Za výjimečnými počiny hledejme entuziasty. Že je Tomáš Jamník výborný violoncellista, se všeobecně ví přinejmenším od jeho vítězství na soutěži Pražského jara v roce 2006. Své manažerské schopnosti rozvinul o několik let později. Stačí připomenout projekty Vážný zájem a domácí koncerty, Akademii komorní hudby a Akademii Otakara Ševčíka. Za všemi stojí Tomáš Jamník se skupinou spolehlivých spolupracovníků. Horažďovická akademie spojená se jménem tamějšího rodáka a nepřekonaného houslového pedagoga Ševčíka se letos konala v přívětivém městečku – centru Prácheňska – podruhé a od 3. do 13. srpna přilákala čtyřicet účastníků ve věku od čtyř do šestadvaceti let.
Je spravedlivé zmínit i další jméno – skvělého houslisty Josefa Špačka, který se na zrodu Akademie Otakara Ševčíka s Tomášem Jamníkem podílel. Horažďovické kurzy přitahují nejen talentované mladé hudebníky, ale i vynikající hráče v roli lektorů. Letos tu své zkušenosti kromě Tomáše Jamníka a Josefa Špačka předávali violista Karel Untermüller, houslisté Eva Jamníková, Daniela Oerterová a Henry Flory, violoncellisté Petra Malíšková a Jakub Mayer a kontrabasista Tomáš Karpíšek. Úlohy korepetitorů se ujali Stanislav Gallin a Petr Jiříkovský.
Oslavit pedagoga hrou
Dva horažďovické týdny zasvěcené Otakaru Ševčíkovi však nejsou věnovány jen Ševčíkově akademii. Souběžně probíhá i Festival Otakara Ševčíka a letos poprvé i Seminář Otakara Ševčíka, kde se hovoří o Ševčíkově metodě, objevených novinkách z jeho pozůstalosti a podobně. „Je to velmi zajímavá práce, která se neobejde bez návštěv v archivech. Postupně jeho odkaz skládáme jako puzzle. Myslím, že ve výsledku – což je podle mého odhadu práce na desetiletí – budeme překvapeni, jakou ohromnou metodu Otakar Ševčík vytvořil a co všechno postihuje,“ říká Tomáš Jamník.
V souvislosti s Otakarem Ševčíkem, který žil v letech 1852–1934, se nabízí otázka, proč založení akademie věnované jeho odkazu čekalo na činorodého Tomáše Jamníka. „Odhodlal jsem se k tomu až ve chvíli, kdy už mám nějaké organizační zkušenosti. S Josefem Špačkem jsme hovořili o tom, že uspořádáme společné letní kurzy, a ve chvíli, kdy se k tomu víc a víc schylovalo, nás napadlo tohle spojení. V Horažďovicích každou notou oživujeme tohoto génia, protože jak jinak oslavit Ševčíka než hrou?“ uvažuje violoncellista.
V čem spočívá převratnost Ševčíkovy metody? „V té ohromné komplexnosti, v její šíři. Jako maličký jsem u Mirka Škampy dostal na pultík Ševčíka a už tehdy jsem viděl, že se jedná pouze o část z nějakého velkého celku. Bavilo mě tím listovat, fascinovala mě čistota té metodické práce, odlišná od autorů jiných metodik,“ vybavuje si Tomáš Jamník.
„Tomáš má výborný čich na to, najít k sobě lidi, kteří smýšlejí podobně a mají stejný zápal pro věc. Myslím, že se tady všichni motivujeme navzájem.“
O tom, jakého vedení se účastníkům kurzů dostalo, svědčí i jména dvou lektorů: Josefa Špačka a Karla Untermüllera. Co je do Horažďovic přivedlo? „Především – když člověk učí, učí zároveň i sám sebe. A také chceme předávat svoje zkušenosti mladší generaci. I hra na housle se v průběhu uplynulých desetiletí vyvíjela a stále se vyvíjí. Je to náš úkol a naše poslání, předávat svoje zkušenosti dál. Máme tu krásný kolektiv lektorů, všichni se velmi dobře známe. Tomáš má výborný čich na to, najít k sobě lidi, kteří smýšlejí podobně a mají stejný zápal pro věc. Myslím, že se tady všichni motivujeme navzájem,“ sděluje Josef Špaček.
Karel Untermüller doplňuje: „Když mě Tomáš Jamník požádal, abych se jako lektor zúčastnil, vůbec jsem neváhal a souhlasil jsem. Na kurzy jezdím rád, protože je to takové letní zpestření naší práce. Sice je to dřina – od rána se nezastavíte, ale když po týdnu vidíte výsledky žáků, je to radost. Podstatou těchto kurzů je intenzita, s jakou se pracuje – s žákem se vidíte každý den, což v běžném režimu není možné. Navíc tu celé dva týdny žijeme hudbou. Buď jsou hodiny, nebo se zkouší, nebo jsou koncerty, nebo se cvičí…“
Josef Špaček souhlasí: „Jsme tu v zápřahu od rána do večera. Většinou se začíná v devět ráno, do oběda stihneme tak tři čtyři vyučovací hodiny. Zpravidla kolem oběda se ještě konají semináře nebo přednášky, po obědě se znovu učí a pak je čas na zkoušky komorního ansámblu. V podvečer se cvičí jóga, pro hudebníky velmi důležitá aktivita, nu a studenti potřebují také trochu volného času na oddech a proběhnutí. A po večeři je buď koncert, nebo zkouška orchestru.“
Studenti objevují Ševčíka
„Abych byl upřímný, původně jsem měl jméno Otakara Ševčíka spojené především s dřinou pro pravou ruku, žádná zábava to nebyla a nikdy mě to nebavilo. Až tady jsem si plně uvědomil, kdo to Otakar Ševčík byl, co všechno uměl,“ přiznává Martin Houdek, dvacetiletý violoncellista, student 5. ročníku Pražské konzervatoře ve třídě prof. Tomáše Strašila. Jeho motivace pro účast v horažďovických kurzech je očividná: „Přijel jsem sem především pro hudební inspiraci a zlepšit si tu svoje dovednosti v interpretaci klasické hudby. Myslím si, že člověk by se měl pořád učit, a zejména v této době, která je mimořádně složitá, je každá možnost zahrát si na koncertě, mít nějakou hodinu, konzultaci, velmi cenná.“
Do Horažďovic přijel podruhé i čtyřiadvacetiletý japonský violoncellista s bohatými orchestrálními zkušenostmi Keishiro Mikawa. Do Prahy přesídlil z rodného Japonska právě kvůli Tomáši Jamníkovi, u něhož chtěl studovat. Jamník však není členem pedagogického sboru pražské HAMU, a proto Keishiro v září nastoupí na magisterské studium u Michala Kaňky. O jeho motivaci mít české violoncellové pedagogické vedení svědčí i to, že se během jednoho a půl roku, co žije v Praze, naučil velmi obstojně česky. A vztah k Otakaru Ševčíkovi? Více než vřelý. Trochu se mu unavuje pravá ruka a podle jeho slov mu Ševčíkova metoda velmi pomáhá.
Studentem Michala Kaňky – tentokrát bakalářského stupně – bude i osmnáctiletý violoncellista Jakub William Gráf. Do Horažďovic ho přivedlo několik důvodů – možnost komunikace s druhými studenty a především potřeba inspirovat se po dlouhé době zavřených škol a koncertních sálů. Rovněž ho velmi lákala komorní hra. A protože se jeho absolventský koncert na Hudebním gymnáziu hl. m. Prahy přesunul z června na září, v Horažďovicích se nejvíce zabýval Beethovenovou Sonátou C dur a Sonátou a moll Franze Schuberta, kterými uzavře své studium na hudebním gymnáziu.
Dvaadvacetiletý violoncellista Vilém Vlček se kromě horažďovických kurzů letos zúčastnil i Akademie komorní hry. Po prázdninách pokračuje třetím rokem ve studiu u Danjula Ishizakiho ve švýcarské Basileji. Proč se rozhodl pro studium v zahraničí? „Strávil jsem čtrnáct let svého violoncellového vývoje v České republice a řekl jsem si, že by stálo za to se podívat, jak se to dělá jinde. Svého učitele Danjula Ishizakiho jsem potkal na master classes a tak mě nadchl, že jsem u něj chtěl studovat.“ Neskrývá však, že za rozhodnutím přijet podruhé do Horažďovic stálo jiné jméno: „Důvodů, proč jsem se znovu přihlásil, je několik. Profesoři a lektoři na těchto kurzech jsou naprosto mimořádní a mají nám mladým hráčům hodně co nabídnout. Mají jak pódiové, tak intelektuální zkušenosti. Tomáše Jamníka znám už dlouho, jsme všichni ze škampovské líhně, i v době mých pražských studií jsem k němu občas chodil na konzultace – je to výborný pedagog a každá hodina s ním vám něco podstatného dá. Třeba to, jakým směrem se má ubírat vaše hudební myšlení.“
„Ševčík, to je celková pedagogická idea. Nejen to, že člověk sedí doma a cvičí dokola.“
Vilém Vlček výstižně popsal, co je obsahem Akademie Otakara Ševčíka: „Tato akademie chce ukázat, že Ševčík není jen soubor cvičení, která bude člověk aplikovat doma v pokoji, ale že je to celistvá mentalita. To se ostatně projevuje i v pořádání zdejších komorních a orchestrálních koncertů. Děláme samozřejmě i různá technická cvičení, ale Ševčík, to je celková pedagogická idea. Nejen to, že člověk sedí doma a cvičí dokola.“
Existenci Ševčíkovy akademie oceňují i mladší účastníci. Patnáctiletý Vít Kohout přiznává, že během osmi let, co hraje na housle, překonával nechuť cvičit plných sedm roků. Motivující přístup profesorky Mickové ho nadchl tak, že ho hra začala bavit a přemýšlí, že by se houslím věnoval i profesionálně. „Že mohu jet do Horažďovic na Ševčíkovu akademii, jsem zjistil pár dní před odjezdem. Volal jsem paní profesorce Mickové, a ona mi to doporučila,“ říká Vít a dodává: „Cvičím tady 3. větu koncertu Bériota. Protože jsem ho cvičil sám, měl jsem špatný prstoklad nebo nějaké jiné vyraženiny – třeba špatné výměny, a zde jsme to s paní Oerterovou opravili.“
Pro čtrnáctiletého Matveye Ilyasova byla velkým zážitkem hodina s Josefem Špačkem: „Učitelé mě motivovali tím, že mě hodně naučili a povzbuzovali mě k nastudování i těžkých věcí. A pomohli mi i v překonání nejistoty ze setkání s neznámými lidmi. Dost se stydím, a když jsem měl hrát před Josefem Špačkem, měl jsem velkou trému. Asi proto, že ho tak moc obdivuju.“
Další účastnicí, která má rovněž za sebou nedávnou zkušenost z Akademie komorní hudby, je jednadvacetiletá houslistka Eliška Kukalová, studentka vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst ve třídě Jana Pospichala. I ona si považuje, s kým se v Horažďovicích může setkat: „Jsou to zdejší lektoři – Josef Špaček a Tomáš Jamník –, kteří v sobě mají něco speciálního, co mě inspiruje hudebně i lidsky. Tím, jak se chovají, jak přistupují k druhým lidem. Vrcholem byl pro mě koncert na náměstí s Jakubem Hrůšou. Měla jsem možnost zahrát si na první židli pod jeho vedením. Když jsem viděla, jak zkouší, bylo to pro mě něco neuvěřitelného, nepoznaného, intenzivní zážitek, jak to může velmi dobře fungovat, když se na stupínek postaví dirigent jeho rozměrů a úspěchů.“
Otakárek aneb Vzbudit chuť do muzicírování
Součástí Ševčíkovy akademie je i školička pro nejmenší zvaná Otakárek. Nejmladšímu budoucímu muzikantovi byly necelé čtyři roky, nejstarší – Beátě Hrůšové – sedm. Tyhle děti měla na starosti Eva Jamníková, houslistka, která se v současné době věnuje elementární hudební pedagogice – hudebně pohybové výchově. Podle ní je logické, že se v akademii uplatní i ti nejmladší: „Otakar Ševčík myslel vedle pokročilejších studentů i na malé děti. Začíná se od první polohy a probírají se veškeré hmaty. A z toho logicky vyplývá, že my v akademii se budeme věnovat i těm nejmenším a ideálně v období, kdy začínají hrát na housle. Je dobré, když se malé dítě začne učit hrát na housle nebo na cello v předškolním věku. Čím jsou menší, tím jim to jde rychleji, protože je to pro ně přirozené. Když malé děti vidí, že tu hrají starší děti i dospělejší kolegové, ba jejich rodiče, umanou si, že to budou dělat taky. To, že hrají s dospělými muzikanty, je povzbudí a otrkají se. A mají zážitek, že hudba je i radost. Protože když se cvičí na housle, je to dennodenní řehole. Ale když vezmou do ruky řehtačky, slavíky, bubínky, nástroje, které okamžitě zní, mají pak radost, že jsou součástí té velké hudby a prožívají společné muzicírování.“
Jak se při výuce tak malých dětí postupuje? „Základní úkol je vzbudit v dětech chuť do muzicírování. Během týdne jsme dělali rytmická cvičení a hodně jsme zpívali a také používali jednoduché nástroje jako xylofon, metalofon, zvonky, chrastítka. Zpěv je nedílnou součástí. Provádíme i pohybové hry – děti mají přirozenou potřebu pohybu, takže po pěti minutách intenzivního nacvičování písničky dojde i na ‚divoké‘ hry, které vymýšlím. Musejí mít ovšem hudební přesah. Například – Otakárek je sice pojmenovaný po Otakaru Ševčíkovi, ale otakárek je také motýl, a tak si na něj hrajeme. Děti se zachumlají do vajíčka a postupně se z nich přes všechna vývojová stadia vylíhne motýl. To je hodně baví, protože se to dá i pěkně doprovodit na hudební nástroje,“ vysvětluje Eva Jamníková.
Festival Otakara Ševčíka
Horažďovické setkání není jen Ševčíkova akademie, ale i hudební festival. Copak by si obyvatelé tak kulturního města, kde na pět tisíc obyvatel funguje pět sborů, nechali ujít možnost poslechnout si mimořádné výkony muzikantů, kterým aplauduje svět?
V průběhu celých dvou týdnů probíhaly komorní koncerty, hojně navštěvované nadšeným publikem. Nutno dodat, že lektoři doslova po nocích cvičili, aby docílili dokonalé souhry, protože přes den nebyl čas. Festivalovým vyvrcholením byl – kromě závěrečného koncertu – Hudební víkend, který zahájil komorní koncert se Smyčcovým sextetem č. 2 G dur Johannesa Brahmse a Klavírním kvartetem č. 1 D dur Antonína Dvořáka. Neuvěřitelná souhra pánů Špačka, Jamníka, Nikla a Gallina v Dvořákově kvartetu potvrdila, že toto dílo, jež bude uvedené na letošní Dvořákově Praze (jen klavíristu Gallina vystřídá Lukáš Vondráček), bude patřit k vrcholným zážitkům festivalu. Emocemi a jedinečnou atmosférou bylo prodchnuto nokturno, jež se konalo ve hřbitovním kostele sv. Jana Křtitele. Otevřené dveře směřující k hrobu Ševčíkova otce Josefa, tamějšího učitele a regenschoriho, umocňovaly prožitek z nádherné a oddané interpretace Schubertova Smyčcového kvintetu C dur.
Sobota pak patřila všem věkovým kategoriím. Ranní koncert na zámku byl příležitostí ukázat své nadšení i dovednosti pro nejmladší – absolventy Otakárka – i pro ty o chloupek starší. Na Piknikovém koncertu se pak představili junioři a starší nejen jako interpreti, ale i jako skladatelé. Svou skladbu-koláž inspirovanou Mahlerem a tradiční japonskou hudbou představil Keishiro Mikawa. Odpolední Espresso koncert se konal v kavárně dobového kina Otava, kde se představili starší účastníci Ševčíkovy akademie.
Nu a vše spělo k vyvrcholení – večernímu open air Gala koncertu na horažďovickém náměstí, na němž vystoupil Orchestr Š (pojmenovaný tak na počest Otakara Ševčíka, který vedle individuální výuky prosazoval také hru skupinovou a orchestrální jako výraz inspirace a podmínku rychlejšího učení), složený ze studentů a lektorů Ševčíkovy akademie a za řízení Jakuba Hrůši. Otakárci se za přispění zkušenějších kolegyň a kolegů ujali Ševčíkovy Etudy č. 5 a poté sklidili velký aplaus za interpretační účast v Dětské symfonii Leopolda Mozarta. Vidět, s jakým nadšením a vědomím vážnosti i radostnosti okamžiku se děti chopily svých slavíků, xylofonu a jiných cingrlátek, vyvolalo veselí i dojetí. Mladí houslisté a violoncellisté pak s největší mírou umu zahráli Menuet pro dvoje housle a orchestr Wolfganga Amadea Mozarta a v aranžmá pro smyčcový orchestr se pět violoncellistů včetně Tomáše Jamníka ponořilo do usebrání v Bruchovu Kol Nidrei. S velkou zodpovědností přistoupili mladí posluchači akademie k úkolu, který by možná byl nad jejich síly, nebýt trpělivého a zkušeného vedení Jakuba Hrůši – k Sukově Serenádě pro smyčcový orchestr Es dur. Mladí hudebníci s podporou svých učitelů zahráli Suka tak jistě, koncentrovaně, mladicky zapáleně a jímavě, že setmělé horažďovické náměstí po skončení jakoby do ticha vydechlo a pak se jím dlouho nesl vděčný potlesk posluchačů. Houslistka Marie Hasoňová k tomu poznamenala: „Nikdy bychom to tak nezahráli, kdyby s námi Jakub Hrůša skladbu nerozebral a nepřevedl nás přes její úskalí. Byl naší velkou jistotou.“
Jak se stalo, že šéfdirigent Bamberských symfoniků, který má za sebou debuty u Berlínských i Vídeňských filharmoniků, stráví týden se Ševčíkovci v Horažďovicích? „Horažďovice nejsou jen příležitost pro mladé a zdatné muzikanty, ale i pro malé děti. Se ženou jsme si říkali, že by to bylo pěkné, kdyby se naše dvě děti, kterým je sedm a čtyři, mohly zúčastnit práce v Otakárku. Pro starší Beátku to byla příležitost udělat pokrok v housličkách a nechat se inspirovat staršími dětmi a pro Martínka to byly první krůčky na houslích vůbec,“ říká Jakub Hrůša. Původně tak dlouhý pobyt neplánoval. Koronavirus však způsobil, že se zrušily hudební produkce včetně operního festivalu v Glyndebourne, kde měl český dirigent v srpnu pracovat. A tak se místo světovým pěvcům věnoval v létě mládeži v Horažďovicích.
„Zkušenosti se nejlépe předávají tak, že je člověk sám sebou. S mladými pracuji tak, jako by to byli kolegové z České nebo Vídeňské filharmonie a jsem velice překvapen, jak to funguje.“
Když se Tomáš Jamník dozvěděl, že zkušený dirigent stráví týden na kurzech, jako správný manažer ho přesvědčil, že mladé je třeba postavit před náročné úkoly a na závěr musí zaznít Sukova Serenáda Es dur. A jak byl Jakub Hrůša s jejím provedením spokojen? „Serenáda je těžký úkol i pro zkušené profesionály, ale pokud mohu hodnotit, mladí se s ní popasovali velmi pěkně. Jsou to všechno velmi talentovaní lidé, jediné omezení vidím v čase. Program tady je tak nabitý, že příležitostí se sejít a zkoušet nebylo tolik. Ale je slyšet a vidět, že eventuální maličkosti, které by se daly zlepšit, dohánějí tito mladí muzikanti svým nadšením a enormním nasazením. Zkušenosti se nejlépe předávají tak, že je člověk sám sebou. S mladými pracuji tak, jako by to byli kolegové z České nebo Vídeňské filharmonie a jsem velice překvapen, jak to funguje. Měl jsem nejen příležitost vést mladé lidi v orchestru, ale také si vyslechnout několik jejich vystoupení. Vidět tu jejich ambici a nasazení, naději, která se v jejich talentu a jejich přístupu vyskytuje, tak i kdybych nebyl dirigentem, dojímalo by mě to,“ svěřuje se se svými pocity Jakub Hrůša.
Diskuse, koncerty, inspirace
Ze strany lektorů i účastníků se opakovaně ozývalo, že Akademie Otakara Ševčíka není jen příležitostí zdokonalit se ve hře na nástroj, ale i společně si zahrát a nabrat zkušenosti z komorní i orchestrální hry. A co považují mladí muzikanti za největší přínos dvou týdnů strávených na jihozápadě Čech? Vedle již zmíněného zdokonalení hráčských dovedností jsou to celková atmosféra, která pramení z kolegiality lektorů a nezměrné vstřícnosti vedení města i obyvatel Horažďovic, debaty, rozbory výkonů a především obrovská inspirace, za kterou sem mladí přijíždějí a kterou čerpají i jejich starší uznávaní kolegové. Protože horažďovické kurzy jsou založeny na vzájemné úctě, respektu a předávání zkušeností a entuziasmu.
