Město Salzburg se pyšní bohatou historií a krásnou polohou v podhůří Alp. My liberečtí se tu cítíme dobře. U nás taky buď prší, sněží, nebo jdete do kopce. Ale hlavně v létě se Salzburg stává domovem většiny evropských bouřek, které tu jsou patrně na prázdninách. Vlahé jitro předchází dopolední dusno a pichlavé slunce hned varuje místní gentlemany, že večerní róby jejich dam bude potřeba bránit velkým deštníkem. Všechny možné bouřkové mraky se pak pohodlně rozvalí nad vrcholky alpských kopců, kochají se krásným horským výhledem a sbírají elektrickou energii na večer. Kolem šesté hodiny meteorologický kongres přeruší a vydají se do údolí řeky Salzach, aby v podhorském kotli s pyšným hradem na skále předvedly dechberoucí divadlo. To se svojí krásou může směle měřit se skvosty vážné hudby, servírovanými salzburgským festivalem. Pokud si ovšem nevezmete deštník, během cesty z kostela domů či na hotel zmoknete až na kost.
Festival Salzburger Festspiele bude slavit za 4 roky stoleté výročí. Jeho tradici a proslulost pocítíte téměř na každém kroku. Festival zahrnuje činohry, operní představení, velké duchovní skladby i dopolední koncerty v četných místních kostelech. Rozsahem je asi dvakrát větší než naše Pražské jaro a kvalitou (omlouvám se našim patriotům) zhruba třikrát zajímavější. To se ostatně odráží na vnější okázalosti, cenách vstupenek a všudypřítomném snobismu místního náročného publika. Mozartovo město luxus neschovává, vídeňská kavárenská atmosféra se zde mísí s tradičními alpskými lidovými kroji, které často slouží jako slavnostní úbor. Mozarta potkáte na každém rohu, obvykle na vás hledí z výlohy vedle regálů plných sladkostí, zvaných „Mozartovy koule“. Je jich neuvěřitelné množství variací a všechny jsou zaručeně ty pravé. Pokud za vámi přijde kolega z orchestru a nadšeně popisuje kulinářský zážitek s opravdu pravými koulemi, které kdesi ochutnal, věřte mu a zkuste se neusmívat příliš blahosklonně.
Před rokem provedl Václav Luks při své premiéře na místním festivalu velkou Mši h moll J. S. Bacha. Větší dílo už de facto není možné provést, přesto se pořadatelům podařilo vymyslet pro náš soubor a především pro jeho šéfa ještě větší výzvu. Missa salisburiensis od Heinricha Ignáce Bibera byla napsána pro místní arcibiskupský dóm a svou okázalostí vyniká nad jiné. Partitura zahrnuje celkem 53 individuálních linií a využívá specifické dispozice kostela. Nad centrem křížového půdorysu jsou zbudovány čtyři kůry se čtyřmi varhanami. Biberovo dílo zahrnuje 16 vokálních linií a šest orchestrálních skupin s velmi rozmanitým obsazením. Době vzniku navíc odpovídá smíšený instrumentář raného a vrcholného baroka. Vedle cinků a pozounů, které odkazují k benátské hudební tradici, zde jsou předepsány trumpety, tympány i hoboje, ty ovšem jen jako barevný doplněk. Celého projektu se tak účastnilo 32 zpěváků (16 soli, 16 ripieni) a asi 40 instrumentalistů. A celý ten hudební cirkus dorazil do města netradičně o den dříve, abychom mohli zkoušet akustiku a rozestavení.
Zpočátku se zdálo, že koncertní zážitek bude jen obrovská hudební koule v tónině C dur, valící se rozlehlým prostorem chrámu. Ale postupním oddělováním a precizováním artikulace, hledáním správných míst a vyvažováním zvuku jednotlivých skupin se nakonec podařilo dát dílu přehledný a nakonec velmi zajímavý tvar. Ten si ovšem užili především diváci uzavření mezi kůry a ti, kteří seděli v blízkosti centra chrámu. Těm ostatní bohužel nebylo jak vyhovět. Kritiky se vyjadřovali velmi pochvalně, někteří organizátoři festivalu byli dokonce dojati, vždyť se domů vracelo dílo, které zde vzniklo. Rodák ze Stráže pod Rálskem (krajan, Severočech!) dokázal skvěle splnit úkol, který před něj specifický chrám postavil. Jeho opus magnum navzdory svazující monumentalitě nepostrádá rafinovanost a barevnou pestrost. Pokud si chcete náš koncert vychutnat, ze záznamu jej vysílá stanice 3 SAT v sobotu 20. srpna ve 22.30.
Na závěr mi dovolte zamyslet se nad úlohou dirigenta takové skladby. Představte si, že stojíte uprostřed chrámu, před vámi čtyři různé kapely a další čtyři kolem vás na kůrech přibližně v úrovni třetího patra. Na pultu partitura velikost A3 s padesáti třemi linkami, u kterých vzhledem k drobnosti ani nevidíte konkrétní notičky, spíš jen vidíte, kdy nastupují. A na vašem gestu závisí, zda celá akce bude rytmicky pohromadě, a to i v poměrně rychlých částech. Muzikanti se nemohou spoléhat na akustický vjem, protože velikost chrámu prostě akustickou kontrolu neumožňuje. Dirigent zde musí velkými gesty, často vysoko nad hlavou, rázně členit prostor a ukazovat nástupy do osmi různých směrů. Krom orientace je to náročné i na sílu a zde naplno pochopíte, proč studenti oboru dirigování obdrží předplatné do fitnesscentra. Když celé dílo doznělo, Václav Luks sepjal ruce v pokorném a děkovném gestu. Jedna z jeho nejtěžších missí byla splněna…
