Součástí letošního ročníku festivalu Dvořákova Praha jsou tři velmi zajímavé masterclassy. Ten první (Sál Martinů, 13. září 2022) vedl světově proslulý klavírista Lukáš Vondráček. Přiučit se k němu přišli tři výborní mladí čeští pianisté: devatenáctiletá Veronika Jaklová, studentka 5. ročníku ze třídy Milana Langra na Pražské konzervatoři, dvacetiletá Eliška Tkadlčíková, studentka 2. ročníku ze třídy Ivo Kahánka na HAMU, a čtyřiadvacetiletý Matouš Zukal, který je ve 2. ročníku magisterského studia taktéž u Ivo Kahánka na HAMU.
Veronika Jaklová, nositelka řady ocenění z významných tuzemských i zahraničních klavírních soutěží, si připravila pro své vystoupení první větu z Chopinova Klavírního koncertu č. 2 f moll op. 21. Hrála výtečně (na druhém klavíru ji spolehlivě doprovázel Stanislav Gallin), těžko bych hledal něco zásadnějšího, co by se jí dalo vytknout. Lukáš Vondráček měl ovšem tolik nápadů, že s Veronikou strávil celou jednu hodinu. Ukázal jí, jak dostat z klavíru ještě zpěvnější tón, jak lépe využít dynamických kontrastů, doporučil odvážnější a svobodnější agogiku, předvedl, do jakých detailů lze propracovat profilaci frází a poradil mnoho dalších, pro pianisty (i pro posluchače) velmi zajímavých věcí.
Také Eliška Tkadlčíková se může pochlubit mnoha soutěžními úspěchy. Na Vondráčkově masterclassu přednesla Chopinovu „arpeggiovou“ Etudu Es dur op. 10/11 a Rachmaninovovo Preludium D dur op. 23/4. I ona hrála krásně – Chopin byl dokonale technicky zvládnutý a Rachmaninov hluboce prožitý. Ale Lukáš Vondráček dovedl poradit i Elišce. V Chopinově etudě mimo jiné ukázal, jak by při hraní arpeggií mělo fungovat zápěstí a jak dodat plynulost melodické lince. A když hrál Elišce ukázky z Rachmaninovova preludia, nestačili posluchači žasnout, jaká kouzla se dají s klavírním zvukem provádět, když k nástroji zasedne skutečný mistr svého oboru.
Matouš Zukal, poslední frekventant Vondráčkova masterclassu, získal vloni druhou cenu na Mezinárodní klavírní soutěži Pražského jara a stojí na počátku své profesionální pianistické kariéry. S Lukášem Vondráčkem se dobře zná – zúčastnil se jeho klavírních kurzů na loňské Ševčíkově akademii v Horažďovicích. Na Vondráčkův pražský masterclass si Matouš přinesl první dvě věty ze Schumannovy Sonáty č. 2 g moll op. 22. První větu hrál s ohromným dramatickým nábojem, ve zvuku téměř až symfonickém. Po jejím doznění řekl Lukáš Vondráček o Matoušovi, že je to už „umělec s vlastním názorem a s ochotou hrát, riskovat a experimentovat.“ Společně pak hledali, jak dostat do této věty ještě více dramatičnosti, vášně i napětí. Pomalá druhá věta Schumanna byla v Matoušově podání okouzlující. Lukáš Vondráček ji okomentoval jediným slovem „nádhera“. Pak ukázal Matoušovi, jak docílit v levé ruce ještě jemnějších úhozových nuancí. Matouše ten nápad zjevně zaujal, a když hrál tuto větu podruhé, vyzněla tak cituplně, že posluchači v sále ani nedýchali.
Lukáš Vondráček působil po celý masterclass velmi přirozeně, uvolněně a sympaticky „lidsky“. Se studenty jednal jako se sobě rovnými, nevnucoval jim svůj názor, spíš jen navrhoval nebo doporučoval, s tím, že si nakonec každý musí najít svou vlastní cestu. Pro studenty i pro posluchače v sále byl Vondráčkův masterclass nádhernou a nezapomenutelnou „vysokou školou“ pianistického umění.
