Již 33. ročník Mezinárodní letní školy staré hudby přivítal i letos, navzdory nepředvídatelné epidemiologické situaci před svým zahájením, více než tři stovky účastníků. Amatéři i profesionálové všech věkových skupin, nejen z České a Slovenské republiky, ale i z dalších koutů Evropy, započali svůj týdenní pobyt ve Valticích prvním červencovým víkendem. Lektorů, účastníkům již povětšinou známých tváří, se letos sešlo celkem dvacet devět. Na výběr byly třídy taneční, sedmnáct tříd instrumentálních a šest tříd pěveckých. Bylo možné navštěvovat třídu barokní gestiky a herectví a na své si přišli i ti nejmenší v podobě dětského orchestru či zpěvu. Letošní zastřešující téma si dalo za cíl vyobrazit přerod starého stylu ve styl nový, cestu od renesance k baroku. Lektoři spolu se svými studenty pojali toto zadání buď předvedením kontrastu mezi různými díly obou epoch, nebo prostřednictvím děl stojících na jejich pomezí a majících v sobě prvky obojího. Uplynulý ročník si zde připomeneme očima studentů Ústavu hudební vědy Univerzity Karlovy, kteří se aktivně účastnili několika tříd a pokusí se zpětně zachytit atmosféru celého města během konání.
Jak vlastně tyto kurzy probíhají? Před zahájením kurzu se každý student zapsal na tři lekce s vybraným lektorem. Rozvrh lekcí si mohl student naplánovat podle svého rozhodnutí, aby se čas nepřekrýval s druhou vybranou třídou. Za velmi přínosnou považuji skutečnost, že studenti mohli zůstávat v učebně i při výuce ostatních studentů, a přiučit se tak ještě více pomocí náslechu. K výuce i cvičení sloužila zdejší valtická budova základní umělecké školy, základní školy a školy vinařské, kde díky pilným účastníkům zněla hudba od rána do večera. V průběhu bylo možné navštívit tři přednášky muzikologů Univerzity Karlovy na dílčí témata z oblasti staré hudby. Letos si připomínáme výročí dvou skladatelů Josquina Desprez a Philippe de Monte, proto byli tito skladatelé zařazeni nejen do programu koncertů, ale měli tu čest být více představeni i na zmiňovaných přednáškách.
Obzvláště pěvecké třídy letos praskaly ve švech. Každý rok jsou zrovna tyto třídy během spuštění online přihlášek okamžitě plné a ani letos tomu nebylo jinak. Není se ovšem čemu divit, organizátoři nabídli špičkové lektory, mezi nimiž sólový zpěv vyučovaly Beatriz Lafont Murcia, Poppy Holden nebo Markéta Cukrová. Obrovská oddanost, pečlivost, dramatičnost, profesionalita – stále málo slov k vystihnutí lektorské práce těchto pěveckých osobností, o čemž se mohli přesvědčit i účastníci ostatních tříd. Skvostné provedení španělských písní Cancionero de Uppsala (1556) zaznělo na jednom z prvních večerních koncertů v podání Beatriz Lafont. Obecenstvo bylo uneseno technickou dokonalostí sopránového hlasu a obdivovalo náhlé změny dynamiky, která podtrhovala starý španělský text. Následující provedení árie Octavie z opery L’incoronazione di Poppea Claudia Monteverdiho (1567–1643) v podání Markéty Cukrové a Lorenza Charoye, lektora barokní gestiky a herectví, bylo jen dalším důkazem, že české prostředí opravdu nabízí kvalitní hudebně i herecky schopné pěvce světové kvality.
Ansámblová vokální třída letošní rok proběhla pod vedením sbormistra Čeňka Svobody, který se zaměřuje na provádění renesanční a raně barokní hudby. Nepřekvapí proto, že jím vybraný repertoár pochází právě z těchto období. Středobodem práce třídy se staly skladby Claudia Monteverdiho Cantate Domino a zpívané ballo Tirsi e Clori, a dále pak mariánská antifona španělského skladatele Tomáse Luise de Victorii (c. 1548–1611) Salve regina. Tyto skladby doplnila duchovní i světská díla menšího rozsahu tak, aby byly využity hlasové možnosti studentů a všichni si zazpívali skutečně ansámblovým způsobem, kdy na každý part připadne právě jeden zpěvák.
Duchovní část zazněla jak na prvním závěrečném koncertě, tak o den později na třídní přehrávce. Před studenty totiž neležel zrovna lehký úkol – za pár dní natrénovat poměrně složitý, a pro některé naprosto neznámý program se zpěváky, které často viděli poprvé v životě. Není se tedy čemu divit, že na prvním vystoupení se dílo poněkud nepodařilo a některé skladby se musely začít nadvakrát. Nepomohl tomu ani prostor, který, ač akusticky hudbě jistě přidal, byl složitý z hlediska koordinace. Oříšek představovalo především Salve regina, napsané pro osm hlasů rozdělených do dvou sborů technikou „cori spezzati“, u kterého část ansámblu zpívala z vyvýšené kazatelny; dlužno však dodat, že zrovna zde se dílo podařilo celé a na „první dobrou“.
S větším úspěchem se setkala světská část reprezentovaná ballem Tirsi e Clori, které zaznělo na druhém závěrečném koncertu v sobotu. Zde byly podmínky zcela jiné, prostoru se naopak nedostávalo – hudba totiž tentokrát posloužila jako doprovod vystoupení taneční třídy, která využila celé pódium zabírající podstatnou část jízdárny valtického zámku. Ansámbl se tedy musel vejít hned vedle orchestru. Takto ztížené podmínky však byly možná právě tím impulzem, který spolu s jinou, poněkud homofonnější sazbou zaručil jistější průběh vystoupení.
Kurz hry na violu da gamba proběhl pod vedením Michaela a Marie Brüssingových. Třída byla přístupná pro hráče všech úrovní včetně začátečníků. Vždy v devět hodin započalo společné rozehrávání, přičemž účastníci mohli s lektorkou procvičovat základní techniky, například držení a vedení smyčce, rozlišování dynamiky, hraní akcentu a legata apod. Následně probíhaly individuální lekce. Odpoledne se účastníci rozdělili na skupiny a realizovali violové consorty i komorní hru s dalšími nástroji a zpěváky. Mimořádný zážitek byl koncert v zámecké jízdárně, kde zazněl Koncert č. 6 „La Duchesse“ Jeana de Sainte-Colombe (1640–1700) pro dvě violy v podání obou lektorů. Třída barokního orchestru pod vedením Marka Štryncla probíhala každý den v odpoledních hodinách v objektu vinařské školy. Letos si dirigent připravil například Bachův Brandenburský koncert č. 3 a Reichenauerovu Sonátu D dur, které posléze zazněly v průběhu závěrečného koncertu. V této třídě bylo hlavním cílem sladit všechny hráče do jedné dynamiky, aby jedna skupina nepřekrývala druhou. Studenti se zde též setkali s technikou inégal, tedy nepravidelného hraní rytmu.
Nesmíme opomenout ani každoroční taneční třídy. Účastníci měli letos na výběr ze tří tříd mapujících různé období: barokní tanec pro začátečníky pod vedením Kateřiny Klementové, tanec konce 16. století pro pokročilé pod vedením Lievena Baerta i raně renesanční tanec 15. století pod vedením Bruny Gondoni. V poslední zmíněné třídě měli účastníci kurzů možnost setkat se s dvorským tancem, který se od dnešních tanců zásadně liší. Kromě zábavy měly totiž dvorské tance zcela jinou, vznešenější funkci: byly symbolem urozenosti. Knížata i králové tancovali před sobě rovnými i před svými poddanými, aby tak ukázali svou urozenost. Nahlédněme, jak hodiny probíhaly. Lekce se každý den začala rozcvičkou. Nebyla to však pouze tradiční rozcvička – v duchu doby učila Bruna Gondoni své studenty pracovat s prostorem. Pak následovalo procvičování základních kroků – continenza, scempio (nebo semplice) a doppio. Důležité byly i základní prvky pohybu: vlna (pohyb do kolen a pak na špičky) a ombreggiare (pohyb ramen proti pohybu noh). Následovaly konkrétní tance, pro tuto dobu typické basse dance, saltarello a ballo, v němž se basse dance a saltarello střídaly. Typické pro tyto tance je, že se dbalo na to, kdo tancuje. Některé části tance tancují všichni, jiné jen vybrané páry nebo jednotlivci – to bylo vlastní konkrétním tancům, zapsaným choreografiím, které se zachovaly v dobových pramenech. Každý šlechtic tak dostal prostor ukázat svou urozenost skrze taneční dovednosti. Na konci lekce nastává čas na uvolnění. Tanec, ačkoli se nám nemusí zdát, je fyzicky náročný, a na to, aby tanečníci zvládli celé kurzy, je nutno své svaly protáhnout a uvolnit. Dovednosti letošních tanečníků i profesionální lektorky Bruny Gondoni jsme pak mohli zhlédnout ve skutečně krásném vystoupení na závěrečném koncertě ve zámecké jízdárně.
Právě sobotní závěrečný koncert účastníků, v němž se tak skvěla rozmanitost, nakonec nejlépe vystihuje, že valtické kurzy jsou opravdu otevřené všem, a že v jejich rámci najdou místo nejrůznější druhy skladeb a tanečních i hereckých kreací. Na otázku, zda celý ten týden nepracovat raději se zapojením všech účastníků na jednom společném operním nebo oratorním díle v jeho úplném provedení, by odpověď zněla ne. Společné nastudování by bylo náročné, organizačně komplikované, vyžadovalo větší zapojení profesionálů a mnoho účastníků mohlo odradit, jak to koneckonců potvrzuje například i lektor sborové třídy Robert Hugo. „To bychom z toho dělali druhý Holešov. Valtické kurzy jsou postavené tak, aby byly přístupné amatérům, a aby každý mohl týden pracovat na tom svém a nakonec to prezentovat na třídním nebo závěrečném koncertě.“
Večerní život kurzistů
Valtická polis nabízí všelijaké povyražení ve formě kaváren, vinných sklípků a pivních zahrad. Potřeby muzikanta znaveného celodenním výkonem jsou však nemalé, a tak je zvykem se po večerech scházet na schodech u internátu na skleničku – či spíše, jak se říká, „na tu první a na tu poslední“. Studenti se zde mísí s lektory i organizačním týmem a nezkušené oko cizáka mezi nimi nepoznává rozdílu. Fráze „potkáme se na schodech“ tak získává svůj nový, specifický význam. Při takových schodových setkáních, a to přes rozumnou úvahu, že jsou studenti po celodenním muzícírování již „vyhudebněni“, občas dochází ke spontánnímu výtrysku hudební imaginace. Náhodní kolemjdoucí, jakož i osoby bydlící v blízkosti valtického internátu v době konání valtické letní školy, jsou každoročně překvapení schodovými večerními radovánkami, a letos jim k zážitku přibyla i spontánní hudební produkce. Nelze než doufat, že také za rok zažijeme podobnou hudební instalaci a neskončí se pouze u náhodného seskupení muzikantů!
Letošní ročník byl vskutku výjimečný, a to jak programem, tak i okolnostmi. Nebýt obětavé práce, kterou již několik let vykonávají hlavní organizátoři kurzů Marek Štryncl, Markéta Špelinová a Marc Niubo, nemohla by být i letos Mezinárodní letní škola staré hudby takovým jedinečným zážitkem, kterým je pro stovky muzikantů každý rok.
