Taiyuan je neuvěřitelné město, ještě před několika desítkami let to bylo nenápadné správní centrum chudé provincie Shanxi. „Na západ od hor“ zní doslovný název provincie…, tedy takoví Záhoráci z pohledu pekingských prominentů. Dnes je to ale neskutečná betonová džungle, kde raší ze země asi padesát megalomanských mrakodrapových sídlišť v jediný moment. V centru stojí několik obřích objektů skrývajících ve svých útrobách muzeum provincie, muzeum železnice, muzeum uhlí – a také náš koncertní sál shanxiského divadla. Na 1. ledna ale připadají v Číně jednodenní prázdniny a tak je sál poněkud opuštěný a příprava na koncert probíhá až do našeho příjezdu jen pozvolna. Pak to ale vezme do rukou náš technik Karel Soukal a sporá čínská obsluha sálu začíná kmitat: vyměnit imitaci harfy za skutečnou, dovézt ze sklepa tympány a dirigentský stupeň, rozbitý dirigentský pult vyrobit ze dvou běžných pultů a několika metrů kobercové lepící pásky. Číňané se většinu práci snaží vyřešit zpovzdálí jen pomocí telefonů a aplikací, ale před Karlem není úniku! Zanedlouho mají v rukou klíče a dotahují postupně všechny notové pulty. Přesně v okamžiku příjezdu orchestru je sál nachystaný a začíná krátké přezkoušení programu, který už jsme s panem dirigentem a Tony Shenem odehráli v Hohhotu.
Stříhání nehtů při koncertě
Při koncertě se publikum předvede se všemi svými místními zlozvyky. Poprvé během našeho čínského turné hrajeme v prostoru s vynikající akustikou, což ovšem přináší problém, že vedle toho, že posluchači skvěle slyší orchestr, orchestr také velmi dobře slyší posluchače. A že těch zvuků není málo. Jak už bylo zmíněno, Shanxi je centrem uhelné těžby a na místních hrdlech je to znát, kašlání se ozývá v režimu Dolby Surround z celého sálu, někdy doprovozené i pověstným čínským potáhnutím. Mobily jedou nonstop (v tichém režimu, naštěstí), lidé přicházejí během koncertu v družném hovoru do sálu, paní za mnou si celý koncert vykládají a moje významné pohledy, a dokonce ani důrazné zasyčení je nerozhodí, protože si ho ani nevšimnou. Tak jsou ponořené do svého kybersvěta v mobilní aplikaci Wechat, která brzy čínskému národu dočista nahradí reálný svět. Vrcholem tohoto posluchačského očistce je moment, když ta samá paní konečně ztichne a začne si během koncertu stříhat kleštičkami nehty. Počítám každé hlasité cvak a po desátém mi zatrne, zda nepřijde dalších deset. Na nohy naštěstí nedojde. V pauze utíkám do šaten, protože na další polovinu v této společnosti nemám sílu. Je ale vidět, že orchestr tvoří profesionálové, ani nic takového je nerozhodí. Co je však rozhodí dokonale, jsou dvě malé plyšové pandičky v mých rukou, které se dostávají u vstupu do sálu ke vstupence (s logem organizátora koncertu – významné realitní a showbyznysové skupiny Polygroup). Těším se, jak je přivezu svým dvěma malým dětem, ale musím je tělem chránit před rozněžněnými členy orchestru, kteří mají přece také děti, vnoučata anebo jen rádi pandy! Musím slíbit, že zkusím pár kousků ještě sehnat, ale zachrání mne hlavně fakt, že začíná druhá půlka večera.
Místo potlesku hrobové ticho
Pandy nakonec zachrání celý den, který se po probdělé silvestrovské noci, velmi brzkém vstávání, tříhodinovém přesunu rychlovlakem z Pekingu a s neukázněným publikem na koncertě v ten samý den zdá mířit ke svému krizovému vyvrcholení. Poté, co se pan dirigent nepochopí s publikem, a to přestává tleskat, když se k nim na konci koncertu otočí (očekávají asi nějaký proslov, on očekává aplaus), odchází se škodolibým úsměvem ze sálu bez přídavku a za ním i poněkud překvapený orchestr. Všechno ale v jediné vteřině zachraňuje pytel plný roztomilých pandiček, které pro nás naše čínská tour asistentka vytelefonovala během druhé půle koncertu. Všem září oči, takhle šťastné jsem je ještě během jinak celkem neproblémového zájezdu neviděl. Každý si vezme jednu, někdo s vnoučaty i dvě až tři a jdeme se s nimi vyfotit. Odjíždíme ze sálu na hotel a v každém zavazadle či přímo v nástroji odpočívá jedna malá plyšová nálož neodolatelné čínské pandí politiky.
