„Já tomu říkám labyrint. Něco studuješ, sbíráš materiál, pohybuješ se kolem středu, přibližuješ se k němu různými cestami, hledáš, zavrhuješ, nacházíš, ztrácíš. Většinou se vždycky vrátíš k tomu prvnímu nápadu, ale stejně si musíš projít celou cestu od začátku do konce,“ popisuje mi obvyklý proces své přípravy choreografka Ladislava Košíková o pauze premiérového uvedení Rappresentatione di Anima et di Corpo, alegorického duchovního dramatu, které je ve většině skript hudebních dějin uvedeno v čestné kolonce s dobře zapamatovatelným datem: první oratorium, rok 1600.
Dílo římského skladatele, ale taky mecenáše, významného kulturního organizátora a dvořana Emilia de´Cavalieriho se hrálo během tří červencových večerů (12., 13., 14. 7.) na Hudebním festivalu Znojmo v chrámě zasvěceném archandělu Michaelovi, postaveném v historickém centru Znojma na nejvyšším bodu v širokém okolí. „V Rappresentatione vystupuje postava anděla strážného a já jsem si ji ztotožnila právě s archandělem Michaelem, protože jsem věděla, v jakém prostoru budeme hrát. Podle legendy Michael vyhnal z ráje Adama a Evu se slovy ‚Vyháním vás z ráje na příkaz Boha, mého pána, ale nebojte se, budu vám stále nablízku a budu vás chránit.‘ Mám blízko k látkám s duchovním obsahem. Často je připravujeme například s Jurou Pavlicou a Hradišťanem, můžu namátkou zmínit třeba Biblická zastavení nebo Obrazy na motivy světců z lidového kalendáře,“ dostává se Laďka Košíková k souboru, u kterého od roku 1992 působí jako choreografka a umělecká vedoucí taneční složky.
Znojemské publikum má každoročně příležitost zhlédnout produkci připravenou přímo na objednávku festivalu, v minulých letech to byl například pořad sestavený z duchovních děl Heinricha Schütze, komická Rameauova opera Platée, nebo Mozartův Don Giovanni, vždy v podání rezidenčního Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana a Terezy Válkových. „S Válkovými mě pojí dlouholeté pracovní přátelství,“ pokračuje Laďka Košíková za zvuku ladění muzikantů před druhou polovinou Cavalieriho Rappresentatione. „Vedu na jejich letních kurzech v Holešově lekce barokních tanců pro zpěváky a instrumentalisty, připravili jsme spolu spoustu inscenací. A teď jsme se potkali při práci na Cavalieriho Sváru duše a těla. Ačkoliv, svár…? Správný překlad je Představení o duši a tělu, ale chápu, že dnešní doba vyžaduje ostřejší protiklady… A navíc téma sváru dává docela dobré inscenační vodítko. Protože kdy vlastně začal svár mezi duší a tělem? Muselo to být v okamžiku, kdy Eva dala ochutnat Adamovi jablko ze stromu poznání dobra a zla. Od té doby jsme nastoupili životní pouť, řešíme pozemské problémy, odoláváme nástrahám pokušení poživačnosti, lenosti. Ale bez neustálého boje dobra se zlem by náš život neměl smysl na této zemi, ne? No neměl. Začala jsem se zabývat symbolem jablka, symbolem hříchu, pokušení, ale i života. Obklopila jsem se literaturou a hledala, jak se na dualitu duše a těla dívají Aristoteles a Platón nebo i Pavel z Tarsu, který píše Korintským: ‚nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha Svatého ve vás, kterého vám dal Bůh, a že už proto nepatříte sami sobě?‘ Dostala jsem se i ke Ztracenému ráji Johna Miltona, což je skvost britské literatury z počátku baroka. Ta kniha vyšla zhruba v době, kdy se odehrála premiéra tohoto oratoria. Takže jsem přečetla celý Ztracený ráj v Jungmannově překladu a právě tam jsem našla nádherné scény, obrazy, ze kterých jsem částečně vycházela. Snad se mi ty správné obrazy podařilo najít. To už musí posoudit diváci,“ uzavírá Laďka Košíková.
Díky holešovské Letní škole barokní hudby má Roman Válek, její zakladatel, už patnáct let možnost pozorovat „barokní dorost“, vybírat si mladé instrumentalisty a zpěváky, ty pak zvát do svých projektů a podílet se na jejich uměleckém učení a zrání. První větší zkušenost s barokní hudbou díky němu získal i mladý barytonista Tadeáš Hoza (1994), který po prázdninách nastoupí do druhého ročníku magisterského studia na brněnské JAMU. V Cavalieriho Rappresentatione se Tadeáš po boku Markéty Cukrové (Duše/Anima) ujal role Těla (Corpo). „Naučil jsem se tu spoustu věcí, pracovat po boku Markéty je nádherná zkušenost. Učím se jinak používat hlas, hodně zapojovat messa di voce, improvizovat, zdobit. Na téhle hudbě mě fascinuje pružnost, volnost, kterou v ní interpret dostává. Když zpíváš Verdiho, stavíš cihly na sebe jednu vedle druhé, nevyhneš se té pevné struktuře. Kdežto tady mám někdy pocit, že se hudba sype mezi prsty jako písek, je tvárná a záleží jenom na tobě, jak si ji upravíš. V tom je její krása i riziko.“
Tadeáš má za sebou několik zkušeností v brněnském Národním divadle, ale s největším zápalem vypráví o nedávné stáži na akademii ve Vídni pod vedením basbarytonisty Antona Scharingera: „Moc mi pomohl po technické stránce. Soustředili jsme se hlavně na německý repertoár, řekl mi: ‚Italsky zpíváš krásně, česká hudba je pro tebe důležitá, ale tady jsme ve Vídni, tak budeme zpívat německou hudbu.‘ Pracovali jsme na uvolněném prostoru v hrdle, na vokálech, opravoval mě po každém druhém slově a zapojoval hodně konkrétní představy a pocity, jako třeba ‚na tomhle místě potřebuješ ohromné legato, představ si, že máš na sobě nekonečný plášť, kterým ty lidi zahalíš‘. Bylo to ohromně intenzivní, když jsem chtěl, měl jsem třeba jedenáct hodin zpěvu týdně. Tři hodiny s ním, k tomu hodiny se třídním korepetitorem, korepetice na operní třídě a pak výborná věc, muzikálový zpěv, který se tam učí zpívat stejnou technikou jako klasika, jen s jinou estetikou. Nutilo mě to tam na sobě intenzivně pracovat, musím říct, že doma takovou motivaci nemám, Brno je někdy příliš pohodové.“
S Cavalieriho Rappresentatione se český posluchač jen tak snadno nesetká (nevím o žádném provedení v posledních desetiletích), znojemskému festivalu tedy patří velký dík a uznání za to, že se k jeho inscenování odhodlal. Pro dnešního diváka nemusí jít o snadno stravitelnou látku, chybí v ní dramatická akce i vrcholné barokní árie, na druhou stranu je vzrušující nahlédnout samotný počátek oratoria a opery, jak je známe dnes. Hudební zápis dává interpretům velkou svobodu, což je znát i při poslechu několika málo nahrávek, které máme k dispozici. Za historický skvost a stejně zábavné nahlédnutí do počátků vlny poučené interpretace se dnes dá považovat snímek Charlese Mackerrase (Deutsche Grammophon) z roku 1970, zvukově robustní, s rigidními tempy, striktním dodržováním rytmických hodnot a romantickými zpěvy, z dnešního pohledu překonaný, přesto hodný poslechu i obdivu.
V roce 1994 vyšla na italském labelu Stradivarius nahrávka dirigenta Marka Longhiniho, záznam spíš lokálního dosahu, nicméně dobré interpretační úrovně. Pozoruhodnější je z mého pohledu o čtyři roky mladší nahrávka, kterou dirigent Sergio Vartolo s italským týmem pořídil pro Naxos. Ne ani tak z interpretačního hlediska, (z ansámblů mnohdy vycházejí ostré a nekultivované zpěvy, sólisté se kvalitativně nemohou rovnat těm ze znojemského provedení), občas ale dokáže překvapit odvážnou, a přesto logickou instrumentací jako třeba v úvodním zpěvu postavy Času („Čas uteče, život se zmaří, a už se mi zdá, že slyším poslední trubku…“), kde se Vartolo nebojí užít až brutálních a strohých souzvuků bicích a žesťů jako vyjádření neodvratného odbíjení hodin. Interpretačně výborná, výrazově mnohotvárná – odlehčená, rozpustilá i uměřená – je nahrávka Christiny Pluhar (2004, Alpha Productions). Doporučuji při poslechu sledovat, jak Pluhar přizpůsobuje instrumentaci nikoliv hudební logice, ale spíš dispozicím sólistů (Tempo, Corpo, Anime dannate). Za referenční nahrávku považuji tři roky starý záznam, na kterém se pod vedením René Jacobse podíleli například Johannes Weisser nebo Marcos Fink (label Harmonia Mundi). Jistě, už samotná jména protagonistů vzbuzují očekávání. Na žádném jiném výše zmiňovaném albu ale neuslyšíte tolik zvukové plasticity, technicky bezchybných výkonů, přirozeného následování textu a obsahu.
A co mohli vidět a slyšet návštěvníci tří znojemských provedení? Sympaticky prosté alegorické divadlo s jemnými náznaky, vtipným využitím jednoduchých gest a krátkých tanečních čísel, oživující prvky, které někdy fungují (jako v případě hříček s ušlými nebo propíchnutými nafukovacími balónky), jindy už tolik ne (taneční scénka při pánském tercetu, kdy by prospělo větší pěvecké soustředění na střídání metra) a někdy vás uzemní (trojí působivé zjevení pekla – naivní lidové divadlo, při kterém máte mrazení v zádech).
Mně osobně přinášely největší požitek výborné sólové zpěvy. V titulním rozhovoru aktuálního čísla tištěné Harmonie mluví sestry Katia a Marielle Labèque o tom, že taktová čára zabíjí hudbu. Přesně na tohle jsem si vzpomněla, když jsem poslouchala Tadeáše Hozu, kterého jsem díky znojemské produkci měla možnost slyšet poprvé. Bylo zážitkem sledovat, jak volně nakládá s rytmem, jak se nenechává svazovat taktovou čárou ani přesnou hodnotou noty, což je u téhle hudby žádoucí, jak muzikálně frázuje a (zatím opatrně) zdobí. Myslím, že i další české „starohudební“ ansámbly by měly zpozornět. Vyrůstá tu další skvělý zpěvák. Byl-li Tadeáš Hoza největším překvapením inscenace, od Markéty Cukrové v roli Duše se naopak nedalo očekávat nic jiného než suverénní, stylové zpívání s nadhledem. Jejímu hlasu role dobře sedne a navíc jde o repertoár, v němž má velkou mezinárodní zkušenost. Není ale pravidlem, že kde není překvapení, není ani požitek. Protože krásné muzikální zpívání se neomrzí. Už zmíněnou roli Času (v dvojroli s alegorickou postavou Rady/Consiglio) zpíval s velkým divadelním citem a výbornou deklamací Jiří Miroslav Procházka, technicky s přehledem a s potěšujícím interpretačním vkladem zpívaly své party také Markéta Böhmová a Pavla Radostová.
Pokud mi naopak v provedení Rappresentatione pod vedením Romana Válka něco scházelo, byla to větší tvárnost, dynamická plasticita v ansámblech, výraznější práce s tempy, s volným frázováním, ale třeba i s následováním textu, kterého se mi paradoxně dostávalo víc od orchestru (díky zkušeným hráčům, např. Jánu Prievozníkovi, Jakubu Kydlíčkovi, Janu Krejčovi, Kateřině Ghanudi nebo Monice Knoblochové). S radostí jsem ale sledovala inscenaci po tři večery za sebou a kdybych mohla, vypravím se za ní i do Luhačovic, Holešova, Třebíče nebo Brna, kde se ještě bude hrát (20., 21. 7. a 19., 20. 9). Předpokládám, že to bude na další dlouhá léta poslední příležitost a i kdyby nebyla, jde o provedení, které stojí za to vidět. A navíc má morální poselství, jak si všiml i jeden z diváků, kterého jsem při odchodu z premiéry zaslechla: „Já jsem skoro plakal, jak to bylo krásný. A pořád aktuální, že. Musel jsem si některé to zpívání zapsat, třeba tady: ‚Konejte dobro, neboť na pouhé chvíli závisí celá věčnost.’“
