Obrovský příval energie i hluboká niternost lidských hlasů, takový byl letošní Svatováclavský hudební festival v Ostravě, největší mezinárodní festival duchovní a staré hudby u nás.
Za dobu své existence se zařadil mezi nejuznávanější hudební festivaly v našem středoevropském prostoru. Neúnavné mnohaleté úsilí ředitele festivalu Igora Františáka a jeho organizačního týmu vtisklo festivalu osobitou tvář a stalo se zárukou vysoké kvality a důsledně promyšlené dramaturgie koncertů. Festivalové dění se nevymezuje pouze časem měsíce září a svátkem sv. Václava, nýbrž celoročně pokrývá rovněž koncertní hudební výlety na různorodá místa Moravskoslezského kraje a podporuje architektonicky zajímavé památky jak sakrálního, tak technického či obecně kulturního významu. Na programu nechybí novodobé premiéry, crossoverové projekty, videoart, balet. Spříznění s nastupujícími talenty mladé generace a laureáty soutěží, podpora rezidenčních umělců i souborů, propojení s místními uměleckými institucemi, to vše se díky péči tvůrců festivalu dlouhodobě daří naplňovat.
Již první festivalový týden 21. ročníku přinesl unikátní nabídku. Katedrálu Božského Spasitele v srdci Ostravy rozezněla na letošním úvodním koncertu ve středu 4. září symfonie-kantáta na biblické texty pro sóla, sbor a orchestr Lobgesang (Chvalozpěv) Felixe Mendelssohna. Provedení díla se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu se ujal lotyšský dirigent Guntis Kuzma, s Českým filharmonickým sborem Brno skladbu nastudoval Joel Hána. Ženské sólové party přesvědčivě ztvárnily sopranistka Simona Šaturová, v duetu s ní potom mezzosopranistka Štěpánka Pučálková. Poprvé na festivalu vystoupil jihokorejský tenorista Sung Min Song, jehož ukázněný, intonačně i výrazově přesný, přesto však dostatečně dramatický přednes v četných tenorových áriích a recitativech zaujal i odbornou veřejnost.
Lobgesang, dílo neobyčejné melodické vynalézavosti, patří mezi díla oslavující vynález knihtisku. Prostřednictvím biblických textů v Lutherově překladu symbolicky zobrazuje cestu lidstva od nevědomosti a temnoty ke světlu poznání a moudrosti. Rozhodnutí organizátorů dílo provést je mimořádným dramaturgickým počinem už jen proto, že u nás bývá uváděno velmi zřídka. V úvodních instrumentálních větách, náročných na zachycení často se měnícího charakteru hudby a celé palety vyjadřovaných emocí, se přes počáteční opatrnost orchestru podařilo dosáhnout jisté zpěvnosti a propracovanosti motivických dialogů mezi jednotlivými nástrojovými sekcemi. Jednoznačně strhující byl potom nástup sboru, který mnohotvárnou originalitu skladby stvrdil jak v pasážích mohutného a majestátního zvuku, tak v částech něžných a mysticky zahloubaných.
Výsledná vyvážená dynamika a symbióza orchestru, sboru i sólistů byla jistě zásluhou dirigenta, podstatná však byla též soustředěnost pěveckého projevu sólistů. Připomeňme opět Simonu Šaturovou a její bohaté zkušenosti s interpretací duchovní hudby a tohoto díla: „I když se přípravě věnujete doopravdy poctivě a pečlivě, až kvalitní dirigent může vaši interpretaci díla pozvednout do výšin a dát jí obsah, který vám při sebevětší snaze může unikat. A najednou slyšíte detaily, které vám předtím unikaly, monumentálnost díla vás ohromuje a jenom cítíte velké štěstí a vděčnost, že můžete být součástí něčeho takového.“
Úvodní festivalový víkend však nabízel další, neméně silné posluchačské zážitky. Páteční večer v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Ostravě-Pustkovci totiž patřil světově uznávanému britskému vokálnímu souboru VOCES8. Za tímto ansámblem se do Ostravy sjeli jeho obdivovatelé a fanoušci nejen z celé České republiky, ale také z blízkého Slovenska a Polska. Ač soubor podniká pravidelná turné po celém světě, k nám do republiky zavítal po velmi dlouhé době teprve podruhé.
Soubor, slavící v příštím roce 20 let své existence, představil v Ostravě průřez vokální tvorbou od renesance po 21. století v programu nazvaném Lux Aeterna, jehož ústřední myšlenkou se slovy souboru stala „povznášející a zářivá síla lidských hlasů v harmonickém souzvuku a symbolická moc světla spojená s vnímáním naděje a útěchy“. Vedle skladeb známých evropských skladatelů byly uvedeny také kompozice typicky anglické: Sing Joyfully „otce britské hudby“ Williama Byrda, Drop, Drop Slow Tears Orlanda Gibbonse, Variace Enigma Edwarda Elgara či výběr z Písní na rozloučenou (Songs of Farewell) Sira Charlese Huberta Parryho. Česká veřejnost se tak mohla seznámit s téměř kanonickými skladbami britské hudby, uváděnými u nás bohužel jen velmi výjimečně. Je potěšitelné, že soubor přijal pozvání festivalu k dalšímu vystoupení v roce 2027.
Prostředí kostela a jeho neobvyklé členění zprostředkovalo jedinečně intimní propojení mezi publikem a umělci. Jako při těch nejpřirozenějších lidských setkáních byli zpěváci doslova na dosah obklopeni svými posluchači. Bez odděleného vyvýšeného pódia, jakýchkoli vnějších efektů či záře reflektorů bylo možno vnímat jen pulzující sílu propojených lidských hlasů. Dokonalý soulad a ladění, tónová vyváženost, citlivost k dynamice projevu, neobyčejná výrazová škála, to vše představuje kvality, které jsou od souboru i vzhledem k jeho proslulosti očekávány. Udržet si však tento projev jako standard při tak náročném koncertním nasazení a rozmanitém programu, pokrývajícím tudorovské madrigaly, bohatou renesanční polyfonii, kompozice romantické i současné včetně jazzu a swingu, jistě vyžaduje obrovskou vůli a nasazení.
Festivalu nevévodí jen historicky zásadní vokálně-instrumentální duchovní díla, lemující festival na úvodním a závěrečném koncertu, hudba uváděná v původní autentické interpretaci či hudba sborová, láska ředitele festivalu ke komorním nástrojovým souborům smyčcovým i dechovým prokládá koncertní nabídku nejvybranějšími lahůdkami komorními. Na programu prvního festivalového víkendu se tak vedle VOCES8 už tradičně objevilo Bennewitzovo kvarteto, jehož vřelý, vášnivý a hedvábný zvuk bývá opěvován mnoha odborníky.
Ve spolupráci s violistou Petrem Holmanem publiku představilo dvojici smyčcových kvintetů, Smyčcový kvintet č. 2 G dur, op. 111 Johannese Brahmse a Smyčcový kvintet č. 3 Es dur, op. 97, Antonína Dvořáka, tedy hudbu dvou dobově i lidsky spřízněných autorů. Prostředí evangelického kostela v Albrechticích, kde se koncert konal, evokuje kostel v americkém Spillville, jako by nebylo lepšího místa pro Dvořákovu komorní hudbu než místo obklopené zlátnoucími poli a loukami. Albrechtickým kostelem se zásluhou hráčů podmanivě a charismaticky nesly tóny jedné z nejúspěšnějších skladeb Antonína Dvořáka.
Autentickou interpretaci staré hudby nabídl tentýž den rezidenční soubor festivalu Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse. Představil pečlivě připravený a nastudovaný program přibližující barokní hudbu z perspektivy J. S. Bacha, a především J. D. Zelenky. Vedle Bachovy kantáty Aus der Tiefe rufe ich, Herr, zu dir zazněla Missa Corporis Domini J. D. Zelenky, v níž chybějící část Gloria zastoupila Gloria F. B. Contiho v Zelenkově úpravě. Posluchači se znovu mohli přesvědčit o síle Zelenkovy hudby. Nástroje jsou v ní rovnocennými partnery zpěváků, o čemž podalo jasnou výpověď i ostravské provedení. Sborové pasáže doplňují virtuózní pasáže sólové, za všechny zmiňme působivý Crucifixus pro čtyři sólové basové hlasy v podání Tomáše Šelce, Tadeáše Hozy, Martina Vaculy a Jiřího M. Procházky, doprovázené pouze continuem. Navazující, velmi důmyslně vystavěné části opět svědčí o Zelenkově mistrovském zvládnutí dobového stylu, syntetizujícím dosavadní podněty s velkou originalitou a hudebností. Skvělé odstínění jednotlivých afektů, dokonale zvládnutá ariózní technika, pružnost ve změnách výrazu, tempa i tónin se opět ukázaly jako velké přednosti souboru, skládajícího se z tolika výjimečných hudebníků.
Sílu lidské spolupráce a jednoty museli během letošního festivalu prokázat nejen špičkoví hudebníci, ale též všichni, které nenadále zastihly povodně. Moravskoslezský kraj patřil mezi nejvíce zasažené. Vody pustošily oblast Jesenicka, Ostravsko však nezůstalo ušetřeno a vodní příval na několik dní přerušil i samotné festivalové koncerty. V chrámovém skvostu Mariánských Hor, v kostele Panny Marie Královny, se nakonec i navzdory povodňové hrozbě konal koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava s dirigentem Lawrencem Fosterem a Českým filharmonickým sborem Brno pod vedením Petra Fialy se sólisty Veronikou Rovnou a Romanem Hozou. Zazněly Čtyři duchovní kusy Giuseppe Verdiho a Te Deum Antonína Dvořáka.
Americký dirigent Lawrence Foster projevil přání prožít svoji poslední dirigentskou sezonu s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Na orchestru vždy oceňoval především jeho citlivost, srdečný expresivní přístup i vyrovnanou kvalitu nástrojových sekcí. Schopnost pružně reagovat na interpretační potřeby díla se ukázala jako zásadní i během tohoto koncertu. Fosterovi se ve spojení s orchestrem podařilo naplnit prostor spontánní muzikalitou, energičností i emotivním nábojem. Dvořákova hudba byla v letošním roce vetkána do festivalové dramaturgie jako jistota hudební i duchovní. I přes vytrvalý déšť se kostel zaplnil posluchači. Média pak označila koncert, prodchnutý silným duchovním poselstvím, jako „modlitbu, vzpruhu a přímluvu“ a „podporu všem, které současná povodňová situace tíží“.
Hudební cesty Rokem české hudby 2024 vedly návštěvníky koncertů i prostory nevšedními a méně známými. Jak je u festivalu zvykem, díla českých autorů byla představena netradičně a specificky. Téměř neznámé barokní skvosty z kroměřížského arcibiskupského archivu nastudoval a zahradním labyrintem Květné zahrady posluchače provedl francouzský Ensemble Castelcorn pod vedením osobitého houslisty Josefa Žáka.
Uvedena byla Svatováclavská mše a nešpory Adama Michny z Otradovic, veškeré dochované skladby renesančního humanisty Kryštofa Haranta v autentickém aranžmá spolu s citacemi z jeho nevšedního cestopisu, vedle skladeb Smetany, Suka, Martinů a Janáčka byly provedeny skladby již zmíněného Jana Dismase Zelenky a dalších. V původní verzi na dobové nástroje v provedení Ensemble Inégal zazněla Lužanská mše Antonína Dvořáka a Dvořákova hudba pak festival slavnostně 28. září uzavírala.
Dílo jedinečné duchovní síly, oblíbené Dvořákovo Requiem provedla s jasnou přesvědčivostí a integritou Filharmonie Bohuslava Martinů pod vedením Roberta Kružíka, Slovenský filharmonický sbor za účasti sólistů Kateřiny Kněžíkové, Markéty Cukrové, Jaroslava Březiny a Františka Zahradníčka. Recenzenti psali o výkonech plných zanícenosti, něhy, vzletné vroucnosti a koncert označili za další „hojivý balzám“. Tím vším se však festival s námi neloučí. „Netradičně náš festival letos 28. září, tedy na sv. Václava, nekončí, protože čtyři z dvaadvaceti koncertů, které jsme z důvodu povodní museli zrušit, vlastně zázrakem přesouváme na nové termíny v průběhu října a listopadu. Tím se nám podaří původní rozměr a celkovou dramaturgii 21. ročníku Svatováclavského hudebního festivalu zcela naplnit,“ upozorňuje vedení festivalu.
„Letošní ročník festivalu nám připravil spoustu radosti, milých překvapení, ale také komplikací spojených s přírodní katastrofou, která silným způsobem zasáhla především náš region. Z mého pohledu se jedná o doposud nejúspěšnější ročník Svatováclavského hudebního festivalu nejen co do počtu návštěvníků a vyprodaných sálů, ale rovněž odborných recenzí, a především vřelých a spontánních reakcí publika. Tyto impulzy mi vždy přinášejí energetickou vzpruhu a chuť do nové práce, protože máme naše koncerty pro koho připravovat a můžeme je pro naše posluchače skutečně ,vymazlit‘!“ reaguje na letošní festivalové dění Igor Františák. V Ostravě se zjevně daří to, co není u nás v Čechách tak často k vidění. Svatováclavský hudební festival nabízí koncerty těch nejlepších interpretů, bez kompromisů v kvalitě a umělecké náročnosti. Koncerty mají vysokou návštěvnost a často jsou zcela vyprodány, účast místních je hojná.
Nechme proto ředitele festivalu Igora Františáka zhodnotit také dosavadní vývoj a úspěchy festivalu: „Za uplynulé období 21 let existence Svatováclavského hudebního festivalu jsme zrealizovali přes 1300 koncertů a dalších doprovodných aktivit, kterými jsme výrazným způsobem ovlivnili kulturně společenské dění a rovněž kulturní turismus v celém našem regionu. Navíc jsme byli první, kdo před více než dvaceti lety do Moravskoslezského kraje začal přivážet sólisty a soubory, které se specializují na autentický provoz „staré hudby“. Dnes se můžeme pyšnit takovými rezidenčními ansámbly, jakými jsou Collegium 1704, Collegium Marianum či Český filharmonický sbor – tedy dnes světově uznávané soubory, které pravidelně prezentují české hudební umění v zahraničí. S našimi začátky jsou spojena jména dnes výrazných uměleckých osobností, jakými jsou dirigenti Jakub Hrůša, Tomáš Netopil nebo Petr Popelka. Pochlubit se můžeme rovněž účastí světových hvězd, z nichž asi nejvýraznější byla Elīna Garanča, Magdalena Kožená, Lucile Richardot, Isabelle Faust, Dmitrij Sitkovetskij, Federico Colli, Mahan Esfahani, Barthold Kuijken nebo Elizabeth Wallfisch. V uplynulých letech jsme vzhledem k našemu zaměření na duchovní a starou hudbu uvedli kompletní duchovní dílo Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, ale rovněž monumentální díla Berlioze, Mendelssohna, Mozarta, Beethovena, Brahmse, Poulenca, Brittena či barokních velikánů jako Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel a Jan Dismas Zelenka. Jsem si jist, že naše motto „koncert v kostele je zážitek“ každým naším koncertem beze zbytku naplňujeme.“
