Je páteční dopoledne 27. ledna a na ruzyňském letišti se schází hrstka lidí. Není mocná, přesto někteří z nich druhý den přispějí na českém konzulátu v Londýně svým hlasem ke zvolení hlavy státu, jež určitě nenechá prezidentskou lóži během Pražského jara prázdnou. Naše skupina složená z vedení festivalu, mecenášů a tří novinářů míří do velšského Cardiffu, aby blíže poznala zázemí orchestru, který letos Pražské jaro zahájí.
Program, který nás čeká, je bohatý. Prohlídka Wales Millenium Centre, sídla Velšské národní opery, koncert jejího orchestru, který za řízení Tomáše Hanuse zahraje Smetanovu Mou vlast, s níž se představí 12. a 13. května v Praze, setkání s vedením orchestru i Velšské národní opery a poznávání atmosféry města, jemuž sice dominuje starobylý hrad, ale novodobou historii spíše určovaly dobývání uhlí a prosperující přístav.
Trocha historie
Wales se sice stal součástí Spojeného království v roce 1801, ale do Anglického království ho začlenil už v 16. století Jindřich VIII. V 19. století došlo k rozmachu těžby uhlí, výstavbě železáren i rozkvětu cardiffského přístavu. To vše lákalo na jih Walesu mnoho lidí. Po druhé světové válce se těžba uhlí i výroba železa utlumovaly, přístav ztrácel na své důležitosti, lidé chudli. Není divu, že Jižní Wales byl a nadále zůstává voličskou základnou labouristů. Přesto je hornictví ve městě všudypřítomné – dnes už spíše symboly a designem, které se uplatňují i v přestavbě bývalého přístavu na kulturní a společenské centrum zvané Cardiff Bay.
Wales (velšsky Cymru) má přibližně tři miliony obyvatel, z toho zhruba 350 tisíc žije v Cardiffu. Ani Walesu se nevyhnuly samosprávné touhy a po referendu bylo v roce 1999 ustaveno Velšské národní shromáždění, které rozhoduje o vládním rozpočtu pro Wales. Na počátku devadesátých let byl také přijat zákon o rovnoprávnosti velštiny a angličtiny. V roce 2017 přijala městská rada Cardiffu pětiletou strategii výuky velštiny, která cílí na zvýšení počtu velšsky mluvících obyvatel. Odhaduje se, že dnes by mohlo mluvit velšsky asi 24 procent obyvatel Cardiffu. Nerada bych byla jedovatá, ale s Velšany, s nimiž jsme se setkali, nemluvil velšsky nikdo. Je ovšem pravda, že dnes ovládá velštinu spíše sever Walesu. A jak nám během setkání řekli Češi žijící v Cardiffu několik desítek let, MUDr. Pavel Wiener a jeho žena Jarmila, rovněž lékařka, je pro anglické mluvčí až matoucí vidět na silničních cedulích nápisy ve velštině a teprve pod nimi v angličtině. „Než se člověk k té angličtině dostane, může být pozdě,“ popisoval s humorem Pavel Wiener. Nezlehčujme však snahy o zachování původního jazyka. Dodržování tradic a pěstování kulturních kořenů je znakem svébytnosti a národní hrdosti.
Chlouba Cardiffu – Wales Millennium Centre
Proměna bývalého významného obchodního přístavu, odkud do světa vyplouvaly lodě s uhlím, je nebývalá. Kanály byly zasypány, pevné plochy a prostranství se rozšířily na jejich úkor. Dnes tu stojí zábavní středisko s kavárnami, restauracemi, bary či kinem Mermaid Quay, v blízkosti další velký zábavní multiplex Red Dragon Centre a mezi nimi architektonická chlouba moderního Cardiffu Wales Millennium Centre, budova navržená velšským architektem Jonathanem Adamsem. Její stavba začala v roce 2002, první část byla otevřena v listopadu 2004, druhá v lednu 2009. Původně tu měl stát Cardiff Bay Opera House, pod jehož návrhem byla podepsána Zaha Hadid, ale tento návrh se nerealizoval.
Wales Millennium Centre je multifunkční budova využívaná pro kulturní události – operu, koncerty, muzikál, kabaret – i jako sídlo velšské BBC (v budově propojené s Millennium Centre) a BBC Orchestra of Wales. Návštěva centra nás velmi zajímá. Nejen pro její architektonickou výjimečnost, ale zejména proto, že je sídlem Velšské národní opery, jejímž uměleckým ředitelem je český dirigent Tomáš Hanus. Působí zde od roku 2016, spolupráci mu nabídl tehdejší ředitel opery David Pountney. Naši skupinu, která zahrnuje i ředitele Pražského jara Pavla Trojana, jeho zástupkyni Katarínu Fišerovou, dramaturga Josefa Třeštíka a donátory festivalu Karlu Lažanskou, Natálii Bočorišvili a Tomáše Kubíka, provází okolím i interiérem budovy ředitel orchestru Velšské národní opery Peter Harrap. Na první pohled muž, který je zvyklý mít vše pod kontrolou, a také bývalý muzikant (trombonista), se kochá naším ohromením a s hrdostí nám ukazuje všechna zákoutí této nebývalé budovy – vstupní halu s umně vedenými schodišti, chodby minimalisticky ozdobené sloupy a svítilnami připomínajícími svou černotou sloje uhlí a hornické kahany, koberce pod našima nohama také svou barvou upomínají na hornickou minulost. Vede nás do zázemí budovy, procházíme kancelářemi s výhledem na přehradní jezero Cardiff Bay a chodbami, na kterých visí velké fotografie z operních představení. Piková dáma, Jenůfa, Billy Budd, Mistři pěvci norimberští, Lulu… Vnímáme promyšlenost scény, kostýmů, barev… a těšíme se do hlavního sálu.
Ten nám skutečně bere dech. Prostor pro 1600 návštěvníků má oblé obklady ze dřeva, jeho akustika je neuvěřitelná. Stojíme pod samým stropem na čtvrtém balkoně a Peter Harrap žádá manažera orchestru Matthewa Downese (také bývalého trombonistu), který se právě pohybuje u kraje pódia v parteru, aby nám to, co má na srdci, sdělil nezvýšeným hlasem. „And now, don’t speak loudly, Matthew,“ potutelně se usmívá Peter a vzápětí se baví naším úžasem. Rozumíme každému slovu pronesenému zezdola a představujeme si, jak tu musí znít operní hlasy nebo celý orchestr. Peter Harrap ještě s pýchou dodává, že jeviště má čtyři úrovně, z nichž ta nejvyšší ještě nikdy nebyla využita. Orchestřiště, které při naší návštěvě kopírovalo plochu parteru, naopak při představení zajede dolů. Může to být až o deset metrů. V zákulisí nás čekají čtyři zkušebny, nahrávací studio, prostory pro kulisy… Špitáme si, že tohle místo asi bude tím největším zážitkem, který si odvezeme z Cardiffu. A Peter Harrap nás spokojeně ubezpečuje: „Nic takového kromě Londýna ve Velké Británii nenajdete.“
Dlužno dodat, že Velšská národní opera je jedním ze čtyř stálých operních souborů ve Velké Británii (další dva jsou v Londýně a jeden v Leedsu), který se svými představeními zajíždí i do měst, která stálý operní soubor nemají.
Má vlast s Velšany
Kulturní tradice Jižního Walesu jsou hluboké. Jak zmínil Peter Harrap, horníci tu měli své kluby, kde se scházeli a zpívali. A samotné hlavní město je místem konání významné světové pěvecké soutěže Cardiff Singer of the World. Mimochodem, její písňovou kategorii vyhrál v roce 2009 český pěvec Jan Martiník. Soutěž se koná v St. David’s Hall, dalším cardiffském hudebním stánku. Brutalistní betonová budova v centru Cardiffu už sice má nejlepší léta za sebou, ovšem spíše než stářím (byla postavena v osmdesátých letech minulého století právě kvůli pěvecké soutěži) trpí nedostatečnými investicemi do renovace. Jaká bude budoucnost centra, kde se konají nejrůznější koncerty všech hudebních žánrů, se ukáže, protože ji od města nedávno koupil soukromý investor. Zdejší koncertní sál typu vinice však disponuje vynikající akustikou, která patří k nejlepším v Evropě. Mohli jsme se o tom přesvědčit během provedení Mé vlasti na nedělním abonentním koncertě. Zaplněný sál s převážně starším publikem přijal Smetanův cyklus velmi vstřícně. Jak vysvětlil Tomáš Hanus, během uplynulých tří sezon se publikum postupně seznamovalo s jednotlivými částmi Mé vlasti, poprvé ji však jako celek vyslechlo právě v den naší návštěvy, 29. ledna. Orchestr ji pak znovu zahraje až na zahajovacím koncertě Pražského jara.
Jaká je velšská Má vlast? Po vyslechnutí v sále, jehož akustiku orchestr i dirigent dopodrobna znají, jedním slovem shrnuto mimořádná. Tomáš Hanus k ní přistoupil otevřeně, s nezaujatým pohledem, s láskou i respektem. Sám o svém nastudování říká: „Chtěl jsem, aby provedení bylo takové, za čím si konkrétní člověk stojí, a ne konformní kopie vícekrát osvědčeného.“ V Hanusově Mé vlasti zazněly detaily, které akustika Smetanovy síně mnohdy setře, nádherná byla zvuková vyrovnanost žesťů a smyčců. Dirigent s orchestrem dosáhli až neslýchané zvukové plasticity, řada z nás českých posluchačů měla pocit jedinečnosti zážitku. Vyšehrad pojal dirigent niterně, nikoli majestátně, Vltava se rozutíkala po „jiskřivých kamíncích“, jak publiku vysvětlil Tomáš Hanus v úvodu, byla roztančená, plná energie a něhy. V Šárce se posluchač nemohl nasytit překrásného zvuku smyčců a vroucného klarinetového sóla, v básni Z českých luhů a hájů vystupovala líbeznost české krajiny se všemi jejími obyvateli – hmyzem, ptáky, motýly… V Táboru orchestr pěkně vykreslil dynamické oblouky, na závěr zaujala velebnost, hrdost a zpěvnost Blaníku. Věru, že se máme v Praze na co těšit!
Anna, členka skupiny prvních houslí, se svěřila: „Hraju Mou vlast poprvé a považuji ji za velmi obtížnou skladbu. Ale Tomáš nás vede tak nádherně, že mi to s ním připadá zcela snadné. Navíc z něj sálá vášeň pro tuhle skladbu, a to je nakažlivé. Nemohu se dočkat, až ji zahrajeme v Praze českému publiku.“
Bez donátorů se kultura neobejde
Orchestr Velšské národní opery ani fungování samotné opery se neobejde bez vládních dotací, kterých bohužel postupně ubývá, ani bez soukromých mecenášů. Významnými donátory orchestru jsou Mathew a Lucy Prichardovi. Pro leckoho může být zajímavé, že Mathew Prichard je vnukem Agathy Christie. I Pražské jaro se těší přízni lidí, kteří neželí svých prostředků a festival podporují. V Cardiffu jsem mluvila se dvěma z nich, paní Karlou Lažanskou a paní Natálií Bočorošvili.
Zajímalo mě, jakým způsobem se angažují v podpoře našeho nejvýznamnějšího festivalu. Karla Lažanská je donátorkou Pražského jara už třicet pět let. „Naše rodina podporuje festival například nákupem vstupenek, jež dál daruje přátelům, kteří by si z finančních důvodů jít na koncert nemohli dovolit. Ale svou podporu věnujeme i konkrétním koncertům. Tak jsme třeba věnovali určitou částku na koncert Garricka Ohlssona či mladého českého klavíristy Jana Čmejly. Přispěli jsme i na květinovou výzdobu koncertního pódia. Rovněž v době covidu jsme se snažili pomáhat.“
Natálie Bočorošvili se stala donátorkou po boku pana Toma Schreckera. „Teď už na koncerty nechodí, ale já pokračuji v jeho stopách.“ Co paní Natálii donátorství přináší? „Jsem ráda, že mohu pomáhat na poli hudby. Ta pro mě znamená úlevu a odpočinek. Moje rodina v Gruzii se vždycky hudbě věnovala a já sama jsem během univerzitních studií v Moskvě zpívala ve sboru. Dokonce jsme se představili i v Miláně. V Praze žiju dvaatřicet let. Zpočátku jsem pracovala v domově důchodců, i když jsem vystudovala chemii, poté jsem pracovala v galerii a pak jsem si udělala průvodcovské kurzy a patnáct let prováděla po Čechách i v Německu. Byl to pestrý život a nelituji ničeho. Věnovala jsem se i zpěvu – v kostele na Olšanech a občas v Resslově ulici jsem zpívala liturgické pravoslavné zpěvy. To všechno mě dovedlo do Kruhu přátel Pražského jara.“
Srdeční společníci
Zážitků během víkendu stráveného v Cardiffu bylo opravdu mnoho. Patří k nim společná večeře s vedením Velšské opery a orchestru, které se zúčastnili zajímaví lidé a během níž se domluvila lecjaká spolupráce, patří k nim i rušný sobotní večer, kdy se v centru vyrojily zástupy mladých lidí bažících po zábavě. A patří k nim též velká vstřícnost Velšanů, kteří jsou nezaujatí, srdeční a komunikativní. Jejich otevřenost – a snad mohu mluvit i za ostatní – nám byla velmi příjemná. Tečkou za návštěvou velšské metropole byla pro některé z nás procházka po břehu Cardiffského zálivu. Před námi moře, jehož hladina se blyštila pod paprsky dopadajícího slunce, za našimi zády sídlo Velšské opery, jejíž umělecký ředitel Tomáš Hanus a orchestr překvapí už v květnu návštěvníky Pražského jara. Uslyšíme česko-velšskou Mou vlast, která nám určitě bude hodně blízká.
