Nejlepším komorním ansámblem Pražského jara 2013 byl stejně jako vloni mezinárodní Mahler Chamber Orchestra , jenž v roce 1997 založil z členů Gustav Mahler Youth Orchestra dirigent Claudio Abbado . Ve dnech 22. a 23. 5 2012 zahrál v Rudolfinu fascinujícím způsobem Apollona musagete od Igora Stravinského. O rok později, 21. 5. a 22. 5., stejně bravurně Concerto in D a Octet stejného skladatele. Proč tak časté návštěvy? Norský pianista Leif Ove Andsnes zařadil Prahu, Pražské jaro a Dvořákovu síň do svého několikaletého beethovenského turné a firma Sony Classical vytváří v rámci toho soubornou nahrávku klavírních koncertů. Vloni zahrál Andsnes 1. a 3. koncert, letos to měl být 2. a 4. koncert. Bohužel pan Andsnes musel kvůli vážnému rodinnému důvodu zrušit část svého letošního evropského turné, takže na Pražské jaro přijel náhradník – německý pianista Alexander Lonquich .
Začněme u Stravinského. Smyčcové „neklasické“ Concerto in D bylo zahráno dech beroucím způsobem. Tak dokonalé provedení jsem živě dosud neslyšel! „Neobarokní“ Octet zase ukázal vysoké kvality dechových nástrojů tohoto stále ještě mladého orchestru (zvláště bych upozornil na flétnistku Chiaru Tonelli , klarinetistu Oliviera Pateyho a fagotistu Laurenta Lefevra ).
Alexander Lonquich Andsnese nenahradil. Snažil se hodně, ale jeho vystoupení spíše rušilo, než aby povznášelo. Má velmi rychlé, zručné prsty a jasnou vizi, co udělat s partiturou. Když pominu teatrální dirigování orchestru, který tak násilné vedení nepotřebuje, a neobvyklou míru užití pedálů (zvláště levého!), tak jeho pohled na Beethovena je velmi romantický, místy až brahmsovský; autograf vykládal velmi osobitě. Navíc jeho schopnosti v tvoření tónu za Andsnesem slyšitelně zaostávají, a to nezmiňuji další klavírní giganty – například Brendela nebo Zimermana. Nejlepší tak byl od něho přídavek – technicky jiskřivá třetí věta z Beethovenova 1. koncertu. U festivalového publika měl velký úspěch.
