Skladatelé tvoří svá díla nejčastěji s hudebním nástrojem v ruce, v klidu a naprostém soustředění. Rudolf Karel dokázal psát pozoruhodná hudební díla za křiku dozorců, o hladu, oslaben nemocí, v chladu a bez jakéhokoliv nástroje. Neměl k dispozici ani běžný notový papír, často psal kouskem uhlí na papír toaletní. Během svého nedobrovolného pobytu na Pankráci a v Terezíně složil řadu hudebních děl, z nichž některé se hrají dodnes.
Rudolf Karel prožil pestrý a dobrodružný život. Komponovat se učil od samotného Antonína Dvořáka, utíkal ze zajetí v revolučním Rusku, stal se československý legionářem, učil na konzervatoři, bojoval proti nacismu. Narodil se 9. listopadu 1880 jako první dítě v rodině drážního inženýra Josefa Karla. Vyrůstal v Plzni, po základní škole nastoupil na gymnázium, které však již dokončil v Praze, kam se rodina přestěhovala. Na přání rodičů nastoupil po maturitě na právnickou fakultu, ovšem brzy přestoupil na pražskou konzervatoř. To v rodině způsobilo ostrý konflikt a Rudolf Karel byl dokonce na čas vyhnán z domu.
Antonín Dvořák učil Rudolfa Karla instrumentaci a skladbu, a jak sám Karel vzpomínal, bylo to studium velmi tvrdé: „předpokládal za samozřejmé, co bylo na krajní hranici našich možností… Jeho kritika byla úsečná a nebylo řídkým jevem, že práci ihned po běžném ohlédnutí odmítl… Dobrou stránkou jeho metody bylo, že jsme byli přidržováni ke stálé práci; sice většina toho, co jsme přinesli, bylo zavrženo, ale naše pohotovost tím rostla… Dokončil jsem za poměrně krátkou dobu… kvartet, suitu pro orchestr, trio, cyklus písní a klavírních skladeb.“
V létě 1914 odjíždí mladý skladatel s chotí na pozvání ruského knížete Orlova Davidova na jeho panství v Samarské oblasti, krátce poté však vypukne první světová válka. Karlovi se rázem ocitají na území nepřátelského státu, dokonce jsou považováni za rakouské špiony, zatčeni a internováni. Jejich situace je zoufalá, proto se rozhodnou pro útěk. Při vycházce obelstí strážného, prchnou a ukryjí se u krajanů v městě Orenburg. Zde přečkají zimu. Poté získá Karel místo učitele hudby v Taganrogu, později v Rostově na Donu. Zde Karla zastihne svržení carismu, následné zmatky a říjnová bolševická revoluce. Následná ruská občanská válka zasáhne i tuto oblast. Karel se skrývá Irkutsku, vydává se za někoho jiného a hraje na klavír po barech a biografech. Až po obsazení města Čechoslováky vystupuje z ilegality a ihned se hlásí do čs. legií.
I ve válkou zmítaném Rusku si Rudolf Karel našel čas na vlastní tvorbu, díky válečnému zmatku a řadě náhlých přesunů se však několik jeho děl nenávratně ztratilo. Nejznámější dochovaná skladba z této doby je symfonická báseň Démon op. 23 (1918-1920), která vznikla v železničním vagonu mezi Jekatěrinburgem a Vladivostokem. Sklidila úspěch brzy po návratu jejího autora do vlasti. Již v únoru 1921 ji Václav Talich s Českou filharomií předvedl pražským posluchačům, v květnu zazněla na koncertech české hudby v Itálii. Karel byl koncertům v Itálii osobně přítomen a několikrát byl nadšeným obecenstvem vyvoláván.
Návrat do vlasti znamenal pro Karla změny i osobním životě. Šestiletou ruskou anabázi jeho manželství nevydrželo a bylo rozvedeno. V roce 1922 však vstupuje do nového svazku s operní pěvkyní Olgou Kuncovou, se kterou zůstane do konce života, budou mít spolu dvě děti. Na podzim se mu podaří svou rodinu existenčně zajistit, neboť je jmenován profesorem skladby a instrumentace na státní konzervatoři hudby v Praze. Karel se pustil též do tvůrčí práce, jedním z prvních děl po návratu je cyklus písní V záři helénského slunce op. 24 (1921) na básně J. S. Machara. Pozornost si získal také rozsáhlou symfonií pro sóla, smíšený sbor a orchestr Vzkříšení op. 27 (1927), slova napsali jeho přátelé Rudolf Medek a Kopta. Vzkříšení mělo okázalou premiéru v dubnu 1928, kdy bylo předvedeno na festivalu Pěvecké obce české za řízení Otakara Ostrčila.
Ještě před tím roku 1924 měla v Národním divadle premiéru opera Ilseino srdce op. 10 (1906-1909), až 15 let po svém vzniku. Opera pod řízením O. Ostrčila sklidila značný úspěch, což dodalo Rudolfu Karlovi chuť do práce na opeře nové. Po několika neúspěších dostal nabídku od básníka Stanislava Loma, který dramaticky zpracoval pohádku Smrt kmotřička. Postupně vznikla tříaktová opera Smrt kmotřička op. 30 (1928-1932), jedno z nejúspěšnější děl Karlovy tvorby. Tato pohádková, vtipná i dramatická opera měla premiéru již v únoru 1933 v Zemském divadle v Brně a sklidila značný úspěch. V březnu 1933 byla uvedena se stejným nadšením v Národním divadle v Praze, v následujících letech jí hráli snad na všech operních scénách v Československu.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII I/2021.
