Uvedená jednokolová soutěž je určena pro mladé houslisty z celého světa do 16 let. Její šestý ročník právě proběhl v Koncertním sále Gymnasia a Hudební školy hl. m. Prahy. Vedle Kociánovy soutěže v Ústí nad Orlicí je po mém soudu nejvýznamnější soutěží tohoto typu u nás.
Zorganizoval ji před šesti lety Ondřej Lébr na počest svého děda, jednoho z našich nejvýznamnějších houslových pedagogů, který vychoval nejen desítky výborných houslistů, ale také světově proslulých smyčcových kvartet v čele se Smetanovým kvartetem. Ondřej Lébr jako ředitel soutěže se zasloužil nejen o výborné logistické zázemí, ale také o cenné sponzory, kteří poskytli řadu hodnotných nefinančních cen. Prestiž soutěži také dodává patronát Václava Hudečka, žáka doktora Micky, který je rovněž předsedou poroty. Ta se od začátku prakticky nemění, ale vždy v ní zasedne jedna velká pedagogická osobnost z ciziny. Letos to byla prof. Dora Schwarzberg z Vídně.
Tentokrát soutěžili mladí houslisté z šestnácti zemí, narozeni v letech 2002 až 2012. Jako vždy byli podle věku rozděleni do pěti kategorií. Nejnižší kategorie hrály některou etudu Josefa Micky, ty nejvyšší zase českou houslovou skladbu. Kvalita i kvantita jednotlivých kategorií byla různá. Nejpočetnější i nejkvalitnější byla s 15 účastníky III. kategorie, obsahující přibližně dvanáctileté děti. Tato kategorie také přinesla absolutního vítěze celé soutěže. Ten pocházel v prvních ročnících celkem logicky z nejstarší V. kategorie, ovšem loňský absolutní vítěz, Polka Wojciechowská, byla ze čtvrté a letošní vítězka, Ruska Zlata Semenková dokonce ze třetí kategorie. Zahrála Wagnerův Albumblatt a Wieniawského Scherzo-Tarantellu způsobem, za nějž by se i renomovaní sólisté stydět nemuseli! V dlouhých modrých šatech působila dospělejším dojmem, ale při blízkém kontaktu bylo vidět, že je to přece jenom dívenka, které teprve v srpnu bude dvanáct let! Není sama – i v této soutěži bylo pár dětí, které se jí v perspektivnosti blížily. Jsem rád, že mezi ně patří i naši zástupci, např. Jan Novák nebo Vilém Jirsa z náchodské ZUŠ, kteří se s ní dělili o první cenu ve III. kategorii.
Svět ovšem uhání dopředu a vím o Kociánově soutěži, že i tam nechyběly podobné typy, hrající dokonce v šesti letech skladby technicky zcela vrcholové. Je to určitě celosvětově zásluha stoupající úrovně špičkových pedagogů, bez nichž by se i ten největší talent daleko nedostal. I tato soutěž potvrdila, že učitelé tradičně vyspělé ruské houslové školy jsou aktivní nejen ve své domovině, ale působí prakticky v celém světě, kde podstatně zvyšují tamnější úroveň. Z ostatních zemí bych rád zmínil Turecko – přijeli z něho tři účastníci, všichni výborní. Řekl bych, že to už není náhoda. Nechci zde dávat výčet cen, ale chci konstatovat, že i naši pedagogové dopadli ve své většině se svými žáky vcelku dobře, s výjimkou slabě obsazené druhé kategorie, kde českou houslovou školu zachraňovala malá Korejka ze třídy české pedagožky.
Tato soutěž (stejně jako ostatně všechny soutěže) má pro mladé muzikanty velký motivační význam, a pro ty nejlepší může být i důležitým odrazovým můstkem – vždyť jedna z cen je i orchestrální koncert pod taktovkou Tomáše Netopila!
Že soutěž přinese nejen ceny, ale i nějaké ty slzičky, je přirozené, to ale není důležité. I zde platí to coubertinovské „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se!“
