Rejchovský festival v Benátkách skončil 4. listopadu (viz HARMONIE 2/2018), ale 10. -12. listopadu 2017 se konalo v Lucce, pod záštitou Centra Studi Opera Omnia Luigi Boccherini a Palazzetta Bru Zane, kolokvium rovněž věnované Rejchovi (i to obdrželo finanční podporu Palazzetta Bru Zane – Centre de musique romantique française). Kolokvium mělo několik témat: Rejchovy spisy, Rejcha a kontrapunkt, Rejchův odkaz, Rejchovi současníci, Komorní hudba a Interpretační styl a virtuosita. Mezi příspěvky byly například Rejcha a modulace: teoretické koncepce a instrumentační hranice, Dopad Rejchova skladatelského odkazu ve Španělsku – Překlady a šíření jeho teoretických spisů a Rejcha jako skladatel mezinárodního formátu a Beethovenův kolega – Rejchův styl v jeho raných kvartetech (japonská badatelka z vídeňské university). Kolokvia se zúčastnili badatelé z 10 zemí – Anglie, Francie, Itálie, Kanady, Německa, Rakouska, Španělska, Švédska, Švýcarska a USA, nezúčastnil se však ani jeden český badatel.
Nejsou v současné době v České republice žádní muzikologové, kteří mají zájem o Rejchovo dílo a o jeho zjevně dalekosáhlý vliv po celé Evropě, ba i v Americe? Rejcha je tvůrcem pojmu klavírní etuda, který se vžil natolik, že jej běžně používáme dodnes. V jeho Practische Beispiele (1803) je 25 neobyčejně obtížných cvičení jak číst z listu, která se navíc zabývají i polyrytmy a bitonalitou; jeho pojednání Traité de mélodie (1814) obsahuje poznámky o lidových písních, i když lidová hudba byla v té době téměř úplně opomíjena; pozdější nevydaný spis, Sur la musique comme l’art purement sentimentale, obsahuje (jak se zmiňuje Olga Šotolová v monografii o skladateli) na svou dobu nesmírně moderní názory sociologické povahy, například problém vlastenectví a národní hudby. A v Traité de haute composition musicale (1824–6), jež přeložil Czerny do němčiny v roce 1832, Rejcha předložil některé ze svých nejodvážnějších a nejmodernějších idejí: experimentoval například s čtvrttónovou notací. Soudil totiž, že kdyby bylo možné čtvrttóny znovu v hudbě zavést, bylo by možné mimo jiné věrněji napodobit deklamaci.
Na kolokviu srovnával dále příspěvek italského badatele působícího v Anglii Rejchův popis jeho cesty do Vídně s popisy téže cesty z pera Pierre Baillota a Cherubiniho, a příspěvek švédského účastníka se týkal Rejchova odkazu pro budoucnost. Nebylo by zajímavé, kdyby nějaký český badatel připravil pro kolokvium analýzu melodické struktury některých Rejchových děl – dejme tomu několika jeho kvartetů – a ukázal, zdali v ní opravdu je nebo není vliv skladatelova původního českého zázemí?
Rejcha odešel z Čech jako chlapec a navštívil Prahu znovu na několik dnů až v roce 1806 (poprvé od roku 1780); bylo to cestou do Lipska, kde hodlal uspořádat představení své nové kantáty Lenore (kantáta nemohla být uvedena v okupované Vídni, neboť napoleonská cenzura zakázala díla jejího libretisty). Vzhledem k francouzské blokádě Lipska však bylo představení zrušeno a Rejcha se nemohl vrátit do Vídně po několik měsíců. Bez náhledu do Rejchova vlastního životopisu (Notes sur Antoine Reicha, kolem roku 1824, Bibliothèque de l’Opéra de Paris) není jasné, zda se během té doby setkal s nějakými českými hudebníky, a jakou hudbu tehdy mohl slyšet. To jsou však otázky, které si je třeba klást.
A znal Rejcha české muzikanty v Bonnu, v Hamburku a ve Vídni – městech, z nichž v každém strávil několik let? Byla bych překvapena, kdyby tomu tak nebylo. Je navíc možné, že by Rejcha během svého pobytu v Paříži nepřišel do styku s J. L. Dusíkem? V roce 1802 doporučil Rejcha tohoto o 10 let mladšího krajana na místo učitele skladby u prince Ludvíka Ferdinanda Pruského, jež sám nechtěl přijmout. Dusík místo přijal a zůstal v princově službě až do roku 1806, kdy Ludvík Ferdinand padl v bitvě u Sealfeldu; Dusík se vrátil v roce 1807 do Paříže, a setrval tam až do své smrti v roce 1812. I z letmého náhledu do životopisů obou skladatelů v New Grove se dá rychle zjistit, že mezi Rejchovy dobré přátele v Paříži patřil Pierre Rode, jeden z nejvýznamnějších houslistů té doby, kterého Rejcha poznal už v Hamburku. (Rode a Dusík spolu vystoupili na koncertě v pařížském Odéonu v roce 1808, Dusík hrál na nástroji vyrobeném v Erardově firmě.) Rejcha žil v Paříži v letech 1808 až 1836; je možné, že by se Rejcha a Dusík nesetkali v Paříži prostřednictvím Rodeho nebo prostřednictvím například Sébastiana Erarda? Autoři slovníkových hesel o obou skladatelích se o jejich stycích nezmiňují, zdá se mi však nepravděpodobné, že by se Rejcha a Dusík v Paříži nesetkali. Existuje nějaká korespondence mezi skladateli? Existují prameny, v nichž se Rode nebo Erard zmiňují o styku těchto skladatelů? Pokud se Rejcha a Dusík setkali, mluvili spolu asi pouze francouzsky nebo německy (oba skladatelé mluvili plynně oběma jazyky, Rejcha již od mládí, neboť žena jeho strýce byla Francouzka); Rejcha uvádí ve svém životopise, že česky už tehdy zapomněl. Znal Rejcha jiné české hudebníky v Paříži? Olga Šotolová se v monografii o skladateli zmiňuje o možnosti Rejchova styku „s některými českými koncertními umělci, kteří zavítali do Paříže a s nimiž strávil večer nejen ve vážném hovoru, ale i v muzicírovaní a zpěvu“ (informace patrně pochází z Rejchova životopisu, z nějž jsem měla zatím možnost číst jen výňatky).
Bylo by správné přivlastnit si skladatele jen proto, že se v Čechách narodil, i když ze země odešel v raném mládí? Patrně ne, ale i přes mou jen zběžnou znalost Rejchova díla se nemohu zbavit dojmu, který při poslechu jeho hudby mám. Bude asi těžko možné objasnit vliv skladatelova zázemí v době jeho dětství na jeho pozdější dílo, na druhé straně však slyšel v mládí hudbu řady českých skladatelů v Bonnu a v Německu se asi nejednou setkal s českými koncertními umělci, kteří tam zavítali (a pravděpodobně tomu tak bylo i ve Vídni). K podrobnému rozboru a objasnění různých vlivů na Rejchovo dílo bude proto zřejmě zapotřebí ještě dost badatelské práce.
