Pisánská republika bývala ve středověku významným hráčem na politické scéně Itálie a také významnou námořní silou v Tyrhénském moři. Dokonce význam města převyšoval okolní toskánské bašty, kupříkladu Florencii. To ještě město leželo přímo u moře v ústí bahnité řeky Arno, která se kalně sune jílovitým krajem, kdysi osídleným tajemnou Etruskou civilizací. Dnes je pobřeží od bran města vzdáleno nějakých devět kilometrů jílovité země, kterou sem naplavila řeka.
Zvonice vedle Pisánské baziliky měla být nejvyšší na světě. Už rok po zahájení výstavby v roce 1173 se však ukázalo, že se z důvodu mělce založených základů začíná naklánět. To víte, jílovitá půda pod ní bude patrně taky jenom naplavenina řeky Arno, i když Piazza dei miracoli (Náměstí zázraků) stojí asi 500 metrů od řeky. Stavitelé hned zpevňovali půdu pod nakloněnou věží a zažehnali pohromu. Ale po čase se začala naklánět zase, tentokrát na druhou stranu (tak je šikmá dodnes). Z nejvyšší zvonice na světě tedy sešlo, má nakonec jen šest pater, v posledních dvou se pokoušel stavitel kompenzovat náklon odlehčením a stavba tak působí ještě bizarněji. Kolem roku 2000 už vážně hrozilo, že se věž zřítí, a tak restaurátoři zmírnili sklon, ale zase ne moc, protože pokud připravíte šikmou věž o její šikmost, zbude jenom…věž.
Když prvně přijdete na náměstí, uzříte poněkud surrealistický obraz. Desítky turistů podivně lomí rukama, šplhají po nízkém plotě, nebo se se zvednutýma rukama staví před selfie tyče tak, aby na jejich fotce bylo zřejmé, že věž nespadla jen díky jejich námaze. Nemoc „podpírání věže na fotce z dálky“ se záhy ukáže jako nakažlivá. Vznikají místy i velmi komické obrazy, třeba když nadšená turistka obletuje svého muže ve středním věku a staví ho tak, aby i on „držel věž“. Jemu je to ovšem trapné a tak spáchá ten turistický hit s neuvěřitelně otráveným výrazem.
Možná je škoda, že lidé pro šikmou věž nevidí úchvatnou křtitelnici a nádhernou baziliku. Obě stavby mají onu neopakovatelnou atmosféru z časů, kdy architektura románská a byzantská ještě byly sestrami. Fresky v bazilice se podobají těm z chrámu Boží moudrosti v Istanbulu. A kazatelna v Baptiseriu vypadá, jako by ji z Istanbulu přímo přivezli. Náš zvuk na koncertě se sice v obrovské bazilice trošku ztrácí a potlesk publika také není tak bouřlivý, jak jsme zvyklí, ale zážitek z místa máme neopakovatelný.
Vždycky, když Itálii opouštíme, je nám smutno. Máme pocit, že nikde jinde se nežije tak krásně, není tak laskavé podnebí, nepromlouvají dějiny tak hlasitě. Vždyť skoro na každém rohu kráčela historie, ať už politická, nebo ta naše, historie hudby. Sice tady z hlediska dnešního zhýčkaného Evropana nefunguje všechno tak dobře, jak by mělo. Například železniční dráhy připomínají mnohem spíš než německé ty české (jezdí tu pendolina, všude se přestavuje a vlaky mají pořád zpoždění). Ale co naplat, jídlo a víno je tu snad nejlepší na světě, porce jsou štědré, zmrzlina nepřekonatelná, a krajina tak nádherná (což o Toskánsku platí dvojnásob), až se tají dech.
Tak ještě dopít sklenku košatého chianti, vychutnat focacciu s buvolí mozzarelou a salátem, který nikde nevoní tak čerstvě, jako tady. Pak do letadla a italskou poezii vystřídá belgická a nizozemská próza. Čtyři koncerty ve čtyřech dnech na různých místech. Arivederci, Pisa…
