Poté co vloni v prosinci Pražské jaro zveřejnilo program letošního ročníku a jména umělců, kteří do Prahy přijedou, jsem měla jasno: titulní tváří přílohy Pražského jara Týdeníku Rozhlas nemůže být nikdo jiný než italský dirigent a v pořadí teprve sedmý šéfdirigent Královského orchestru Concertgebouw Daniel Gatti, jedna z nejzajímavějších osobností současného hudebního světa. Našemu rozhovoru tváří v tvář předcházelo značné úsilí v kanceláři Pražského jara a musím poděkovat mluvčímu festivalu Pavlu Trojanovi, který neúnavně korespondoval s agentkou Daniela Gattiho, aby se v jednom ze dvou únorových dnů, kdy Maestro dirigoval Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, mohl v Mnichově rozhovor uskutečnit.
Přiznávám, do poslední chvíle jsem nepočítala, že mi tahle troufalost vyjde. Daniele Gatti je – spíše než hvězda – umělec, který si je vědom svých kvalit a schopností a nepotřebuje už o nich v rozhovorech přesvědčovat ani posluchače, ani kritiky, natož novináře, jejichž otázky se nutně opakují. Když jsem se dozvěděla, že setkání se přece uskuteční, okamžitě jsem si objednala vstupenku na první z mnichovských koncertů, který měl Daniele Gatti řídit. K dobré přípravě publicisty přece patří i vidět a slyšet zpovídaného na vlastní oči a uši. Navíc když na programu byly Schönbergova Zjasněná noc a Mahlerova Čtvrtá symfonie.
Orchestr zahrál ticho
Čtvrtek 8. února byl v Mnichově velmi chladný a místo podvečerní procházky centrem jsem zvolila „teplejší variantu“ – metrem na Odeonsplatz, odkud je to jen pár kroků k Rezidenčnímu paláci s Herkulovým sálem, kde se koncert Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu konal. Zmrzlá a bez berličky známých tváří, které potkávám na koncertech v Rudolfinu, jsem se cítila v těch obrovských prostorách trochu ztracená. Nu, aspoň jsem prodejci cédéček objasnila, že jsem z Prahy, odkud pocházel i Rafael Kubelík, který bavorské rozhlasové symfoniky vedl v letech 1961–1979. Muž rozjasnil tvář, a mně bylo hned lépe.
A pak už se večer odvíjel jen a jen k lepšímu. Daniele Gatti dirigoval obě skladby zpaměti, „nerozptyloval se“ partiturou, orchestr reagoval na sebemenší pokyn, přání dirigenta, snad vyslovené i mimicky nebo očima. Intimní Schönbergovu hudbu zahrál tak křehce, a přece naléhavě, až měl posluchač pocit, že je rozhovoru obou milenců přítomen. Vrcholem bylo závěrečné zklidnění, ticho, které dirigent obvykle udržuje svými pažemi. Tentokrát jsem však měla pocit, že to není jen gesto dirigenta v závěrečném vyznění skladby, ale pevná součást její výstavby, kdy dirigent hráče dovede k tomu, že ono ticho „zahrají“.
V Symfonii č. 4 G dur Gustava Mahlera jsem oceňovala jemný a vyrovnaný zvuk orchestru a v závěru první věty obdivovala rychlé přechody od zasněnosti k náznaku břesknosti. Druhou větu zahráli ve velmi volném tempu a díky tomu krásně vyzněly taneční motivy. Třetí věta je nebeská a orchestr ji také nebesky zahrál – i s krásným sólem hornisty. Velmi zvědavá jsem byla na sopranistku Christinu Landshamer, která zpívala sólo z Chlapcova kouzelného rohu. Její vstup na scénu ve čtvrté větě byl impozantní – vešla prostředními dveřmi za orchestrem na pódium a zůstala stát za hráči. Jednak ji obecenstvo vnímalo jako jedinečnou bytost – osamělou za orchestrem –, jednak to po mém soudu mělo i praktický význam – zpěvačka lépe viděla na dirigentova gesta a byla s ním v užším vizuálním kontaktu. Landshamer mě okouzlila – má krásný zářivý hlas, i ve výškách sametový, obdivuhodný v pianissimech.
Mám-li popsat Gattiho vedení orchestru, nejspíš se dá vyjádřit slovy jako promyšlenost, propracovanost do nejmenšího detailu, neokázalost, soustředěnost na každý význam gesta. Je elegantní, přitom ne líbivý. Gatti není typ dirigenta, který oslňuje posluchače velkými gesty, je na pódiu kvůli muzikantům (a skladateli), publikum jako by bylo na druhém místě. Ovšem jen v tom prvoplánovém, vizuálním smyslu. Ve skutečnosti mu velmi záleží na tom, aby společně s orchestrem posluchači tlumočili skladbu co nejvěrněji.
Ostatně – druhý den mi v rozhovoru k tomu řekl: „Myslím, že jsem dirigent, který leckomu může vytvářet problémy. Bývám nepříjemný pro posluchače… Někdy možná také pro muzikanty, ale hlavně pro posluchače. Nejsem eklektik ani excentrik. Chci však přivést publikum k tomu, jak se skladbě pokouším porozumět já. Jakou zvolit artikulaci, jak modulovat vrchol a zklidnění, jak vyprávět příběh. Někdo řekne – to bylo rychlé, jiný – to bylo příliš pomalé; nebo někdo – to bylo příliš jemné, další zas – příliš drsné… Příliš v čem? Tohle se posluchačům honí hlavou, místo aby si prostě řekli ,teď posloucháme‘. A co my s tím? Vždyť my publikum nevychováváme, my jen doufáme, že přijde. Toužíme být jeho součástí.“
Jindy, jinde, ale přece
Druhý den jsem oželela návštěvu Pinakotéky, protože mi bylo jasné, že za takovou osobností musím přijít připravená na sto padesát procent. Navíc mi byl i půlden navíc darován, protože Daniele Gatti přesunul rozhovor z jedenácté dopoledne na čtvrt na sedm večer. Když jsem se to dozvěděla, trochu ve mně hrklo: Cože, takřka hodinu před koncertem se chystá poskytnout velký rozhovor? No to nedopadne, určitě mi dá maximálně půl hodiny a to je málo. – Abych nervozitu trochu přebila, vyrazila jsem z hotelu už v brzkém odpoledni a vydala se pěšky do centra. Chlad tentokrát doprovázel mrazivý vítr a já si jen představovala, jak svoji basic English doprovázím drkotáním zubů. Uchýlila jsem se proto do obchodního domu Karstadt, kde skoro celý suterén zabírají prodejní plochy s čokoládami těch nejlepších značek. Jak se tak kochám (očima), zvoní mi telefon. Volá asistent Daniela Gattiho Paolo Cairoli: „Sorry…“ Udělá se mi mdlo. Naštěstí pokračuje: „Můžeme naše setkání přesunout z hotelu An der Oper do hotelu Mandarin?“ Ulevilo se mi: „Of course, I will be there.“ Rychle zjistit, v které ulici onen hotel je, a vydat se tam.
Bloumám, abych nepřišla příliš brzy, ale v 18:05 mě zima do hotelu Mandarin zažene. Tam pohodlně usazen v sofa, už čeká Daniele Gatti. Safra, pomyslím si, to to pěkně začíná, jdeš brzo, a zároveň pozdě. Mumlám neurčitou omluvu, ale podle obou pánů se nic neděje. Tak si dodám odvahy a zavtipkuji, jestli mi Maestro před koncertem věnuje alespoň deset minut, abych ho příliš nevyvedla ze soustředění. Udiveně se na mě podívá: „Ale jsme domluveni na čtyřiceti minutách!“ Všechna čest. Soukám ze sebe první otázku.
Proč se všichni ptají na barvu orchestru
Čím jiným začít než prvním setkáním s Concertgebouworkest. Daniele Gatti ochotně vypráví – jistě po několikáté – jak byli s přáteli na dovolené v Holandsku, projížděli zemi na kolech a nakonec se dostali do Amsterdamu, kde si Gatti prostě musel jít poslechnout orchestr, který neměl v Itálii možnost slyšet. Bylo mu tehdy třicet. Popoženu čas a ptám se, co dnes dělá amsterdamský orchestr jedním z nejlepších světových těles. Maestro nepřistupuje na pravidla hry a začíná si mě vychutnávat: „Co je lepší – zjišťovat, zda je těleso nejlepší na světě, anebo být tím nejlepším? Když milujete ženu nebo muže, také se neohlížíte na jejich vlastnosti – prostě je milujete. Konec, tečka. A stejné je to s muzikou. Kampak s nějakými charakteristikami!“
Přestože mi udělí lekci, není v tom nic osobního. Leč – nepoučila jsem se. Provokuji pana dirigenta dál, když po jeho nadšeném líčení sametových smyčců a vynikajících hráčských schopností členů amsterdamského orchestru opáčím, že totéž by se dalo říct o České filharmonii. A zase odvádí řeč jinam: „Proč se všichni novináři ptají na barvu orchestru, a nezajímají se o interpretaci?“ Zastydím se a raději stáčím řeč na jeho studia klavíru a dirigování. Barvitě líčí studia na konzervatoři a zdůrazňuje široký základ hudebního vzdělání.
A – zase se blíží moje chyba: neobratně podotýkám cosi o emocionální podstatě hudby. To se Danieli Gattimu hrubě nelíbí: „Hudba je profese a vy musíte být profesionál. Ne amatér! To je rozdíl. Emoce jsou přece nekontrolovatelné. Můžete být přitom kdovíjak talentovaní. Ovšem rozdíl mezi talentovaným amatérem a profesionálem je v tom, že profesionál je vybavený k tomu, aby emocím nepodléhal.“ Nabízím tedy jinou formulaci – že hudba vyvolává emoce. Uvědomuji si, že Gatti ve své odpovědi opomněl posluchače: „Nevěřím hudebníkům, kteří se vznášejí ve vánku emocí – to je výsada amatérů, i těch velmi dobrých. Skladatel má plán, když tvoří skladbu; píše takt za taktem, postupuje krok za krokem k cíli – nepíše milostný dopis.“
Ale i Maestro se dokáže brát s nadhledem. Říká, že ho mají posluchači rádi, protože jim vychází vstříc a opakovaně uvádí skladby, které chtějí slyšet. Jistě tu narážel na kmenový repertoár Královského orchestru Concertgebouw – Mahlera, Brucknera, Brahmse, Richarda Strausse. Gatti je však znám tím, že tento repertoár rozšiřuje o druhou vídeňskou školu, ruské a francouzské skladatele. A jak je to s tím vycházením vstříc publiku? Podle mě ho miluje proto, že je jedinečný a vždycky překvapí: „Někdy malinko pozměním tempo nebo artikulaci, protože bych rád do provedení dostal svou představu – pochopitelně po důkladné analýze partitury. A tu pak nabídnu publiku. Je překvapené, co všechno může důvěrně známá skladba ještě obsahovat.“
Já jsem to zažila 8. února v Mnichově s bavorskými rozhlasovými symfoniky. O to zvědavější jsem, čím Daniele Gatti překvapí pražskojarní publikum 15. května, kdy s Královským orchestrem Concertgebouw uvedou Mahlerovu První symfonii Titan a ruskou skladatelskou školu zastoupí Koncert pro klavír a orchestr Sergeje Prokofjeva, jejž zahraje Daniil Trifonov.
