Gregoriánský chorál je nejstarší hudební formou a existuje od asi sedmého století. Za tu dlouhou dobu prošel nejen zásadními úpravami, ale i řadou krizí. I když byl později částečně vytlačen vícehlasou polyfonií udržel si svou platnost dodnes a to nejen v liturgii jako jednohlasý bohoslužebný zpěv římskokatolické církve. To jasně potvrdil i tento ročník festivalu, kde se představily jak profesionální soubory tak i amatérské scholy bez hlasové přípravy. Stejný zájem byl i ze strany posluchačů, tamní ne zrovna malý kostel byl vždy zcela zaplněn a v místech kde nebylo vidět k oltáři umístnili pořadatelé velkoplošné obrazovky. Základem pětidenního festival gregoriánského chorálu byly čtyři audice, na kterých se představili všichni účinkující. Dále to byly večerní koncerty, bohoslužby a také workshop pod vedením Davida Ebena, na kterém se přes sto zájemců seznamovalo s dirigováním souborů gregoriánského chorálu. Zájemci si mohli koupit řadu knih, notových záznamů nebo cédéček. Centrální téma ‚Laudabo Dominum in vita mea‘ připravil Prof. Dr. Franz Karl Prassl z univerzity v rakouském Grazu; který rovněž pracuje ve Vatikánu.
Posluchači měli možnost seznámit se s různými interpretacemi chorálu. Soubory z Francie, Italie, Vatikánu, Maďarska nebo Estonska na jedné straně a z Jižní Koreje a Japonska na druhé, tomu dávaly dost příležitostí. „Gregoriánský chorál je hudba všech časů, pro někoho je nositelem náboženského nebo mystického prožití, pro jiného zase, že se mu jednoduše líbí“, říká Bernard Deheegher, hlavní organizátor zhruba 130ti dobrovolníků.
Festival je opravdu různorodý, zúčastnila se ho například malá skupina jeptišek, pracujících v jedné bratislavské nemocnici, školní soubor z Maďarska nebo chlapecký sbor z Estonska, oba dva s téměř padesátkou mladých zpěváků. Na druhé straně spektra byly profesionální nebo poloprofesionální skupiny vysoké interpretační úrovně. Může nás těšit, že k vrcholům patřily hned dva české soubory. Schola Gregoriana Pragensis Davida Ebena je již ve Watou velmi oblíbená z dřívějších ročníků festivalu a tentokrát se k nim resolutně přidala i mladá talentovaná Tiburtina ensemble pod vedením Barbory Kabátkové, nota bene, žačky Davida Ebena. Ebenovi muži mají účast na dalším festivalu tak říkajíc předplacenou a ženy harfistky Barbory získaly čerstvá pozvání k řadě vystoupení u předních belgických koncertních agentur. K těmto dvěma souborům nutno přidat i výborné Estonce Vox Clamantis z Talinu. Velmi zdařilým výkonem se jim blížily i norské ženy z Trondheimu (Schola Santcae Sunnivae) a z Paříže (Choeur Grégorien de Paris) a konečně i belgický mužský soubor Psallentes.
Vrcholem festivalu byl určitě večerní koncert, na kterém zazněly skladby, inspirované nebo vycházející z gregoriánských zpěvů. Otevřely ho korejské dívky nezvyklou zvonkohrou a oba pražské soubory se představily ve společném programu, věnovanému kromě gregoriánských legend sv. Kateřiny nebo Barbory, také ranému vícehlasu (Primo tempore) a zazněly i zpěvy v češtině (Svatý Václave a Bouh všemohoucí). Koncert zakončili Estonci skladbami Arvo Pärta, zcela inspirovanými gregoriánským chorálem. Přeplněný kostel odměnil účinkující bouřlivým potleskem ve stoje.
Kromě Belgičanů přijeli i návštěvníci z Francie, Holandska a dalších zemí. Festival ve Watou bych doporučil i českým posluchačům, gregoriánský chorál má svoje pevné místo i v soudobé hudební kultuře a v takovém interpretačním a organizačním rozpětí jako ve Watou ho nelze slyšet nikde jinde. Jen si musejí chvíli počkat, další ročník se uspořádá v květnu 2018.
