V říjnu proběhl mezinárodní festival pravoslavné hudby Archaion Kallos. Pojďme se jeho letošním ročníkem ohlédnout.
Představte si věhlas, který tvůrci zažívají, když vytvoří hudební hit. Každý je zná, jejich tváře shlížejí z plakátů. I duchovní hudba má své „hity“. Třeba původem řecký mariánský hymnus Agni Parthene. Jeho slova napsal sv. Nektarios Eginský, který žil na přelomu 19. a 20. století a dnes patří k nejuctívanějším pravoslavným světcům. Hudba k oslavné písni je mladší. O tom, kdo ji složil, se ale nemluví. Jeho jméno nezaznělo ani na letošním ročníku mezinárodního festivalu pravoslavné duchovní hudby Archaion Kallos.
Přitom právě melodie hymnus proslavila prakticky po celém světě, a dokonce překračuje hranice pravoslavného prostředí. Na varhany ji hrají katolíci a zaznívá i v podání trumpetistů při slavnostních průvodech. To je o to zvláštnější, když si uvědomíme, že pravoslavná duchovní hudba žádné hudební nástroje nepoužívá.
Autor melodie slavného hymnu dosud žije a přebývá v monastýru Simonos Petras na Svaté hoře Athos, známém severořeckém poloostrově, na němž pravoslavní mniši mají svou vlastní autonomní republiku. O tom, kdo to konkrétně je, se ale nemluví. Nejspíš proto, aby nezpychl. Duchovní hudba má oslavovat Boha a svaté, nikoli její tvůrce.
A proč o tom vyprávíme? Právě z monastýru Simonos Petras dorazili účinkující na letošní, patnáctý ročník festivalu pravoslavné duchovní hudby Archaion Kallos, který je už stálicí pražského podzimního hudebního dění a který včetně svých doprovodných programů probíhal po celý říjen. Jako vždycky ho pořádal Spolek Philokallia, který vede Marios Christou.
Stále žijící Byzanc
Jakýmsi „duchovním preludiem“ koncertní části festivalu bylo všenoční bdění, které proběhlo v kostelíku Narození Přesvaté Bohorodice v Malé Chuchli v noci z 2. na 3. října. Jde o dlouhou bohoslužbu, v níž na sebe navazuje hned několik bohoslužeb z denního cyklu, včetně večerní, jitřní a nakonec svaté liturgie. Zpěvem provázel řecký protopsaltis Dimitrios Manousis společně s částí místního chrámového sboru. Byla to „ochutnávka“ zahajovacího koncertu, který se uskutečnil 4. října v pravoslavné katedrále sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.
Slovo „ochutnávka“ je v tomto případě značně nepřesné. Ono je to vlastně naopak. Koncerty jsou „ochutnávkou“ bohoslužeb. Pravoslaví hudbu nechápe jen jako okrasný doplněk modliteb, ale přisuzuje jí hluboký duchovní význam. Krásné táhlé melodie v člověku otevírají cosi, co ho spojuje s Bohem. Hudba je neodmyslitelnou součástí modlitby, jakýmsi „lanem“, po kterém šplháme do nebeských výšin. Proto je bohoslužba tím nejautentičtějším prostředím, v jakém můžeme duchovní hudbu slyšet. Zatímco koncert je pouhou ukázkou, bohoslužba je realitou.
Ostatně o tom vypovídá i název festivalu. Archaion Kallos v řečtině znamená „starobylá krása“. Tím se ale nemyslí jen pěkné historické melodie, ale odkazuje se na krásu, jíž oplývalo nitro člověka v ráji před jeho pádem. Než Adam s Evou poprvé zhřešili, byli s Bohem úzce spojeni a z jejich srdce zářila neskutečná krása. Vždyť člověk je tím nejdokonalejším a nejkrásnějším Božím stvořením. Hříchem se vše pokazilo, ale úkolem křesťana je snažit se k té původní kráse navrátit. A hudba je jedním z (dílčích) prostředků, jak toho dosáhnout.
Kdo dorazil na všenoční bdění nebo na zahajovací koncert s názvem Žalmy z Athosu, musel tomu dát zapravdu. Říká se, že Athos je místem, kde dosud přetrvává duch dávné Byzantské říše. Což se projevuje i hudbou, která dosud zaznívá v tamních monastýrech. Na první poslech může znít poněkud jednotvárně, ale nabízí tolik možností pro rozjímání… Vždyť je v ní tolik moudrosti i historie.
Hlavním účinkujícím na zahajovacím koncertu byl už zmíněný Dimitrios Manousis, kterého provázel soubor Philokallia Ensemble pod vedením Mariose Christoua. Dimitrios Manousis je nejen předním zpěvákem byzantské hudby, ale také pedagogem, který ve své kariéře působil na několika teologických školách v Řecku a vedl několik pěveckých sborů, z nichž nejvýznamnější je soubor Filathonites. A zároveň zpěvu vyučuje mnichy ve zmíněném athoském monastýru Simonos Petras. Hymnus Agni Parthene tak na koncertu nemohl chybět, a to jak v řeckém originále, tak v českém překladu.
Byzanc není jen Athos
Byzantské melodie nejsou charakteristikou jen Athosu, ale celého řeckého pravoslavného kulturního a duchovního okruhu (i když z přísně muzikologického hlediska dokážeme v jejich rámci rozeznat několik škol). Znějí tak například na Kypru, jemuž se věnoval další z koncertů. S názvem Stará hudba kyperských klášterů proběhl v pondělí 14. října rovněž v pravoslavné katedrále a představil se na něm kyperský mužský sbor Romanos Melodos.
Diváka mohlo překvapit, že umělecký vedoucí a dirigent Nikolaos Lymbourides nestál zády k obecenstvu před sborem, ale mezi sboristy čelem k obecenstvu. I v tom se zrcadlí pojetí hudby v pravoslaví. Dirigent sice sbor řídí, ale všichni společně se modlí k Bohu – a tak se všichni dívají jedním směrem. V ideálním případě směrem k oltáři, ale v tomto případě to nebylo možné. Těžko říct, jak by na diváky působilo, kdyby sbor zpíval zády otočený k nim nebo přinejmenším někde z boku chrámu…
Jasný vliv Byzance je znát i v Bulharsku – a právě Klenoty bulharské duchovní hudby přinesl závěrečný koncert, který pravoslavná katedrála hostila ve čtvrtek 24. října a při kterém se představil Sofijský komorní sbor Vasila Arnaudova, který v současné době vede vedoucí katedry dirigování a skladby na Národní hudební akademii Pančo Vladigerova v Sofii Theodora Pavlovič.
Když se Byzanc rozvine…
Byzantská hudba je základním kamenem pravoslavné duchovní hudby. V některých, zvláště slovanských oblastech prošla razantním vývojem a nakonec do pravoslavné církevní hudby začaly pronikat i vlivy křesťanského Západu. Tím se vracíme ke koncertu, který jsme vynechali, a to Poctě Archangelskému. Posluchači na něj dorazili do chrámu sv. Kateřiny Alexandrijské ve Viničné ulici a vzdali tak hold slavnému ruskému skladateli duchovní hudby Alexandru Andrejevičovi Archangelskému. Patřil k ruským emigrantům, kteří po říjnové revoluci opustili Rusko a nový domov nalezli v nově vzniklém Československu. Archangelskij žil v Praze, kde v roce 1924 zemřel, tedy přesně před sto lety.
Výběr z jeho skladeb k večerní bohoslužbě nebo liturgii sv. Jana Zlatoústého zazněl v podání sboru Ensemble Hilaris pod vedením Kryštofa Spirita a Smíšeného sboru Canti di Praga, který umělecký vede Jan Svejkovský.
A tradiční součástí festivalu je světová premiéra skladby některého ze současných umělců, kteří se dávnou Byzancí inspirují. Při performanci a interaktivní zvukové instalaci Filokalie dneška: Modlitba své nejnovější dílo představil Martin Klusák. Základem byly zvuky a zpěvy natočené autorem a jeho přáteli v ruském Chabarovsku v roce 2010. Během performance s nimi interagovala ukrajinská zpěvačka Liubov Plavska. Nešlo jen o umělecký dojem, ale i o skryté poselství. Ruské zvuky doprovázené ukrajinskou zpěvačkou vyjadřovaly touhu po opětovném propojení v současnosti rozdělených světů.
Nejen hudba, ale i výtvarno vede k Bohu
Tradičně měl festival Archaion Kallos i svůj doprovodný program. V sobotu 26. října proběhl workshop bulharské pravoslavné hudby, který vedla už zmíněná Theodora Pavlovič a jehož účastníci se o bulharské duchovní hudbě dozvěděli více, než čeho si mohli při koncertu v první chvíli všimnout.
A už tradiční součástí byla výstava ikon. I výtvarno totiž vede k Bohu, stejně jako hudba. A stejně jako duchovní hudba i výtvarné pojetí má své charakteristiky, kterými se dokáže dotknout nitra člověka. Celý říjen mohli zájemci pravoslavné ikony vidět v kostele sv. Jana Nepomuckého v Chuchelském háji, který římskokatolická církev propůjčuje pravoslavným Rumunům.
Letošní ročník festivalu se opravdu vydařil a svou kvalitativní laťku opět o něco zvedl, což dokázal i neobvykle vysokou návštěvností. Už teď se proto můžeme těšit na to, co si Spolek Philokallia jako pořadatel připraví na příští rok.
