Dnes nás čeká největší koncertní událost celého turné pro šest tisíc posluchačů. Hrajeme v Paláci lidu ležícím přímo na nechvalně proslulém pekingském Náměstí Brány nebeského klidu. Palác lidu je centrální sněmovní budova Čínské lidové republiky. V pravidelných cyklech se zde schází nejvyšší zastupitelský orgán čínského lidu, Všečínské shromáždění lidových zástupců, loutkové divadlo plné zástupců etnických menšin v lidových krojích i popkulturních hvězd tipu basketbalisty Yao Minga či slavného herce Jackie Chana. Schází se tu ale také reálná mocenská elita, reprezentovaná vedením vládnoucí Komunistické strany Číny. Jen pár měsíců před Filharmonií Brno stál na stejném pódiu prezident Xi Jinping, který byl na 19. sjezdu Strany potvrzen na dalších pět let jako nejvyšší představitel režimu a navíc bylo jeho učení vloženo vedle myšlenek samotného Maa do ústavy ČLR. My jsme tu ale z podstatně radostnějšího a povzbudivějšího důvodu. Přijeli jsme povznést ducha čínského pracujícího a dnes již i dravě podnikajícího lidu hudbou českých klasiků. Na programu je Vltava Bedřicha Smetany, Dvořákova Česká suita a Symfonie č. 7. Vedle toho hrajeme i jednu skladbu na objednávku čínského pořadatele, Ódu na rudou vlajku čínského skladatele Lu Qiminga. Jde o neformální hymnu čínského lidu, píseň, kterou velmi dobře zná a celkem nenuceně miluje celý národ, o čemž se brzy přesvědčíme. Už v Hohhotu jsme pochopili, proč jsou tyto poněkud jednoduché, pochodově jásavé a umělecky celkem nezajímavé skladby v koncertu sestaveném z vynikajících hudebních děl nutné. Je to jakési poděkování čínským posluchačům za jejich účast, protože zatímco české skladby většinou poslouchají klidně, soustředěně někdy i zasněně, při jejich vlastních „častuškách“ propukají v jásot a potlesk, kterým se někdy snaží udávat dokonce orchestru rytmus. Milují to, a protože je moudré přistupovat k místnímu lidu s úctou, nejen s nadřazeností, kterou si od nás ze Západu už v historii užili dost, proč jim tento hold nedopřát.
Na střeše Paláce lidu
Stejně se orchestr během koncertu v sále pro deset tisíc osob, kde se koncerty konají jen jednou do roka právě v podvečer křesťanského nového roku (Číňané slaví především ten svůj lunární, letos rok psa, který začne 16. února) nezbaví nepříjemného pocitu, že se ocitnul na místě s jakousi děsivou energií. Souvisí to i s umístěním budovy na náměstí Tian’anmen, kde, jak říká jeden mrazivě krutý vtip ze seriálu The Simpsons „Stojíte na místě, kde se v roce 1989 nic nestalo!“ Toto je oficiální stanovisko Strany a tak ho přijímají i Číňané. O třicet let starých událostech se nemluví, i když o nich všichni vědí, nebo alespoň cosi tuší. Na své vyrovnání s tímto masakrem vlastnímu lidu si bude muset čínská společnost ještě počkat. Číňané raději toto místo vnímají jako střed své jedinečné země, místo, kam se touží alespoň jednou za život podívat, vyfotografovat se s obřím portrétem velkého kormidelníka Maa na bráně a skrze ni projít do minulých století slavné čínské historie – obřího areálu císařského Zakázaného města. To všechno si můžeme krásně prohlédnout ze střechy Paláce lidu, kam část orchestru před zkouškou proniká, navzdory velmi přísným kontrolám u vstupu a všudypřítomným strážcům pořádku.
Rudý transparent ohlašující filharmonii a sváteční nálada
Sál samotný není na koncerty vůbec ideální, nejde totiž o sál koncertní, ale spíše o divadelní. Aby se tedy zvuk dostal k šesti tisícům posluchačů, kteří obsadili první dvě patra třípatrového sálu korunovaného rudou hvězdou na stropě, musí jej pořadatelé amplifikovat. Zníme najednou jako o třetinu větší těleso, ale zvuk je velmi slušný a alespoň se donese k uchům všech našich nových fanoušků, kteří se chovají během koncertu celkem uvolněně – přichází i odchází v průběhu jednotlivých skladeb, někdy si povídají, pravidelně kontrolují telefony. Musíme ale uznat, že v Pekingu je publikum nejpoučenější, tleská v zásadě tam, kde se má, a i jejich další, jiné než posluchačské aktivity, jsou spíše ojedinělé. Možná je to i tím, že v sále je řada důležitých lidí, nejvýše postavený z nich asi guvernér provincie Hebei a samosprávné oblasti města Peking. Velký zájem o vstupenky byl i ze strany české ambasády, řada partnerů měla o účast na této důležité akci, kde lístek stál od 380 až po 1580 yuanů (cca 1 300 – 5 400 Kč) eminentní zájem. Dostalo se i na několik nemajetných českých studentů studujících v Pekingu zahraniční vztahy či filmovou vědu.
Koncert se nadmíru vydařil, pan dirigent byl v lepší zdravotní kondici než v Hohhotu a čínský sólista Tony Shen se svým klarinetem opět zářil. Nálada byla sváteční a i poněkud znepokojivý obří rudý transparent v čínských znacích nad našimi hlavami nakonec hlásil jen „22. výroční pekingský novoroční koncert v Paláci lidu – Filharmonie Brno z České republiky“. Závěrečné ovace posluchačů si vyžádaly tři přídavky a po nich všeobecná úleva, že nejnáročnější produkce turné je za námi.
Hotelové oslavy Nového roku
Nejnáročnější koncert je sice za námi, ale den ještě zdaleka nekončí. Je Silvestr a blíží se půlnoc. Rychlý přesun do hotelu Hilton následovala improvizovaná oslava v hotelovém lobby u obřího vánočního stromku obkrouženého velkolepým modelem německé železnice. Někteří vytrvalci pokračovali až do brzkých ranních hodin. A to nás přitom čeká brzký ranní přesun do 500 km vzdáleného Taiyuanu a ještě ten samý den první koncert orchestru v roce 2018. Aby toho nebylo málo, stihli ještě někteří hudebníci kromě zkoušení a koncertování navštívit různé pamětihodnosti hlavního města, například Zakázané město nebo slovutný pekingský Oltář nebes. Byl to náročný den, ale stál za to!
