Před pětadvaceti lety se Vladimír Lébl, jeden z nejvýznamnějších českých muzikologů dvacátého století, odebral do muzikologického nebe. Možná příliš brzy. Ale zanechal po sobě výraznou stopu – netradiční chápání novějších dějin hudby a nevšední přínos hudebně teoretický.
Když Jitka Ludvová vzpomínala na Lébla v roce 1998 ve svém referátu, předneseném na sympoziu na AMU u příležitosti jeho nedožitých sedmdesátin, s lítostí konstatovala: „Další pamětníci by měli pohovořit i proto, že za deset let, která uplynula od jeho smrti, se nad Vladimírem Léblem skoro zavřela voda. Mezi generací dnešních pětatřicetiletých skladatelů sice zapomenut nebyl, ale například pro studenty hudební vědy je to jméno prakticky neznámé. Pokládám to za nespravedlivé, nejenom pro jeho odborné kvality, ale hlavně proto, že Vladimír Lébl byl slušný člověk, což považuji za nutné zdůraznit nejvíc a na prvním místě .“ Já mezi pamětníky nepatřím, ale vidím, jak se ony nad Léblem „zavřené vody“ pomalu čeří. Dnes již studenti rozhodně vědí, kdo Vladimír Lébl byl. Nad jiné o tom vypovídá exemplář sborníku Nové cesty hudby z knihovny Ústavu hudební vědy FF UK – nutně by potřeboval svázat, neboť jde z ruky do ruky. Stejně jako všechna čtyři čísla Konfrontace , Elektronická hudba , Hudba v českých dějinách… Kdo se chce dnes zabývat například tématem česká Nová hudba, nemůže Lébla na své badatelské cestě minout.
A právě českou Novou hudbu (respektive to, co pod označením Nová hudba chápal) se Lébl snažil v průběhu svého života neustále propagovat a právě v této oblasti lze spatřovat jeho největší přínos. Riskoval a vstoupil do vod nejbouřlivějších, do oblasti odborné reflexe své současnosti. Nepotřeboval historický odstup, dokázal si udržet odstup myšlenkový. Stačí se podívat na témata jeho rozhlasových přednášek z šedesátých let: Nová hudba – česká fonická poezie , Normovaná hudba – o hudbě po roce 1945, Čemu se také říká „Musica nova“ , Tradice a novátorství v díle Miloslava Kabeláče a také cyklus pořadů Čeští soudobí skladatelé uvádějí svá díla (rozhovory se skladateli a přehrávky děl Jana Klusáka, Marka Kopelenta, Miloslava Kabeláče, Rudolfa Komorouse, Václava Kučery a Zbyňka Vostřáka). Pokud na koncertních pódiích zazněla díla těchto autorů, podporoval je i jedněmi z mála pozitivních kritik. O čerstvé soudobé hudbě psal i studie, analýzy, pořádal přednášky, prováděl výzkumy a experimenty v oblasti elektronické hudby. Využíval prostě téměř všechny dostupné formy prezentace a teoretického uchopení této hudby.
Největší pozornost z oblasti české hudby druhé poloviny dvacátého století věnoval Lébl Miloslavu Kabeláčovi, Janu Klusákovi a Josefu Bergovi. V případě Josefa Berga dokonce zamýšlel vydat krátce po jeho smrti u nakladatelství Panton výbor z jeho hudebně-literárního díla (edice Bergových textů pak vyšla u Pantonu v roce 1988, bohužel již bez Léblova přispění).
Lébl ve svých pracích statečně čelil politickému a ideologickému diktátu doby. Uchoval si autonomní jazyk, nikdy nepřijal oficiální klišé. A s jazykem to uměl i jinak. Komunikoval prostřednictvím svých textů stejně kvalitně jak s veřejností laickou, tak s veřejností odbornou. Když si dnes pročítám jeho analýzu Klusákových Variací na téma Gustava Mahlera pro velký orchestr, publikované v Hudební vědě v roce 1986 (ale sepsané již v roce 1973), žasnu nejen nad bohatostí Klusákovy skladby, ale také nad Léblovou schopností dílo detailně a precizně analyzovat. A následně pročítám jeho přednášku pro Divadlo hudby také z roku 1986, kde stejnou skladbu představuje laické veřejnosti s obdivuhodnou lehkostí, nezatížené odbornými termíny a přesto zachovává vysoký hudebněvědný standard.
Přes mimořádný Léblův význam pro reflexi Nové hudby, neměli bychom samozřejmě zapomenout ani na jiné oblasti jeho zájmu. Neméně významné místo v jeho celoživotní badatelské práci zaujímala i česká hudební moderna. Z jeho pozůstalosti je patrné, že vedle známé monografie o Vítězslavu Novákovi připravoval Lébl i monografii o Josefu Sukovi. Pro Divadlo hudby připravil na počátku osmdesátých let také rozsáhlou řadu přednášek k dějinám české a světové hudby od druhé poloviny devatenáctého století až k počátku osmdesátých let století dvacátého.
Vladimír Lébl byl po všech stránkách osobností tvůrčí a originální. Projevovalo se to nejen v obsahu jeho práce. Byl např. znám svojí zálibou ve tvorbě koláží, kterými obdarovával své přátele a které dělal také pro vlastní potěšení. Je z nich, kromě nesporného výtvarného cítění, dobře patrný i jeho specifický smysl pro humor. Ten je ostatně čitelný i v mnohých jeho rukopisech a strojopisech, které často připomínají počmáraný sešit nezbedného školáka. Např. když kolektiv autorů připravoval publikaci Hudba v českých dějinách, jeden strojopis marginálií s poznámkami typu: „1. Charakter hudebního provozu 2. Hudba umělecká a užitná 3. Společenský ústup umělecké hudby 4. Zesvětšťování hudební kultury“ (…) vylepšil Lébl, jeden z autorů, černým fixem po svém: „24. Křísení čtenáře 25. Autor do hrobu dán 26. Poslední sbohem ( …) Uf! Proklatá kapitola! Leč, teď to bude (snad už) dobré (stačí ještě tak 10x přepsat a pak zahodit)“ .
Vladimíra Lébla jsem osobně nezažila a nenosím tedy v mysli jeho živý obraz. Obrysy jeho výjimečné osobnosti se ale přede mnou rýsují jasnými tahy, když pročítám jeho práce. A lidskou podobu ten obraz dostává, když si jej doplním o pamětnická svědectví jeho nejbližších přátel a kolegů. Petr Kofroň o něm říká: „Lébl byl ironik, poctivec a dováděl věci do důsledku. Umíral, ale odpaloval si cigaretu od cigarety, vykašlal se na nějaké socialistické doktory a přestal chodit k zubaři… Byl to tak trochu Ladislav Klíma české muzikologie. “
Ano, o těch cigaretách taky mluví každý: „Kouřil je bez filtru… 40 denně…“ A tak ho v tom muzikologickém nebi vidím docela jasně: sedí v malé pracovně v kuřáckém oddělení u psacího stroje, na stole krabičku cigaret, hromadu papírů, černé fixy, Sonet duo…
