektroniku Le Voyage Johannese Maria Stauda. Melos Ethos Ensemble se pod vedením Zsolta Nagye vypracoval na výjimečný soubor, který s nadšením hraje náročné partitury, což v případě osobní účasti skladatelů jistě nebylo snadné. Nicméně oba skladatelé si provedení pochvalovali. Impozantní roli sehrál i Cédric Thiollet, který bravurně zvládl roli recitátora.
Dva autoři 19. století inspirovali dva skladatele 20. století k novým scénickým dílům. Baudelairovy Květy zla Johannese Maria Stauda a Poeův Havran Toshio Hosokawu. Klaustrofóbní, stísněný pocit básně vnuknul skladateli podobnost s tradičním japonským divadlem nó, ve kterém mohou jako hlavní postavy vystupovat zvířata nebo duchové. V rozporu s tradičním divadlem do hlavní role obsadil ženu, jejíž křehkost a citlivost musí čelit existenciální prázdnotě a strachu. Havran nemusí být na scéně fyzicky přítomný, je jakýmsi prostředníkem mezi dvěma světy; v bratislavské inscenaci ztvárněný japonskou tanečnicí Reonou Sato. Japonsko asociovala i prázdná scéna, které dominoval čtverec s pískem, ve kterém ležely oblázky a ze kterého zpěvačka v průběhu díla prostřednictvím klacíků vytvořila plot, nebo klec? Ztvárnit tak notoricky známou, snad až kultovní věc, není jednoduché. Toshio Hosokawa vytvořil zajímavý hudebně-divadelní projekt vycházející z postavantgardní hudební reality. Hledání neobvyklých zvukových možností v jednotlivých nástrojích, jejich kombinace, např. napodobení šustění zvuku krkavčích křídel, propojení západní hudební tradice s japonskými kořeny dalo vzniknout velmi zajímavé inscenaci, na jejímž výborném a důstojném nastudování se podílel Quasars Ensemble pod taktovkou Ivana Buffy. Velmi dobrý byl i civilní pěvecký projev Evy Šuškové, kdy téměř padesátiminutové v angličtině uvedené dílo stálo na ní. Po herecké stránce by monodramatu svědčila větší exprese, kontrasty, možná trochu stylizace, tak jako tomu bylo v projevu tanečnice – ptáka. Reona Sato snad ani nemá klouby. Ptačí pohyby byly v jejím podání spíše impulsem pro fantazii, nežli bezduchým napodobováním, její pták neútočil, ale jeho přítomnost byla nepříjemná, protože neurčitá. Velmi zdařilé provedení, plný sál. Škoda, že Slovenské národní divadlo nemá o další uvedení této již hotové inscenace zájem, jistě by přivedla další diváky a jako hotová věc nestála tolik peněz.
Čtvrteční večer v Pálffyho paláci patřil belgickému souboru Het Collectief, který sebou přivezl i experimentální, velmi avantgardní a moderní skladbu Hudba pro tři nástroje svého krajana Brama von Campa. Koncert byl mimořádný nejen z hlediska interpretační úrovně souboru, to je ostatně samozřejmost, ale i tím, že se jej zúčastnili všichni čtyři skladatelé, kteří navíc odpoledne předtím pořádali workshop pro veřejnost o své tvorbě. Helena Tulve je už renomovanou skladatelkou u labelu ECM a její meditativní, zvukově mimořádně zajímavá skladba Rimlands byla pěkným kontrastem k von Campovi. Všem skladbám bylo společné hledání nových zvukových možností klasických nástrojů u každého ale jiným způsobem; v tomto byla příkladná právě Viera Janárčeková, jejíž skladba A Midsummer Night´s Dream může být školou instrumentace Nové hudby, nikoliv míněno v pejorativním smyslu školní skladby, spíše v mistrovství a v seriózním přístupu k hledání nových zvuků a jejich propojení a sestavení v řád skladby. Závěrečná skladba Smokey Arnold, napsaná na objednávku souboru Vykintasem Baltakasem je jakýmsi komentářem soudobého skladatele k Pierrot lunaire Arnolda Schönberga.
Po tomto koncertě měli posluchači možnost přesunout se do poněkud pro festival netradičního prostoru a4 – nultý prostor. Plný sál bývalých kolejí rozezněl v první polovině festivalem objednaný audio-vizuální projekt PLAIN dvojice Jonatán Pastirčák a Ján Šicko. Jednalo se o živě prováděnou elektroniku s doprovodem světelných efektů, spíše ještě studií, než hotové dílo. Po přestávce přišla na řadu kanadská skladatelka Nicole Lizée se slovenskou premiérou Hitchock a světovou premiérou svých Tarantino Études, vycházejích a hudebně komentujících slavné scény z filmů obou režisérů, doprovázené smyčcovým kvartetem, basovou flétnou a elektronikou. Unikátní přístup k vybraným scénám z kultovních filmů, ze kterých si Lizée vybírá konkrétní hudební prvek, dále ho rozvíjí, zpomaluje, zrychluje a přidáva k němu vlastní, často velmi vtipný komentář a vytváří tak nový hudební příběh. Světová premiéra Tarantino Études se těšila mimořádně vřelému přijetí u slovenského publika.
„Předskokany“ závěrečného koncertu byl soubor Ensemble Spectrum, který odpoledne představil nejmladší generaci mladých slovenských skladatelů. Večer patřil renomovanému souboru staré hudby Solamente Naturali, který provedl na zakázku objednané skladby slovenských autorů, s výjimkou Arvo Pärta a Slavomíra Hořínky. Propojit oba světy – starých nástrojů s jejich nedokonalostmi – s nejnovější hudbou, byla jistě zajímavá výzva pro všechny vybrané skladatele. Zhostily se jí se ctí a ukázali, jak různorodé jsou přístupy k práci ke stejnému souboru, který tak získal kompletně nový atraktivní program soudobé hudby. První spolupráce Solamente Naturali se slovenských dirigentem Peterem Vrábelem, působícím v pražském Berg ensemble, byla zároveň prvním návratem Vrábela na Slovensko od doby jeho studií. I v tomto smyslu splnil Melos Étos úlohu iniciátora a zprostředkovatele nových příležitostí.
Festival doprovázela řada průvodních akcí: workshop Teodora Anzellottiho a workshop skladatelů, projekce dokumentu o rezidenčním pobytu skladatelky Kaiji Saariaho na festivalu v roce 2013 a komorní koncert z vokální tvorby Romana Bergera. Samozřejmostí je festivalová brožura ve dvou mutacích – zvlášť slovensky a zvlášť anglicky, obsahující průvodní slovo skladatelů ke každé ze skladeb, případně průvodní slovo některého ze slovenských muzikologů. Brožura k festivalu obsahuje rovněž všechny texty, které byly v daných skladbách použity jako předloha, nebo živě provedeny a to v dvoujazyčné verzi (původní jazyk a překlad do slovenštiny). Kromě toho obsahuje životopisy všech skladatelů a interpretů a seznam všech autorů a skladeb, které v historii festivalu zazněly. Profesionalita a nadšení, s jakou je festival připraven se promítá do všech jeho aspektů organizačních, dramaturgických, interpretačních i uměleckých. Doufejme, že jeho organizátoři neztratí v boji s byrokratickými a zakonzervovanými hudebními institucemi nervy a potáhnou v propagaci nového umění dál.
Je škoda, že klasické instituce, které mají v popisu práce šíření kultury a měla by to být právě ta soudobá, když žijeme dnes a ne v minulosti, na vysoké úrovni, kultury, která otevírá nové obzory a vize, o kterou mají diváci a posluchači zájem, soudě podle návštěvnosti, tyto instituce, žijící z peněz daňových poplatníků, nezajímají. V tom je právě vizionářská práce Hudobného centra nenahraditelná, protože sežene peníze na vznik nových děl, ručí za jejich uměleckou úroveň a dává motivaci skladatelům, potažmo umělcům ze spřízněných oborů, že se jejich tvorbě dostane prezentace a že za ni budou také zaplaceni (což zdaleka není samozřejmost!). A publikum, které hledá něco víc, než přihlouplé televizní show trapných pseudocelebrit, si tuto skutečnou kulturu najde. O to ostudnější je přístup státních institucí k podobným projektům, dá se říci skoro jejich ignorování, to se týká zejména Slovenské televize, jejíž hlavní úlohou by měla být propagace slovenské kultury a umění. Díky za Hudobné centrum, které bojuje s větrnými mlýny a byrokracií a díky němuž se soudobá tvorba na poli hudby dostává na Světlo Boží.
