Od minulého pátku se na pomezí Hané a Valašska, ve dvanáctitisícovém Holešově, potkávají mladí muzikanti na sedmnáctém ročníku Letní školy barokní hudby. V centru dění se letos ocitá skladatel, jehož jméno všichni znají, ale hudbu slyšel málokdo. „Za šestnáct let existence holešovských kurzů jsme poměrně důkladně prošli velký oratorní repertoár a myslíme, že přišla doba, aby se studenti začali zabývat také spartacemi nevydaných skladeb a vůbec základním posláním, které by každý muzikant staré hudby měl naplňovat – snahou o obnovu a restauraci děl. A tentokrát nám půjde o Pavla Josefa Vejvanovského,“ říkají pořadatelé kurzů Tereza a Roman Válkovi.
Vejvanovský v čele fantastické trojky
Vejvanovský je podle Romana Válka dobrý příklad toho, kdy nedostatečné množství hudby, kterou od skladatele reálně známe díky staršímu muzikologickému bádání, značně zkresluje pohled na jeho dílo ve svém celku. Byl vynikající trumpetista, napsal známé sonáty, ale když se podíváme na soupis jeho děl, většinu tvoří díla duchovní. Kantáty v zajímavém obsazení, kdy podobně jako u Heinricha Bibera máme linku sólových houslí, která je lehce virtuózní, nezávislá na sazbě, violový konsort dublovaný trombóny atd. „Musím říct, že jsem po několika prvních orchestrálních zkouškách nadšen a překvapen. Slyším v jeho hudbě italský i francouzský vliv, a to díky opisům hudby nejlepších autorů své doby, které Vejvanovský pořizoval ve Vídni. Tím také zamotal hlavu hudebním badatelům, protože se všude podepisoval jako polní trubač. A známe spor starších muzikologů s pozdější generací o pravost jeho děl. Panovala tu mylná idea, že Vejvanovský je autorem pouze části svých skladeb a že zbytek jsou opisy významnějších skladatelů, ale dnes už víme, že to tak není.“
Mottem letošního ročníku je Stylus Fantasticus, aneb poklady Kroměřížského hudebního archivu. Pod pojmem stylus fantasticus si běžný posluchač barokní hudby nevybaví většinou nic konkrétního, ani leckteří frekventanti na můj dotaz nereagují příliš informovaně a není se čemu divit. Jde totiž spíše o teoretický pojem, kterým v 17. století pojmenoval německý jezuitský učenec Athanasius Kircher raně barokní styl volného fantazijního komponování užívaného většinou v toccatách a fantaziích. Kromě Vejvanovského najdeme hudbu komponovanou ve fantastickém stylu u Frescobaldiho, Buxtehudeho nebo také u Bacha. Jak říká Roman Válek, letošní kurzy by mohly být impulsem k objevování fantastického stylu moravské provenience: „Například olomoucký Philipp Jakob Rittler, to je další člen té fantastické trojky, jak my říkáme: Biber, Rittler, Vejvanovský. Instrumentace, členitost linek, nezávislost vokálního aparátu na tom instrumentálním, úžasná harmonická proměnlivost, tohle všechno svědčí o tom, že psali opravdu prvotřídní evropskou hudbu.“
Disonantní objev
Hlučínský rodák Vejvanovský, jehož dílu se dlouhodobě věnuje například významný muzikolog Jiří Sehnal, ale nezní na holešovských kurzech ojediněle. Kromě tříd dechových nástrojů, kde se volba jeho hudby logicky nabízí, studovali před dvěma lety jeho dvojsoborvé litanie také studenti ansámblové třídy. Tu v Holešově dlouhodobě vede sbormistr, dirigent a cimbalista Eduard Tomaštík. „Dost často se v kroměřížském archivu probírám notami a před několika lety jsem v něm hledal skladby, kterými bych mohl doplnit koncertní program s hudbou Heinricha Bibera. Díky tomu jsem objevil tyto dvojsborové litanie. Na první pohled mě u nich zaujal způsob harmonického řešení průtahů v kontrastu s poměrně průzračnou sazbou. Mezi stejnými hlasy v rámci dvou sborů vytváří velké disonance. Zpočátku jsem myslel, že jde o chybu, ale zjistil jsem, že je to záměr, u nikoho dalšího jsem podobný prvek neviděl.“
Určitým specifikem vokální barokní hudby moravské provenience je podle Tomaštíka smysl pro kantilénu, který je výraznější než například u autorů vídeňského okruhu. „Je důležité umět vyklenout fráze tak, aby měly přirozený směr a aby ta hudba i co se týče temp nebyla nudná. Nemělo by se k ní přistupovat jako k provinční záležitosti, ale měli bychom z ní dostat maximum po výrazové stránce.“
Vejvanovský by měl mít podle Eduarda Tomaštíka v rámci česko-moravských barokních autorů minimálně stejný akcent jako třeba Michna, jehož jméno zná každý, kdo se aspoň trochu zajímá o muziku. To se o Vejvanovském říct nedá. „Jeho hudba nežije proto, že s ní má málo lidí zkušenosti a navíc mají předsudky. To je ale škoda, připravujeme se tím o krásnou hudbu,“ dodává Tomaštík.
Zásadní je text
Kromě přípravy na tradiční závěrečné koncerty probíhají v městě na západním okraji Hostýnských vrchů v průběhu celých kurzů také individuální lekce. Mladí muzikanti mohou studovat barokní hoboj u Saskie Fikentscher (sólistka Freiburger Barockorchester, členka Akademie für Alte Musik Berlin nebo Concerto Köln), flétny u Michaely Koudelkové a Jakuba Kydlíčka, zpěváci tříbí hlas u Markéty Cukrové nebo anglického kontratenoristy Robina Tysona (King’s Singers).
Mladí muzikanti se tu ale můžou seznámit také s duchovní hudbou středověku. Každodenní hodinový workshop gregoriánského chorálu na holešovských kurzech poněkolikáté vede houslista Josef Žák. Na Pařížské konzervatoři vystudoval hru na barokní housle, dnes působí například v Les Arts Florissants nebo Les Talens Lyriques. Pátým rokem je zároveň uměleckým vedoucím Choeur Grégorien de Paris, kam původně nastoupil v roce 2010 jako student École du Choeur Grégorien de Paris.
Zajímá mě, jestli lze během několika málo hodin předat základy interpretace gregoriánského chorálu, když se zde s tímto specifickým repertoárem většina studentů potkává poprvé. „Je to rychlokurz, ale i během něj se dá stihnout mnoho,“ říká Josef Žák. „Inspiroval jsem se systémem ředitele našeho sboru Choeur Grégorien de Paris. Projíždím poměrně svižným tempem repertoár, aby se studenti seznámili s co největším počtem kusů, aby věděli, že například Alma Redemptoris Mater, na níž je založeno velké množství barokní hudby, má základ v gregoriánském chorálu.“
V české i francouzské komunitě jsou podle Josefa Žáka hybateli dění lidé nadšení pro chorál. Nemají mnohdy zásadní spojení s nějakým liturgickým hnutím, ale líbí se jim repertoár, zdá se jim velmi důležitý pro liturgické dění a jako základ veškeré evropské hudby. Důležité je pro ně neustálé objevování, kladení otázek a vyvarování se dogmat. „Co se týče kvality, myslím, že v Česku máme velmi dobrý profil a hraje tu roli jedna důležitá věc. Všichni mluví stejným jazykem. Velmi krásně se dá poznat český akcent, hlasy jsou velmi unifikované, tím pádem je to kvalitní. Zatímco v Paříži žije několik desítek národností, zpěváci s různou jazykovou výbavou procházejí scholami, zastaví se na pár let a pak pokračují dál, řečový akcent je tak velmi různorodý. Z toho plyne, že řeč a text je pro interpretaci chorálu fatální.“
Proto se Josef Žák během svých workshopů snaží klást největší důraz na jazyk a řečové akcenty. „Hudební frázi vystavím dobře jedině tehdy, pokud vím, jaký průběh má fráze mluvní. Snažím se také předat studentům informaci o významu určitých neum, tedy původní chorální notace, rozebrat charakter jejich pohybu, aby věděli, kde můžou zpomalit, nebo naopak zrychlit. A chci, aby rozuměli tomu, co zpívají.“
Kontakt živé hudby s vědou
Chorální třída už stihla prezentovat výsledky své práce na pravidelném duchovním koncertě v holešovském kostele sv. Anny, teď vrcholí přípravy na trojici závěrečných koncertů, které nás vedou zpátky k Vejvanovskému. V Holešově, na Hostýně a v Kroměříži (9. – 11. 8) bude znít téměř neznámá Missa Misericordiæ, Litaniæ Lauretanæ nebo Salve regina.
Dramaturgie závěrečných koncertů vznikla ve spolupráci se skladatelem a muzikologem Tomášem Hanzlíkem, se kterým manželé Válkovi dlouhodobě spolupracují. Hanzlík se věnuje kromě piaristických skladatelů i kroměřížskému archivu a spolupracuje také s týmem studentů olomoucké muzikologie, kteří připravují v rámci svých diplomových prací spartace not. „V minulosti jsme díky tomu hráli Rittlera, Brossmanna, Bibera,“ říká Tereza Válková a shodně s manželem doplňuje: „Aktivita Tomáše Hanzlíka s olomouckou univerzitou je přesně to, co bychom uvítali například i od muzikologie v Brně. Živý kontakt mezi muzikology a muzikanty by mohl přinést na světlo mnohem více dosud neobjevených děl.“
A jakou hudbu tedy můžou čekat návštěvníci tří závěrečných koncertů? „Například v mešních kompozicích, které budeme hrát, se střídají veškeré prvky hudby druhé poloviny 17. století,“ říká Roman Válek. „Jsou tam ariosa, intrády, ritornely, to,co známe u pozdního Monteverdiho, prvky pozdní renesance. Jde o velmi kreativní tvary, kdybych mohl srovnávat s výtvarným uměním, vybavily by se mi obrazy Hieronyma Bosche. Mám pocit, že všichni včetně studentů budou překvapeni, o jak krásnou hudbu jde.“
