Stará hudba u nás po roce 1989 sice pomalu, ale jistě nabyla svého dnešního statutu rodinného stříbra. Cesta k této pozici nebyla snadná – a není jednoduchá ani dnes: naše školství má vůči staré hudbě značný dluh, i z odborných kruhů se občas ozvou hlasy, které tvrdí, že se v orchestrech dobových nástrojů střídají jedni a titíž lidé… Na to je velmi snadná odpověď: skutečně špičkových odborníků je v umění právě tak málo, jako ve vědě.
Jak se naše současná situace v oboru historicky poučené interpretace starší hudby jeví Adamu Viktorovi? Pokud máte tím stříbrem na mysli potenciál staré hudby v Čechách, tak s vámi souhlasím, ten je totiž opravdu výjimečný. Je dán především z velké části dosud neznámou českou hudbou 17. a 18. století a vynikajícími domácími interprety. Je třeba ale vědět, že jedni a titíž lidé se v orchestrech dobových nástrojů nebo vokálních ansámblů objevují zejména proto, že je k tomu nutí značná existenční nejistota. Pokud by neměli ještě jiné aktivity, těžko by z příjmů v jednom jediném souboru uživili své rodiny. Žádnému z úspěšných českých souborů barokní hudby, které koncertují ve světě, přivážejí tam odtud významná ocenění a neustále přichází s objevnými dramaturgickými počiny na svých koncertech i nahrávkách, není popřáno takového luxusu, aby mohl svým hudebníkům nabídnout jakoukoliv jistotu. Přitom jsou ode všech žádány dokonalé výkony a jakýkoliv projev profesionální liknavosti může mít pro každého z nich nepříjemné následky. Občas hrávám s různými moderními, materiálně zajištěnými orchestry a žasnu nad tím, s jakou samozřejmostí jsou v některých z nich tolerovány průměrné nebo i horší výkony a evidentní nechuť s tím cokoliv udělat. Je to systémový problém hluboce zakořeněný v socialismu. Na rozdíl od Německa, Francie, Anglie, Itálie atd., kde byly základní pilíře barokní hudby již dávno vztyčeny, u nás, například v případě takového Jana Dismase Zelenky, cenného klenotu české hudby, nemáme ani jednoho muzikologa zabývajícího se soustavně jeho dílem a životem, a to nemluvím o notových edicích, to je hotová ostuda. Kvůli minulému režimu a z celé jeho kulturní mizérie vyplývajícím omezením zde měla stará hudba strašně malé možnosti a oproti západní Evropě nabrala dobře padesátileté zpoždění. Má to ale paradoxně i svou velikou přednost. Je tu totiž v Čechách dosud pole neorané s mnohými nevyzvednutými poklady. Když se hodně snažíme, sháníme sponzory, dotujeme z rodinných rozpočtů a ročně žádáme o množství dotací a grantů, můžeme pak jednou za čas přinést neznámou českou hudbu, nad níž svět žasne. Dokud bude ale kdejaké české symfonické těleso pobírat od státu desítky miliónů korun na financování své víceméně rutinní existence, aniž by bylo schopno přinést cokoliv převratného, zatímco soubory staré hudby budou nuceny rozpočty svých projektů lepit z částek o 2 až 3 nuly menších, nemůže být, bohužel, o statutu rodinného stříbra žádná řeč.
Se svým souborem Ensemble Inégal systematicky uvádíte skladby, které nepatří k běžně provozovanému baroknímu repertoáru. Máte – mimo jiné – vyhraněný zájem o duchovní tvorbu Jana Dismase Zelenky a Samuela Capricorna. Málokdo si okamžitě vybaví, že se Capricornus narodil v Žerčicích u Mladé Boleslavi… To víte, i ve staré hudbě jsou teď v módě velká jména, velkolepá gesta, „hluboké prožitky“ a spotřebitel nám touží po značkovém zboží. Hudební scéna v Čechách se proměnila v mainstreamovou a konvenční záležitost, přičemž na vině rozhodně nejsou posluchači, příčinou je hudebníkova bezuzdná touha po triumfu. Jeho úspěch je přímo úměrný množství prostředků, které má na svou kampaň, a do noty mu hraje i to, že skoro všechno, co se o hudebním dění píše, se může stát propagandou, za niž se snadno schová i kdejaký kýč. Myslím si, že skutečně fascinující věci ale zůstávají vždy skryty, není totiž snadné je vystavovat a prodávat, je třeba je ustavičně hledat. K jejich oživení je nutná tvořivá touha, inspirativní nadšení, společně sdílená radost a přátelské vztahy uvnitř souboru, založené na velkorysosti a vzájemné úctě. Toto jsou hodnoty, které od začátku charakterizovaly scénu staré hudby, a to nejen v Čechách. Jakmile však začnou ustupovat egoismu nebo ultimativnímu vyžadování poslušnosti, kouzlo je pryč.
Jan Dismas Zelenka bývá v našich zemích na jedné straně vnímán jako hudebník, kterého si drážďanský dvůr dost nevážil, na druhé straně tu ještě poměrně nedávno figuroval víc jako autor virtuózní instrumentální hudby než skladatel, jehož vokální tvorba se plně vyrovná dílům Bachovým a Händelovým. Ensemble Inégal má na proměně pohledu na Zelenku značné zásluhy – mohl byste svou cestu k němu aspoň stručně popsat? Také už jste zaslechla, že je u nás „přezelenkováno“? Zajímalo by mě, jestli někdy někdo v Německu vyslovil myšlenku o „přebachování“. Ano, hovoříme o dvou totálně nesrovnatelných aspektech současné středoevropské kultury. Nejen že Zelenka není žádný český Bach, což je dnes oblíbená a poněkud trapně nemotorná nálepka, stejně jako Bach není německým Zelenkou, ale míra poznání jejich hudby je ve fatálním protikladu. Podle našeho vlastního průzkumu nemá naprostá většina české populace žádné ponětí o tom, kdo byl Jan Dismas Zelenka a jaká je jeho hudba. Vzhledem k tomu, že se u nás ročně uskuteční maximálně několik koncertů s jeho hudbou, na rozdíl od stovek koncertních produkcí Bachovy hudby v Německu (propastný rozdíl vychází i v případě zprůměrování podle počtu obyvatel), je i v okruhu informovaných poznání Zelenkovy hudby velmi útržkovité. Rámcové vzdělávací programy pro základní školy neobsahují žádný doporučený výčet skladatelů, o nichž by měl mít základně vzdělaný člověk povědomí, a na podpůrném Metodickém portálu RVP nenajdete Zelenkovo jméno ani v jednom z doporučovaných indexovaných materiálů. Pro srovnání Smetana se zde vyskytuje sedmkrát, Dvořák pětkrát a Bach s Händelem třikrát. V kontextu toho, že se Zelenka dnes hraje více v cizině než doma, že dokumentace jeho tvorby a většina notových edic byla realizována v zahraničí, a že veškeré teoretické poznatky, coby východiska pro nás interprety přicházejí výhradně ze zahraničí, považuji aktuálně výraz „přezelenkováno“ za úplnou hanebnost.
Na české wikipedii se můžeme dočíst o tajemných souvislostech Zelenkova odchodu do Drážďan o jeho nešťastném osudu, velkém zklamání a kariérním neúspěchu. Vznikly i další mýty o jeho samotářství, izolovanosti, údajné homosexualitě a spáchaném zločinu, z něhož se po celý život kál. V Zelenkově díle se nám ale zachoval otisk jeho osobnosti v docela jiné podobě. Každý, kdo se zabývá interpretací Zelenkovy hudby, má co do činění s excentrickým skladatelem hýřícím velkým tvůrčím sebevědomím, rafinovanou vynalézavostí, hlubokým duchovním poznáním, ale i neutuchající radostí a smyslem pro humor. Zahraniční muzikologové již léta argumentují novými poznatky, jimiž do základu vyvrací zmíněné smyšlené legendy a představují Zelenku jako nesmírně úspěšného hudebníka těšícího se respektu a uznání nejen svých hudebních současníků jako například Bacha a Telemanna, ale i jako centrální osobnost hudebního života na drážďanském královském dvoře. Drážďany té doby byly evropským hudebním centrem prvořadého významu a vysněnou metou nejlepších hudebníků 1. poloviny 18. století. Protože vůči Zelenkovu odkazu cítím silný závazek spolu s vděčností za radost, kterou mi jeho hudba přináší, a nemohu se dále smiřovat se vším výše popsaným, odhodlal jsem se k založení historicky prvního festivalu určeného Zelenkově hudbě a také mezinárodní muzikologické konference. Třetí ročník Zelenka Festivalu Praha – Drážďany, který přinese letos v říjnu sérii několika koncertních programů Zelenkovy hudby, je signálem o tom, že máme na jeho znovuoživení eminentní zájem…
Toto je zkrácená verze, kompletní rozhovor v HARMONII 6/2016 (koupit)
