Obec Valeč na Karlovarsku je pro Čechy i cizince známá originální krajinotvorbou, kterou zde máme hlavně díky sudetským Němcům, které jsme po válce tak dokonale vypudili. Ty dnes na náměstí připomíná pomník smíření, dvojice kontrapunktujících kostelů a zámek s unikátní zahradou se staletými stromy a sochami Matyáše Brauna. Pro tisíce mladých lidí je to i místo, kde se od roku 2006 v létě koná Povaleč, festival „alternativní kultury“.
Pořadatelé jej charakterizují takto: „Smyslem našeho festivalu je bavit lidi, kulturně zpestřit život v jedné krásné vesničce na Karlovarsku a zároveň všechno dělat tak trochu jinak. Povaleč nemá za cíl vydělávat, má za cíl sbližovat lidi a dávat prostor kvalitní kultuře. Je to festival otevřený všem lidem a stylům, s výjimečnou atmosférou, kde si každý najde něco, co ho baví.“ Projekt souboru Run OpeRun zde naplnil své motto: „když nepřijdete na operu, opera přijde za vámi“. Toto sdružení mladých lidí o sobě a důvodu svého hostování na Povaleči prohlašuje: „Jsme operní underground! Co chceme? Chceme, abys zašel na operu! Proč? Protože nevíš, o co přicházíš! Již tři roky řádíme v Český republice a šokujeme publikum netradiční operou na netradičních místech. Mohli jste nás třeba vidět na Stalinovi, kde slaňoval Papageno a Královna noci vlá(d)la nad Prahou, nebo na Náměstí Republiky, kde se na legendární Kotvě otevíral každou půl hodinu Operní orloj. Rusalka je naším nejnovějším projektem – tuto Dvořákovu lahůdku dovezeme na multižánrový hudební festival Povaleč. Proč by totiž nemohla mít Rusalka vlastní stage vedle reggae kapely a DJského setu?“
Lepší nežli sebelepší popis „vo co gou“, bude citace realizačního týmu: „Máš rád horory? Umíš si představit hororovou operu? Spojení těchhle dvou ti připadá jako totální bizár? A ono se to děje! Nemožné se stává skutečností! Run OpeRun představuje hororovou Rusalku! Dvořákova opera Rusalka je většinou vnímána v pohádkovém kontextu – dominuje boj dobra se zlem, lidský svět se světem pohádkových bytostí. V našem podání je však Rusalka spíše psychologickým hororem. V inscenaci dáváme průchod obludnosti vodního světa a frivolnosti toho lidského. Poukazujeme na jednotlivé aspekty jednání postav v temnějším světle. Proč jsou Rusalky vězněny v jezeře? Z jakého důvodu jejich vztah k Hastrmánkovi tatíčkovi připomíná víc stockholmský syndrom než rodinnou atmosféru? Kdo je onen Měsíc, ke kterému všichni vzhlížejí?“
Hororový nádech inscenace umocnily přirozené kulisy polorozpadlého zámeckého letohrádku, hra stínů, světel a mlžného oparu. V pátek 3. a v sobotu 4. srpna se letohrádek v zámecké zahradě po setmění proměnil doslova v magický jezerní kraj. Spolek Run OpeRun, který dráždí operní i neoperní publikum, nepřinesl žádnou otřepanou pohádku, ale psychologický temný horor. Atmosféra byla nabitá energií a soudě podle nadšeného přijetí stovek diváků, přiměla vnímat příběh jinak než jen jako známý souboj dobra se zlem.
Všichni účinkující své role náležitě prožívali a hráli s velkým zápalem a maximálním nasazením. Dokonce s takovým realismem, že Rusalka, která při některých scénách létala vzduchem a padala do trávy, byla samá modřina. Důležité je, že operu provedli mladí lidé pro mladé publikum a organizátoři nezávislého multižánrového festivalu Povaleč se jim v tom snažili vyjít vstříc. Bez státní podpory si musel soubor vystačit s minimálním rozpočtem, který i tak bylo pro undergroundový festival obtížné naplnit. I levné materiály jako netkaná textilie však při důmyslném využití skvěle plnily úlohu a kvalitní pěvecké výkony ukázaly, že tato inscenace cti netratí. Naopak, open air provedení v letohrádku mělo podmanivou atmosféru. Zpěváci sice neměli světové hlasy, ale podařilo se jim diváky vtáhnout do děje a ti na oplátku rádi prominuli drobné technické problémy, jež k festivalu tohoto typu patří a se kterými se pianista, jenž zastoupil orchestr, a technici díky své schopnosti improvizace zdárně vypořádali.
Zařadit operu na program festivalu, kde se prolínají žánry od reggae, přes punk a rock až po house a drum’n’bass bylo od organizátorů odvážné, ale ukázalo se, že otevřené publikum to dokáže ocenit a klasická hudba má u mladých šanci, pokud ji pořadatelé dokážou vhodně zprostředkovat. Je sympatické, že vstupné je na festivalu Povaleč dobrovolné, areál není obehnaný ploty a ochranka tam lidem nezabavuje při vstupu do festivalového areálu nápoje. Místo toho si organizátoři vystačili se sloganem „Buďte hodní“, kterým se většina návštěvníků řídila. Právě taková akce dokáže navodit atmosféru, která pravidelně přitahuje lidi, kteří podobný kulturní počin ocení.
Každé léto je opera přítomna v řadě koutů republiky, v divadlech, zámcích či hradech, v pražské Šárce a samozřejmě v zámeckém parku v Českém Krumlově a jeho Otáčivém divadle. Jde o produkce různé úrovně, avšak vždy jde na prvním místě o byznys, ne o altruismus nebo nějaké ideály. O to více jsou sympatické povalečské snahy o operní evangelizaci. Možná je to donkichotské, ale je to možná zásadnější letní zpráva, nežli znovu jmenování Jana Buriana šéfem pražského Národního divadla, jež je na opačné straně pomyslné barikády nežli soubor Run OpeRun. Na jedné straně státní instituce s bezmála miliardovým rozpočtem, jež chce svoji operní produkci vztahovat k Vídni, Mnichovu a Berlínu, přičemž pan Burian sice úspěšně dosáhl ledasčeho, ale nebyl zatím schopen přilákat na post uměleckého šéfa dirigenta na úrovni jeho zahraničních vzorů, na straně druhé spolek mladých lidí, kteří chtějí získat pro operu „pankáče, dredaře a hipstery“. Je nabíledni, že česká kultura potřebuje jak kamenné instituce, tak nonkonformní hudební scénu. A tak, jako na Valečském náměstí můžeme nalézt zmíněný pomník smíření, nezbývá než doufat, že k podobnému smíření dojde i mezi operním mainstreamem a undergroundem, ona zbytečná pomyslná barikáda se rozplyne jak ranní mlha a opera si najde cestu k co největšímu počtu mladých diváků.
