Zápas o existenci
Založit v Praze uprostřed ekonomické krize nový orchestr, bylo velmi odvážné. Tento čin Rudolfa Pekárka dal mnoha nezaměstnaným hudebníkům na jedné straně určitou naději, na straně druhé je čekala velmi nejistá existence. Zkratka FOK se objevila už v roce 1934 na zakládající schůzi v Kmochově restauraci na Vinohradech. Naznačovala očekávanou oblast uplatnění: film – opera – koncert. Pětadvacet hudebníků si říkalo Orchestr FOK nebo Salonní orchestr FOK někdy Pekárkův salonní orchestr. 29. 12 1934 poprvé hráli v rozhlase.
Zpočátku se těleso skutečně živilo intenzivním nahráváním hudby k filmům. V roce 1935 jich bylo 18, celkem natočil orchestr hudbu k 234 filmům do roku 1943, kdy byl založen Pražský filmový orchestr.
Další příležitosti byly velmi rozmanité. 25. 3. 1936 se konal první veřejný koncert ve výstavní síni Mánesa. Václav Smetáček tehdy dirigoval skladby Fr. Bartoše, P. Bořkovce, J. Ježka, H. Krásy, I. Krejčí a B. Martinů. 30. 4. 1937 pořádal orchestr ve Smetanově síni dobročinný koncert pro spolek Opora domova. Jiný veřejný koncert 6. 5. 1937 byl oznámen jako zahájení lidového cyklu, ale další večery se už nekonaly. V těchto letech účinkoval FOK pravidelně v Městském divadle na Královských Vinohradech. V roce 1938 se uskutečnily tři koncerty pro Dělnickou akademii a vystoupení na X. všesokolském sletu. 19. 11. 1939 byl zahájen cyklus nedělních matiné ve Smetanově síni, Otakar Jeremiáš dirigoval Smetanovu Mou vlast. Totéž dílo řídil Václav Smetáček 1. 1. 1940 v Mělníku na prvním koncertu FOK mimo Prahu. V tomto roce už byl úspěšně zahájen Lidový cyklus deseti matiné.
V roce 1942 gestapo Pekárka zatklo (pro židovský původ) a 12. 5. byl do čela instituce zvolen dr. Václav Smetáček. V srpnu dostal orchestr příkaz hrát jako operetní soubor v Německém divadle v Praze, v roce 1944 byli členové tělesa totálně nasazeni do továrny Ostmark-Werke ve Kbelích.
Již 19. 5.1945 hrál poprvé orchestr v osvobozeném Československu a vypsal cyklus abonentních koncertů. Rudolf Pekárek se vrátil z vězení, stal se vedoucím Armádního uměleckého souboru a druhým dirigentem FOK. Ve snaze zajistit lepší existenci orchestru vedli představitelé tělesa marné debaty s pražskou radnicí. Uvažovalo se tehdy dokonce o přesídlení do Karlových Varů. Roku 1947 vystoupil orchestr poprvé na Pražském jaru. Rudolf Pekárek však po únoru 1948 odešel z ČSR do Austrálie.
1. 1. 1952 byl orchestr FOK přičleněn k Ústřednímu národnímu výboru hl. m. Prahy a rozšířen na počet 82 hráčů. Boje o existenční jistotu tedy po 18 letech skončily.
Pražští symfonikové
Oficiální titul tělesa zněl zcela jinak: Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Platí to dodnes, ale pro cizinu byl takový název zcela neúnosný, vžilo se proto označovat FOK jako Pražské symfoniky. Pro úplnost nabídnu několik dalších dat.
V roce 1957 odjíždí FOK poprvé do zahraničí, do Polska, 1959 účinkuje na prvním koncertě v továrně Motorlet a poprvé jede na západ – do Rakouska. V roce 1952 bylo zřízeno u FOK Koncertní jednatelství a postupně byla přičleněna k orchestru řada komorních těles a sólistů. Pražští symfonikové se stali významnou a mohutnou institucí, Koncertní jednatelství ovládalo většinu koncertního života v Praze.
Orchestr se stal postupně i pojmem mezinárodním, navštívil desítky evropských i mimoevropských zemí s výraznými úspěchy. V roce 1967 byl poprvé v Německé spolkové republice a ve Velké Británii, 1969 se konal první zájezd do USA, 1972 poprvé do SSSR, 1986 poprvé do Japonska. Vypočítávat jednotlivé zájezdy by nemělo smysl. Bylo jich opravdu hodně a všechny skončily s jednoznačně kladným ohlasem. FOK vykonal nesmírnou práci pro šíření české hudební kultury a také pro povědomí o existenci Československa, malého státu v srdci Evropy.
Na formování podoby tělesa se podílela celá řada ředitelů, jejichž jména nejsou nejdůležitější, ale rád bych připomenul alespoň některé. Vedle zakladatelské osobnosti Rudolfa Pekárka a dr. Václava Smetáčka (oba se na počátku museli starat jak o otázky umělecké, tak o organizační), následovali Karel Blahout , Jan Hrdlička , Karel Vodrážka , dr. Jiří Hlaváček . V letech 1968-1976 vedl FOK doc. Ivan Řezáč , po něm dr. Ladislav Šíp . Oba jako velmi dobří muzikanti dokázali pro FOK získat obecný respekt a klást nejvyšší umělecké nároky. Po několika dalších ředitelích, kteří nepřinesli pro těleso výraznější novinky, stojí za zmínku až etapa poslední, reprezentovaná osobnostmi mladší generace. V roce 1992, po odchodu Jiřího Pilky , který působil na místě ředitele krátce, se ujal vedoucí funkce ing. Roman Bělor . Když v roce 2001 odešel na místo ředitele Pražského jara, stanul v čele FOK Mgr. Petr Polívka . Oba vdechli práci novou dynamiku, rozvíjeli dále domácí i zahraniční působení orchestru, což se dálo nejednou v obtížných ekonomických podmínkách.
Na život orchestru mívají vliv i dramaturgové. Nejednou jejich funkci plnili přímo umělečtí šéfové, ale v některých případech tomu bylo i jinak. Jednou z osobností v tomto oboru dokonale profesionální byl Petar Zapletal , v devadesátých letech pak dr. Bohuslav Vítek . Oba byli pro práci tělesa velkým přínosem.
Velké osobnosti
Naprosto klíčovou postavou byl v zakladatelské etapě právě Václav Smetáček . Dovedl pracovat rychle, dramaturgii směroval k základnímu symfonickému repertoáru, nebál se ani za totality dávat na program velká oratorní a kantátová díla. V zahraničí byl vždycky vítán (nejednou jako operní dirigent). Vykonal nesmírně mnoho pro českou hudbu a zvláště pro naše soudobé skladatele, jejichž tvorbu uváděl soustavně doma i v cizině. V českém hudebním životě zanechal nesmazatelnou stopu. V čele FOK stál plných 36 let (do roku 1972).
Za dirigentským pultem působila celá řada našich dalších dirigentů. Někteří byli v úvazku tělesa krátce, jiní déle. Připomeňme si jména jako dr. Štěpán Koníček , Jindřich Rohan , Václav Neumann , Zdeněk Košler , Ladislav Slovák , Vladimír Válek , Petr Altrichter . V posledních letech pak Martin Turnovský .
Největších uměleckých úspěchů docílil s orchestrem šéfdirigent Jiří Bělohlávek . Vedl orchestr od roku 1977 do roku 1989, tedy plných 12 let. V té době se uskutečnily reprezentativní zahraniční zájezdy, vznikla řada gramofonových nahrávek, domácí koncerty měly špičkovou úroveň. Bělohlávek dovedl velice soustavně pracovat, byl náročný, pečlivě vybíral sólisty. Jeho úspěchy pramenily současně i z toho, že měl k dispozici velkou časovou plochu.
V devadesátých letech, po odchodu Martina Turnovského, působil u FOK určitou dobu jako šéfdirigent Gaetano Delogu z Itálie, za pultem se vystřídalo také několik zajímavých českých hostů (Libor Pešek , Zdeněk Mácal ). Zatím posledním šéfem je francouzský dirigent Serge Baudo .
Paleta hostujících zahraničních dirigentů by byla velice dlouhá, připomenu alespoň některé, aby bylo zřejmé na jak reprezentativní úrovni se orchestr pohybuje od poválečných let: Paul Hindemith , Dean Dixon , Zubin Mehta , Sir Charles Mackerras , Sir George Solti , Tadeusz Strugala , Kurt Masur , Krzystof Penderecki , Seiji Ozawa , Charles Munch . S mnohými z nich vystoupil FOK na Pražském jaru.
Hudba Praze
Koncertní jednatelství FOK založené v roce 1962 bylo prakticky agenturou pro Prahu. Významnou a legendární osobou se stal vedoucí jednatelství Milan Zdražil . Se svými spolupracovníky vymyslel pověstné cykly jako Světová klavírní tvorba, Jarní a Podzimní varhanní cyklus, Obrazy a hudba, Velký komorní cyklus nebo dopolední koncerty pro školní mládež. Mnohé z těchto cyklů existují dodnes, nejeden je napodobován jinými agenturami.
Milan Zdražil ozvučil celou Prahu: baziliku sv. Jiří, galerie, Bertramku, chrám sv. Víta, baziliku sv. Jakuba, kostel sv. Šimona a Judy, Jízdárnu Pražského hradu, Valdštejnský palác, Zrcadlovou síň Klementina, schody Národního muzea, zahradu na Maltézském náměstí apod.
FOK a jeho agentura přivedly do Prahy celou řadu světových virtuosů. Mám na mysli nejprve hostující umělce, kteří jsou ozdobou každého programu. Vynikající sólisty si může dovolit pozvat jen vynikající orchestr. Připomenu několik jmen z poválečné doby: Peter Schreier , Garrick Ohlsson , Henryk Szeryng , Anne-Sophie Mutter , David Oistrach , Svjatoslav Richtěr , Isaac Stern , Arthur Rubinstein , Arturo Benedetti-Michelangeli , Mischa Maisky .
Z domácích interpretů se orchestr mohl pyšnit Rudolfem Firkušným , Ivanem Moravcem , Zuzanou Růžičkovou , Janem Panenkou , Josefem Páleníčkem , Františkem Rauchem , Borisem Krajným , Josefem Sukem , Václavem Snítilem , Sašou Večtomovem , Josefem Chuchrem , Jiřím Bártou , Martou Krásovou , Marií Tauberovou , Beno Blachutem , Eduardem Hakenem , Dagmar Peckovou , Ivanem Kusnjerem a mnoha dalšími. Na určitou dobu se stal orchestr domovským přístavem různých souborů a sólistů. Postupně byli v úvazku FOK například houslisté Václav Hudeček , Ivan Štraus , Ivan Ženatý , klavíristé Mirka Pokorná , Emil Leichner , violoncellista Stanislav Apolín , violista Lubomír Malý . Zcela neobvyklý byl počet souborů: Kvarteto města Prahy , Kocianovo kvarteto , Foerstrovo trio , Collegium musicum Pragense , Pražští komorní sólisté , Corni di Praga , Musica da camera Praga , Sukův komorní orchestr , Pražský mužský sbor , Linha Singers , Bambini di Praga , Kühnův smíšený sbor , Musica bohemica , pražská pobočka Hudební mládeže .
Počet jmen se průběžně měnil, umělci odcházeli nebo přicházeli, v každém případě však zůstal FOK největší „domovskou“ hudební institucí. Podobný model byl realizován i v České filharmonii, ale v menším rozsahu. Po roce 1990 se gigantický umělecký útvar pomalu stále zmenšoval, nakonec zůstalo u FOK pouze Koncertní jednatelství. Zmenšení mělo mnoho kladných rysů: zjednodušení agendy, zcela samostatné rozhodování každého umělce nebo kolektivu. Na druhé straně mnohý soubor ztratil určitou minimální existenční jistotu, administrativní otázky zatížily každý celek zvláště v oblasti agentáže, propagace a ekonomiky. Postupně se ještě ukáže, zda na předchozím modelu nebyly přece jen určité kladné rysy, k nimž by bylo vhodné se vracet.
Budoucnost
V posledním desetiletí se tu a tam vyskytly názory, že Praha má příliš mnoho pravidelně veřejně účinkujících velkých symfonických orchestrů: Českou filharmonii, Pražské symfoniky, Symfonický orchestr Českého rozhlasu. S údivem jsme však mohli sledovat, že se začala uplatňovat další tělesa – například Český národní symfonický orchestr. Není sice kolektivem stálým, prakticky zahrnuje hráče tří tradičních těles, ale je zajímavé, že nachází své publikum, prostor pro nahrávky i uplatnění v cizině. K tomu připočtěme ještě Pražskou komorní filharmonii, která se zařadila do řady existujících komorních těles s velikým úspěchem a má svoje početné i věrné obecenstvo. Je tedy orchestrů příliš mnoho?
Jsem přesvědčen, že současný stav je dostačující a přijatelný. Jistě mají některá tělesa potíže s návštěvností, ale důvodem není velké množství nabízených koncertů. Potíže vyplývají z kvality dramaturgie a z cen vstupenek. Vyprodané koncerty Rozhlasových symfoniků a Pražské komorní filharmonie svědčí o tom, že kvalita tělesa a nabídnutých programů je takřka rozhodující. To znamená – umět najít svůj programový profil. Současně dokázat hospodařit tak, aby vstupenka byla nabídnuta za přijatelnou cenu. To bohužel všechna tělesa neumí nebo nedokáží, ale FOK je v tomto oboru dobrým vzorem. Různé orgány orchestrů (umělecké rady apod.) mnohdy nutily vedení, aby byla dramaturgie co nejatraktivnější, což se spatřovalo v zařazování často už otřelých děl 19. století, ve vylučování modernějších nebo soudobých kompozic. Případ Pražské komorní filharmonie dokazuje, že lze hrát soudobou hudbu, angažovat mladé sólisty i dirigenty, a neztratit přitom publikum. Leckteré tyto aspekty realizuje i FOK.
Pražští symfonikové byli po léta orchestrem, který se odlišoval úspěšně od programů České filharmonie. Měl v nabídce široce přístupný repertoár. Zásluhou FOK bylo možno čas od času slyšet všechny Beethovenovy symfonie, hlavní díla Smetanova, Dvořákova, Čajkovského, Debussyho a stovky dalších skladeb. Velice záslužné bylo uvádění velkých oratorií. Jako studenti jsme tak mohli poznat Händlova Mesiáše , Bachovu Mši h moll , Verdiho Requiem , Dvořákovo Requiem a Stabat mater , Orffova Carmina burana , ale i kantáty Vycpálkovy, Novákovy atd. Přitom FOK pravidelně uváděl i soudobou českou tvorbu, za vstup do hudební arény mu vděčí i autoři jako Luboš Fišer, Jan Klusák a desítky dalších.
Určitým tradičním nešvarem je v České republice „známkování“, hierarchizace orchestrů. Takže jeden musí být první a nejlepší, další jsou druzí nebo třetí. V cizině toto neplatí vždycky anebo ne stabilně málem století. Kdo si troufne označit, který z pěti velkých symfonických orchestrů Londýna je jedničkou? Anebo nebyl lepší Birmingham za vedení Simona Rattlea? Různá tělesa mají svou historii, svůj vzestup, vrchol i pád. Zdá se, že to platí i u nás. Horší je, že hierarchizace se usídlila i v myslích administrativních nadřízených složek, takže některé těleso má lepší ekonomické (hlavně platové) podmínky než jiné. To nejednou limituje kvalitu angažovaných hráčů, zvaní sólistů apod. V FOK tento problém dobře znají a je chybou trvale hodnotit těleso například jako „pražskou dvojku“. Ponechávám stranou dlouhodobé platové nedocenění hráčů všech našich orchestrů, to je jiný problém.
Svoboda, kterou dnes máme, nikoho nelimituje ideologicky, každý je odpovědný sám za sebe. To není lehká situace, ale příležitost pro tvůrčí činnost. A tvůrčím způsobem lze pracovat i v organizaci, v agentáži, v dramaturgii. FOK má dostatečný potenciál pro úspěšnou budoucnost ve svých pracovnících. Věřme, že jim nevyschne invence, že budou mít stále nekonečně inspirativních podnětů a že v nelehké soutěži s ostatními pražskými tělesy si orchestr zachová stále svou pevnou a dosud nenahraditelnou pozici. Před tím, co FOK vykonal za sedmdesát let pro českou hudbu, v Praze, v republice, v zahraničí – a nejednou v hodně svízelných podmínkách – stojíme s údivem a vděčností.
