Ačkoliv se mezi zdmi města stále plíží skličující duch minulosti, v posledních několika dnech bylo v severočeském Terezíně až nezvykle živo. Druhý ročník mezinárodního hudebního festivalu Věčná naděje byl – stejně jako minulý rok – obohacen setkáním badatelů zaměřujících se na hudební život terezínského ghetta. International Youth Encounters in Terezín. Music & Lectures Sessions je akce, kterou pořádá a spravuje Institut terezínských skladatelů. Setkání vak mělo nečekanou konkurenci ve studentské konferenci, která se konala ve stejných dnech v Magdeburgských kasárnách. Oba projekty nicméně byly na jisté úrovni provázané a vědečtí matadoři nezřídka navštěvovali i své mladší kolegy a naopak.
Po úvodních slovech organizátorů přišla na řadu první přednáška v režii dr. Davida Fligga. Program začal příznačně – Gideon Klein by tento rok oslavil rovných sto let, kvůli nacistickému teroru však zahynul v pouhých 25 ve vyhlazovacím táboře ve Fürstengrube. Mezinárodní setkání bylo doplněno také koncerty, ty až na výjimky nespadaly pod festival Věčná naděje a byly samostatnou součástí konference. Takto zazněla například již v jedenáct dopoledne díla Viktora Ullmanna a Erwina Schulhoffa v provedení klavíristy Jiřího Hrubého a flétnistky Kristiny Vaculové. V rámci festivalu pak v úterý 20. srpna vystoupil Dětský sbor Brno nebo americké smyčcové trio Black Oak Ensemble s hudbou Gideona Kleina, Hanse Krásy a Dicka Kattenburga. Hudebníkům nelze ani v nejmenším upřít technickou vybroušenost projevu a rytmickou jednotu, zamrzela však menší variabilita výrazu. Umělci jako by znali pouze dvě polohy – hodně drsně a nahlas, nebo křehce a tichounce. V extrémně dramatickém nastudování se naneštěstí ztratily také některé ryze folkloristické motivy a narážky, které dodávají triu Gideona Kleina jedinečné a charakteristické zvukové zabarvení.
S mnohem větším pochopením pojalo o den později tatáž díla (Trio G. Kleina a Passacagliu a fugu H. Krásy) smyčcové trio Virtuosi Brunenses (Lukáš Mik, Stanislav Vacek a Katarína Madariová). Interpreti stavěli hudební účinek na mnohem subtilnější a nuancovanější výrazové paletě, díky tomuto vycizelovanému uchopení mohli pracovat také mnohem zajímavěji s formou a frázováním. Všichni tři interpreti mají bohatou znalost soudobé tvorby a snad i díky tomu si uvědomují, že moderní hudba nemusí být vždy a za každou cenu drsná, násilná a neustále expresivní. Kleinovo trio bylo doplněno ještě tanečním představením v provedení sólistů Baletu Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, choreografii vytvořil Zdeněk Prokeš. Optimistické uchopení baletní složky, ve kterém figurovaly tři barevně odlišené páry, bylo sice relativně nečekané (a někdo by možná řekl „s dílem takřka nekorespondující“), avšak z hlediska samotné choreografie nepochybně povedené. Choreografovi i tanečníkům se podařilo vybudovat přirozeně působící milostná pouta mezi jednotlivými „postavami“, aniž by museli zacházet k explicitním výjevům. Láska a zalíbení v Prokešově choreografii vypadaly lidově, idealizovaně a idylicky. Na středečním koncertu vystoupil také klavírista Ivo Kahánek se Sonátou 1. X. 1905 „Z ulice“ Leoše Janáčka, Sonátou č. 6 Viktora Ullmanna a Sonátou pro klavír Gideona Kleina. Kahánek akcentoval především lyrickou stránku děl, z čeho v prvé řadě těžila Janáčkova sonáta. Nezvykle kontemplativní náladu dodal klavírista skladbám terezínských skladatelů, když zpomalil tempo až k dolním hranicím obvyklé interpretace. Ačkoliv se z určitého úhlu pohledu jednalo o neprobádané teritorium, Kahánek dokázal, že i tento lyričtější způsob provedení má v uměleckém světe své místo.
Koncerty opět doplňovaly přednášky muzikologů a historiků z celého světa, vystoupil tak například profesor Yuval Shaked nebo odborník na českou hudbu a dílo Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů doktor Michael Beckerman. Výtečná byla také prohlídka města s panem Lukášem Lvem, který provedl účastníky i místy, kam obvykle turistické prohlídky nezavítají. Návštěvníci měli rovněž poslední možnost seznámit se s jednou z přeživších holokaustu Doris Grozdanovičovou, která se v terezínském ghettu starala o ovečky. Ještě téhož dne po odjezdu z Terezína totiž Doris Grozdanovičová, která neustále trpělivě, s dobrou náladou a srdcem na dlani vypovídala o strašlivých zážitcích z terezínského ghetta, vydechla naposled. Její odkaz však žije dál a je údělem nejen festivalu, ale každého, kdo paní Grozdanovičovou poznal, aby jej šířil i nadále.
Přestože Terezín zůstává pochmurným místem, neustálou snahou organizátorů festivalu, Institutu terezínských skladatelů, Památníku Terezín a dalších více či méně aktivně zapojených subjektů se do jeho ulic alespoň v některé dny v roce vrací život. Největším důvodem k radosti je nicméně fakt, že návštěvnost koncertů je přinejmenším dvojnásobná, místy snad i trojnásobná, při porovnání s minulým létem. Zdá se, že touha po hudbě, umění a kultuře vůbec svádí lidi dohromady stejně, jako to dělala i v těch nejtemnějších letech 20. století.
