Jsou to samé krásné vzpomínky. Na geniálního amerického klavíristu Brada Mehldaua, který v Rudolfinu s grácií vyšlechtěné perské kočky sedmkrát vznešeně usedal za klavír a znovu a znovu se vznášel na vlně bouřlivého nadšení stojících diváků, kteří na příjezd svého jazzového miláčka do Prahy museli čekat celých deset let. Na tmavovlasou ázerbájdžánskou pianistku Azizu Mustafu Zadeh, jejíž divoce operní hlas a elektrizující mix lidového mughamu, klasické hudby a jazzu v odsvěceném kostele sv. Anny magicky koketoval se stovkou dalších výchozích inspirací. Na tajemství a přitom podivuhodnou pokoru staroruského liturgického sboru Drevněrusskij Raspěv. A dnes už ostatně i na první koncert Bobbyho McFerrina, vystoupení Ivy Bittové ve Statní opeře a leccos jiného.
Kdybych si po vzoru amerických sběratelů vstupenek vydržoval jakousi soukromou bibli lístků na nejpozoruhodnější česká hudební představení, patrně by se na každé druhé stránce skvěla logem festivalu Struny podzimu. Letos je tomu již patnáct let, co začal tehdy ještě jako skromný podnik při Správě Pražského hradu, odkud ho také úředníci nynějšího prezidenta před šesti lety zcela nepochopitelně hnali vidlemi. Ani neférovou výpovědí čtvrt roku před plánovaným začátkem se nicméně Struny podzimu tehdy nepodařilo zadusit – a bez nadsázky lze říct, že ty dnes představují stěžejní český hudební festival s dramaturgií, která snadno obstojí i ve světové konkurenci.
Svého času to byla tradice a stejně, jako se každé léto chodilo na tehdy zvlášť renomované Shakespearovské slavnosti, býval i komorní hudební cyklus Struny podzimu jedním z osvěžujících a vítaných programů na Pražském hradě. Datuje se od roku 1996, ačkoliv jakési pomyslné myšlenkové zázemí pro jeho vznik má kořeny už v éře prvního prezidentského období Václava Havla. Ten přišel s velmi svébytnou 
a jasnou koncepcí o formování Pražského hradu, jenž se díky tomu po čtyřiceti letech konečně otevřel veřejnosti, a hudební festival pro něj zase představoval až dojemnou prvorepublikovou kontinuitu s někdejším Masarykovým hudebním salonem. Dnešní pořadatelé Strun podzimu zpočátku přímo podléhali Správě Pražského hradu a díky tomu si snadno zajistili přístup téměř do všech jeho sálů; obrovité a akusticky nedostižné Jízdárny, chladného románského sklepení Starého královského paláce nebo třeba do Rothmayerova sálu.
Již od prvních ročníků se festival začal také úzce profilovat. “Náš program je zaměřený spíš na individualitu umělce a intenzitu komorního zážitku, na sílu osobnosti nebo malého ansámblu,“ vysvětluje umělecký ředitel festivalu Marek Vrabec. Viděl jsem ho snad stokrát a tak mě nikterak nepřekvapilo, že i tentokrát mu bezvadně padl oblek, na tváři si hrál s téměř rošťáckým úsměvem a velmi ochotně také rozprávěl na jakékoliv téma. Vrabec na pohled působí jako jednoznačně sebevědomý manažer spíš konzervativnějšího ražení, ale letmý pohled na dramaturgii jeho festivalu i ředitelovy osobní úspěchy toto zdání smyje houbou provinilého poznání. Léta běžela a úsměv se rok od roku rozšiřoval. Chvályhodná pocta Eugenu Suchoňovi za doprovodu Mariána Lapšanského a Moyzesova kvarteta, vystoupení vznešeného francouzského Ensemble Philidor, neuvěřitelně versatilní ruce klavíristy Norberta Hellera v doprovodu Pražského komorního orchestru, Magdalena Kožená pod taktovkou roztančených brýlatých oček Michela Swierczewského, odvážné bachovské remixy věčně experimentujícího amerického jazzového uragánu jménem Uri Caine a další a další.
To už jsme ovšem v roce 2004, na Pražském hradě trůní od března předchozího roku prezident Klaus a ten si naopak na kontinuitu se svým předchůdcem nepotrpí; v květnu tak úředníci Pražského hradu na Struny podzimu přestávají reflektovat a de facto tak festival paralyzují společně s Leica Gallery anebo přehlídkou world music Respect, které tentýž rok stihne stejný osud. Struny podzimu jsou ovšem již druhým rokem členem Asociace mezinárodních hudebních festivalů a téměř okamžitě najdou podporu už nejen pod symbolickým patronátem Havlovy někdejší Vize ’97, nýbrž i Národního divadla, České filharmonie či Národního muzea.
Výpověď z prostor Pražského hradu sice přichází podpásově necelý čtvrt rok před začátkem, ale kontinuita narušena není, Struny podzimu ještě tentýž rok přiváží slavné americké kvarteto Kronos a pomalu začínají tkát síť soukromých sponzorů, z níž žijí dodnes. “Z praktického hlediska byl pro nás odchod z Pražského hradu obrovsky oživující impuls. A posun od té doby vidím i ve střídmosti vkusu; výběr je pečlivý a doufám, že s lety se tříbí,“ vysvětluje dnes smířlivě Vrabec.
V době tohoto stěhování již Struny podzimu pravidelně představují program v zavedených tematických řadách Inspirace, Osobnosti a Crossover, jejichž hvězdy naplňují pořadatelské krédo: zůstat otevřený nejrůznějším směrům a projektům, dbát na autorský repertoár i vyspělou interpretaci anebo hudebníky provokovat k netradičním dílům, které ostatně leckdy spojují tři žánrové průsečíky festivalu – klasickou hudbu, jazz a world music. Před dvěma lety se pak přidala pomyslná čtvrtá kategorie Spotlight, soustředěná na talentované muzikanty a vycházející hvězdy. Což třeba v programu letošního ročníku zcela naplňuje vystudovaný matematik a talentovaný jazzový pianista Vijay Iyer. Na potomka jihoindických imigrantů se přitom zrak hudební kritiky začal snášet velmi nedávno a uspořádat Iyerovi velký koncert v Česku by si leckdo netroufl. Což prozrazuje další z dramaturgických předností Strun podzimu, jíž je bezpochyby “čich“ na talenty.
“Živý zážitek z hudby nic nenahradí a jsou promotéři, kteří nevezmou nic, co předtím neviděli živě,“ říká Vrabec. “Snažím se maximálně cestovat, například vždy na přelomu ledna a února na konferenci Association of Performing Arts Presenters v New Yorku. V době, kdy jsou tam všichni promotéři a umělecké agentury, probíhá v blízkých jazzklubech festival a tam slyšíte hudebníky, kvůli kterým byste jinak musel lítat po světě.“
V tomto případě už je ovšem řeč o dramaturgii nejvyššího rázu; a výkonná ředitelka Dana Syrová ví, že ve Vrabcovi má ideálního uměleckého ředitele či, řečeno jazykem doby, takzvaného arts managera. Že festival kormidluje tím nejlepším možným směrem ostatně stvrdila 
i Vrabcova roční stáž na prestižním americkém Kennedy Center for the Performing Arts. “Zejména v USA mi to pomohlo pootevřít některé dosud zavřené dveře,“ vysvětluje umělecký ředitel. “V tom, jak nás umělci vnímají, ale většinou hraje roli hlavně to, co už jste v branži udělal, koho jste si na festival přivezl, jakou máte reputaci a jak vás umělci i jejich agenti znají.“
Správný arts manager ovšem musí svůj podnik také dostatečně finančně zaopatřit a bez záštity Pražského hradu se festival ze soukromých sponzorů a příspěvků z veřejných rozpočtů nadále neuživí. “Provozováním kvalitního umění vzniká vždy schodek, náklady jsou vysoké a stále rostou kvůli inflaci, nájmům koncertních sálů, nákladům za reklamu atd. Nepříznivý trend podporuje také kult hvězd, kdy honoráře rostou a přitom se často nezakládají na reálném potenciálu tržeb,“ vysvětluje Vrabec.
A protože zvyšování cen vstupného věc neřeší, festival letos v květnu vyzkoušel ojedinělou fundraisingovou akci v Obecním domě, kde před kamerami ČT proběhl donátorský galavečer s Bobby McFerrinem. Navzdory komplikacím způsobeným erupcí islandské sopky nakonec šlo o nadmíru úspěšný večer, který by měl i v dalších letech zásadním způsobem přispět k financování Strun podzimu. “Pokud chceme obstát, musíme financování festivalu postavit na čtyřech pilířích: jedním jsou zdroje veřejné, druhým sponzoři, třetím vstupné – v tom jsme jako festival silní, máme velké procento vyprodanosti, ale také minimální potenciál k navýšení – a čtvrtým píliřem mohou i v naší zemi být individuální donátoři,“ dodává Vrabec.
Při tom všem si jen těžko představit mravenčí práci, kterou představuje příprava jednotlivých koncertů. Dva roky strávené vyjednáváním prvního vystoupení Bobbyho McFerrina znamenaly osobní cestu do USA a přes pět set stran mailové korespondence, letošní koncert hvězdné mladičké houslistky Julie Fischer se domlouval již před třemi lety.
Navzdory tomu všemu se ovšem Marek Vrabec dál usmívá a festival směřuje k nabitému jubilejnímu ročníku, který svou návštěvou poctí Anne Sofie von Otter, Jan Garbarek s Hilliard Ensemble nebo renomovaný tenorista John Potter. Vůbec nepochybuji o tom, že do mozaiky krásných vzpomínek Struny podzimu i letos vytesají několik nezapomenutelných koncertů.
