Je až překvapivé, kolik událostí ze starých i nových německých dějin se vztahuje k severoněmeckým Brémám: toto hanzovní město, 128 km na jih od Hamburku, zůstává například dodnes – i když počet obyvatel je jen okolo 671 000 – jedním ze tří existujících městských států v Německu (další freie Städte jsou mnohem větší Hamburk a Berlín), a má i svůj vlastní senát. Ochráncem Brém je legendární Roland, jehož 5,5 metrů vysoká socha – symbol svobody a nejstarší dochovaná socha tohoto hrdiny na území někdejší římské říše – stojí na Rathausplatzu od roku 1404. Podle staré legendy zůstanou Brémy svobodné a nezávislé jen pokud nad nimi bude Roland držet ochrannou ruku; tvrdí se proto, že v podzemí městské radnice je pro všechny případy ukryta jeho náhradní socha.
Brémy zbohatly obchodováním, také díky blízkému důležitému přístavu Bremerhaven, taktéž na řece Weser; odtamtud odvážely během 19. a 20. století zaoceánské parníky i většinu německých a jiných emigrantů z Evropy do Nového světa. A dokonce i světoznámá značka kávy bez kofeinu, Café HAG – ač ji dnes vlastní firma Jacobs Douwe Egberts – vznikla v Brémách v roce 1906; zakladatel firmy HAG Ludwig Roselius byl jedním z vynálezců prvního komerčního procesu výrob z tohoto druhu kávy. Během druhé světové války bylo zničeno asi 60% města, a přístav Bremerhaven byl zničen téměř úplně. Avšak nádherná radnice z 15. století bombardování zázračně unikla, a radniční vinný sklep, který existuje od roku 1405, má dnes největší sbírku nejlepších německých vín na světě.
Překvapivá byla i hudební akce, která se v Brémách konala 10. dubna 1868: byla to světová premiéra Brahmsova monumentálního Německého rekviem v St. Petri Dom, pod taktovkou samotného skladatele – a 150. výročí této premiéry oslavila letos Deutsche Kammerphilharmonie provedením tamtéž.
.jpg)
Proč se uskutečnila světová premiéra tohoto oblíbeného a často uváděného díla právě v Brémách? Část Německého rekviem byla poprvé provedena ve Vídni v prosinci 1867 (zazněly tehdy první tři věty). Dobře navštívený koncert sice udělal šestatřicetiletému Brahmsovi v hudebním životě města velké jméno, nicméně v katolické Vídni bylo dílo také předmětem bouřlivé kritické debaty a jeho provedení sehrálo významnou roli v rozdělení kritiků do protikladných táborů Brahms versus Wagner.
Hamburský rodák Brahms měl proto v úmyslu uvést premiéru kompletního díla v blízkých Brémách, v srdci protestantského severního Německa. Carl Reinthaler – varhaník a ředitel brémského dómu – mu nakonec poskytl možnost uvést dílo tam, a před příjezdem skladatele je sám nazkoušel. Samotný koncert 10. dubna 1868 připadl toho roku na Velký pátek, což muselo jistě dodat události ještě hlubší význam. Koncert byl dychtivě očekáván, a předcházela mu velká reklama – Brahms byl v Brémách velmi uznáván. Na koncert se proto dostavilo 2500 diváků (na tehdejší dobu obrovské množství), a provedení všech šesti tehdy existujících vět díla slavilo velký úspěch. Na koncertě vystoupil i slavný houslista Josef Joachim, s Bachovými a Schumannovými skladbami, a altistka Amalie Weiss (tehdy Joachimova žena) zazpívala výňatky z Bachových Matoušových pašijí a z Händlova Mesiáše.
Lidské rekviem
Titul díla – Ein deutsches Requiem – se vztahuje k jazyku textu, a nemá proto nacionalistické pozadí; Brahms sám řekl řediteli brémského dómu Reinthalerovi, že by dílo raději nazval Ein menschliches Requiem (Lidské rekviem). Nicméně toto rekviem patří k dílům, která jsou v německém hudebním životě hluboce zakořeněna, a pro německé posluchače hodně znamenají. I na letošním oslavném koncertě k 150. výročí premiéry byl proto dóm zcela zaplněn; na programu koncertu však bylo pouze Rekviem (v nynější standardní verzi o sedmi větách) – po mnoha diskusích se dirigent a orchestr rozhodli proti přesné rekonstrukci původního programu z roku 1868.
Koncert, který byl navíc natočen pro vysílání na německé stanici 3Sat TV, a zaznamenán na DVD, hraje ústřední roli v současném brahmsovském cyklu orchestru: projekt byl započat v roce 2015, a od té doby provedl orchestr kompletní cyklus skladatelových symfonií na koncertech nejen v Německu, ale i ve Vídni, v Petrohradě, Tokiu a Kanadě. První CD cyklu (Symfonie č. 2, a předehry Tragická a Akademická) vyšlo na labelu Sony/RCA na podzim roku 2017; druhé vyjde letos na podzim (Symfonie č. 1 a Haydn Variations).
Deutsche Kammerphilharmonie patří k nejlepším německým orchestrům (profesionální status získala v roce 1987, a v Brémách působí od roku 1992); v Haydnovi nebo Mozartovi je orchestr schopen uplatnit principy historicky poučené interpretace, v nichž byl vyškolen, u děl z pozdějších období pak větší vibrato apod. Mezi dirigenty, kteří s orchestrem pracovali, byli mimo jiné Heinrich Schiff, Jiří Bělohlávek a Daniel Harding; od roku 2004 je uměleckým ředitelem Paavo Järvi. K významným projektům orchestru, které si vysloužily mezinárodního uznání, patřily v minulosti beethovenovské a schumanovské cykly. Brahmsovský cyklus byl proto logickým pokračováním.
V nedávném rozhovoru v Neue Zürcher Zeitung řekl Järvi, že pro něj není „nic těžšího než dělat Brahmsovu hudbu tak, aby bylo provedení živé a zajímavé„. Järviho interpretace Rekviem byla proto nepochybně výsledkem dlouhého a důkladného studia. Orchestrální obsazení bylo při dubnové oslavě přesně totéž jako při premiéře v roce 1868, a Järviho interpretace byla čistší a průzračnější než jiné, které jsem až zatím slyšela – a to přes masivní zvuk, jenž byl orchestr schopen vyprodukovat, a emocionálně drtivé vrcholy (mimochodem, kontrabasy byly umístěny vlevo a harfy napravo, což vytvářelo působivý prostorový efekt). Dirigent, který již provedl dílo několikrát s jinými orchestry, vyrostl „s širokým a dramatickým zvukem Berlínské filharmonie pod Karajanovou taktovkou„, a starší nahrávky Brahmse mají vždy monumentální charakter a zatěžkaný, romantický zvuk. Menší orchestry jsou agilnější, a správná rovnováha dává možnost slyšet dobře i vnitřní hlasy.
V Brahmsovi, jak objevili i jiní dirigenti, např. Philippe Herreweghe, jsou navíc také určité odkazy na renesanční a barokní hudbu (Gabrieli, Monteverdi a Schütz), a ty si Järvi plně uvědomil až při práci s Deutsche Kammerphilharmonie: „Je to díky tónu tohoto orchestru a jeho artikulaci,“ zdůraznil před premiérou v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine.
Rozdíl v Järviho interpretaci byl i v tempech
Brahms, který dirigoval provedení některých svých děl, údajně neměl rád metronom a podle svědectví současníků se jeho tempa velmi různila. „Pro něj měla hudba svůj vlastní čas, svůj vlastní život,“ řekl Järvi. „Ale najít v Brahmsovi správné tempo je opravdu klíčová záležitost.„
Panoramatická stavba díla a Brahmsův symfonismus však byly v Järviho interpretaci zcela evidentní, a navzdory tomu, že sbor zpíval text z Lutherovy verze bible, až do prvního barytonového sóla (Herr, lehre doch mich) bylo to, co jsme slyšeli, vlastně proud absolutní hudby – posluchači se mohli zcela ponořit do toku nádherného zvuku. Matthias Goerne – jehož není třeba českým čtenářům představovat – pak přinesl nový prvek: zpěvák samozřejmě dílo velmi dobře zná, rozumí významu textu, a jeho dramatická interpretace dodala provedení nový rozměr. Rumunská sopranistka Valentina Farcas, která s Deutsche Kammerphilharmonie debutovala, a Rekviem s orchestrem i natočila, má za sebou již řadu vystoupení na předních operních scénách i koncertních pódiích (Salzburg Festival, Theater an der Wien, Wiener Musikverein, Komische Oper Berlin, Semperoper Dresden, Nederlandse Opera Amsterdam, Theâtre de Champs-Elysées a další). Mladá zpěvačka podala velmi dobrý výkon, nicméně v jejím krásném sólu (Ihr habt nun Traurigkeit) bych možná uvítala stříbrnější barvu hlasu. Lotyšský pěvecký sbor Koris Latvija z Rigy (který účinkoval s orchestrem i na jejich nedávném turné v Asii) byl rovněž na vysoké úrovni; jak Brémy, tak Riga jsou hanzovní – a dnes partnerská – města, a v úzkém styku jsou již 800 let.
Vůně starých vín
Koncert k 150. výročí světové premiéry jednoho z nejproslulejších hudebních děl byl zajímavý dramaturgický počin, a celá akce – na niž byli do Brém pozváni novináři nejen z Německa, ale také z Velké Británie, Holandska, Španělska, Austrálie, Japonska a České republiky – byla velmi dobře naplánována a připravena.
Pod brémskou radnicí se nachází vinné sklepy Apostelkeller (zvaný tak podle 12 sudů ze staletými víny z Rüdersheimu a jiných německých vinařských oblastí) a menší Rosekeller; v obou jsou dnes vzácné historické sbírky německých vín, včetně nejstaršího německého lahvového vína, Rüdesheimer Apostelkeller z roku 1727, a bílého sudového Rüdesheimer z roku 1653 (toto však již dnes není možné konzumovat). V minulosti byl Rosekeller – osvětlován dodnes pouze svíčkami – vyhrazen pouze pro místní radní; scházeli se tam vždy, kdy museli diskutovat o problémech, jejichž vyřešení se nemohli v horní části radnice nijak domoci; a o tom, jak ke konečnému rozhodnutí ve sklepě dospěli, pak údajně nikdy mimo něj nemluvili.
Ani Apostelkeller ani Rosekeller nejsou dnes přístupné veřejnosti. Novinářům, kteří se zúčastnili oslav 150. výročí premiéry Rekviem, však byla prokázána zvláštní pozornost, a byli do nich na chvíli zavedeni. Opojný pach starých vín ve sklípku je neuvěřitelný, a ohromující jsou i historické asociace: bylo to totiž právě v Rosekelleru, kde se v roce 1868 shromáždili Brahmsovi hosté – Clara Schumann, Joseph Joachim, Amalie Weiss a další – aby s ním velkolepou premiéru oslavili.
Naslouchat krásnému provedení Rekviem v brémském dómu – kde i letos byla atmosféra opravdu slavnostní – a postát na chvíli tam, kde sám skladatel a jeho přátelé úspěch premiéry oslavovali, bylo velké privilegium.
