Vyhrála soutěž Plácida Dominga Operalia a v operním světě je považována za obrovský talent. Devětadvacetiletá sopranistka Aida Garifullina pochází z Kazaně v Tatarstánu, což je jedna z republik Ruské federace. V pátek 17. února 2017 poprvé vystoupí s recitálem v Praze, ještě předtím jí label Decca Classics vydal debutové sólové album. HARMONII při té příležitosti poskytla exkluzivní rozhovor.
Vaše rodné jméno napovídá, že jste se musela narodit velkým milovníkům opery… (Smích) Maminka je sbormistryně, tatínek sice není profesionální hudebník, ale má krásný hlas. Ještě než jsem se narodila, tak si maminka moc přála, aby se její dítě věnovalo opernímu zpěvu. A když jsem pak přišla na svět, dala mi jméno Aida, což v arabštině znamená dar. Zpívám od tří let, v pěti jsem už vystupovala v jedné televizní soutěži. V jedenácti jsem začala chodit na konzervatoř v Kazani. Zpočátku to ovšem byla spíš zábava, nikdo nemohl vědět, jestli se zpěvačkou skutečně stanu. Rodiče mi ale pořád říkali, že by si to moc přáli.
Takže jste chtěla být poslušnou dcerou? Myslím, že rodiče měli hodně zkušeností. Také jsem však naslouchala svému srdci. Samozřejmě jsem nechtěla být operní zpěvačkou od útlého dětství, skutečný zájem přišel až o něco později. Operní zpěv je nesmírně obtížný druh umění, musíte být velmi dobře připraveni. Takže až postupně jsem začala cítit, že mám sílu a hlas, s nímž mohu něco dělat.
Maminka je stále vaším hlavním rádcem? Ano, zůstává pro mne nejbližším člověkem a vždy mi otevřeně všechno řekne. Někdy se mi to nelíbí, ale beru to, protože vím, že pro mne chce jen to nejlepší. A je lepší slyšet něco nepříjemného od ní než od kritiky a obecenstva.
V osmnácti jste začala studovat v Norimberku. S jakou představou jste jela do Německa? Rodiče si přáli, abych poznala jinou kulturu a jazyk. Takže jsem odjížděla s cílem naučit se němčinu a také se dovědět, jak zpívat německé písně. Učil mne Siegfried Jerusalem, do jehož třídy jsem se dostala.
Ten se proslavil hlavně jako wagnerovský tenor. Co jste se od něj naučila? Je to velmi starostlivý učitel, jenž se snaží najít pro zpěváka správný repertoár. Byla jsem tehdy velmi mladá, pořád jsem s ním chtěla probírat obtížné role a árie a on mi vždycky řekl, že musím být opatrná. Ostatně nebyl vždycky wagnerovským tenorem, začínal s lehčími rolemi. Hodně mi radil s technikou, vysvětlil mi, jak nezpívat silou a šetřit hlasem, jak naopak zpívat lehce, což bylo trochu něco jiného, než co jsem do té doby znala.
Patříte k ruským pěvcům a pěvkyním, kteří začínali v Mariinském divadle pod vedením Valerije Gergijeva. Příběh Anny Netrebko, která v divadle uklízela, už je pomalu legendou. Předpokládám, že i vy máte svůj příběh… Dirigenta Gergijeva jsem poprvé potkala roku 2012 v Londýně během letních olympijských her. Zpívala jsem v ruském domě a pak jsem se s maminkou vypravila na jeho koncert do Royal Albert Hall. Po koncertě jsme pak šly do zákulisí a čekaly tam v dlouhé frontě. Když na nás konečně přišla řada, tak jsem mu poděkovala a dodala jsem, že bych mu ráda někdy zazpívala. Byla už půlnoc, ale on mne přesto vyzval, ať tedy něco zazpívám teď hned. Tak jsem spustila Je veux vivre z Gounodovy opery Romeo a Julie. A on se mne zeptal, jestli jsem někdy zpívala Zuzanku ve Figarově svatbě, a já na to, že zatím ne, a on mi řekl „Tak se ji naučte, z divadla vám zavolají.“ A pak mi asi za týden skutečně zavolali a to byl jeden z nejšťastnějších dnů mého života! Bylo mi 24 let a v Mariinském divadle jsem začala zpívat Gildu, Adinu, carevnu z Šemachanu ve Zlatém kohoutkovi od Nikolaje Rimského-Korsakova nebo Natašu v Vojně a míru od Sergeje Prokofjeva.
Na světovou dráhu vás nicméně katapultovalo vítězství v soutěži Operalia roku 2013. Jaká to byla zkušenost? Maminka mi řekla, abych se přihlásila, ale já jsem napřed nechtěla. Namítala jsem, že je to moc těžké, že nejsem připravena, že tam jsou už samí velcí pěvci, třeba jedna americká sopranistka už měla smlouvu s Metropolitní operou! Nakonec jsem ale poslechla. Když jsem pak přijela do Verony, kde se tehdy soutěž konala, tak jsem v téměř čtyřicetistupňovém vedru denně pět hodin cvičila. Až jsem nakonec nabyla dojmu, že jsem připravena. Ale i přesto jsem viděla, že je tam spousta výborných zpěváků. Horní věková hranice u této soutěže je 32 let, takže většina zpěváků byla starších než já. No a nakonec jsem vyhrála…
Takže maminka měla zase pravdu… A co Plácido Domingo, mluvila jste s ním? Nezapomenu na první setkání s ním, které se odehrálo ve Veroně, ale rok před soutěží. Byla jsem tehdy pozvána, abych na koncertě v rámci Festivalu Arena di Verona zazpívala árii Julie. Po koncertě jsem v zákulisí potkala Plácida Dominga. Požádala jsem ho, abych se s ním mohla vyfotografovat. A on viděl můj kostým Julie a zeptal se, jestli jsem to byla já, kdo právě zpíval. „Proč se nepřihlásíte do mé soutěže? Mezi účastníky mám i ruské zpěváky,“ řekl mi. A já na to, že jednou možná ano, ale ještě potřebuji nějakou dobu, abych se ujistila, že to dokážu. Tak vidíte, jaká překvapení nám život někdy uchystá.
Po vítězství jste musela dostat spoustu nabídek. Bylo těžké se v nich zorientovat? Bylo jich opravdu hodně, moc mne lákala třeba Elvíra v Rossiniho Italce z Alžíru, ale nakonec jsem usoudila, že to není part pro můj hlas, možná až za několik let. Je to všechno otázka techniky a jejího zdokonalování.
Také jste se stala členkou Vídeňské státní opery. Plánujete tam zůstat? V ansámblu jsem byla v letech 2014 až 2016, nyní mám rezidenční smlouvu. Tohle divadlo je jako můj druhý domov, vládne tam velmi přátelská atmosféra. Myslím, že na tom má zásluhu především ředitel Dominique Meyer, který se snaží každému zpěvákovi věnovat stejnou pozornost. S kolegy máme velmi dobré vztahy a všichni si před představením přejeme vše nejlepší. Dokonce i sopranistky! (smích)
Potkáváte se i s českými umělci? Ovšem, v Donu Giovannim jsem mnohokrát vystupovala s Adamem Plachetkou. On zpíval titulního hrdinu, já Zerlinu. Má tak bohatý a silný hlas a skvěle hraje, takže se do něj nemůžete nezamilovat. Samozřejmě jen v inscenaci! (smích)
Ve Vídni zpíváte především Mozarta a italskou hudbu, nicméně také jste si zkusila roli Iriny v opeře Tři sestry od maďarského skladatele Petera Eötvöse. Jak se vám studovala soudobá hudba? Obecně vzato nejsem jejím velkým příznivcem, ale toto dílo považuji za velmi zajímavé a inteligentní. Pokud se jím zabýváte denně, přečtete si Čechovovu předlohu a dovíte se hodně o samotném skladateli, pak jeho hudbu začnete milovat. S panem Eötvösem jsem mohla diskutovat, třeba o tom, proč chce tuhle pasáž zazpívat a jinou zase spíše mluvit. Samozřejmě to nebylo lehké, rytmus se mění skoro každý druhý takt, ale pan Eötvös také dirigoval a hodně pomohl mně i ostatním kolegům.
Máte možnost zazpívat si slovanskou hudbu? Nebo dokonce tatarskou? Na jaře budu v Paříži dělat Sněhurku od Rimského-Korsakova. Miluji tuto operu, jednu z árií mám i na svém albu a zpívala jsem ji také na Operalii, je to nesmírně živá a radostná hudba. Jinak na role ze slovanského repertoáru nedostávám příliš mnoho nabídek. U vás v Praze ale budu dělat Dvořákovo Requiem (na festivalu Dvořákova Praha, pozn. red.). A ráda bych si někdy zazpívala Rusalku, to je jedna z mých nejoblíbenějších oper. Něco z Dvořáka chystám i pro pražský koncert. Pokud jde o tatarskou hudbu, na mém albu je jedna z našich lidových písní. My Tataři máme vlastní hudbu, která je založena na pentatonice, takže zní velmi orientálně.
Objevila jste se také ve filmu Florence Foster Jenkins, vyprávějícím o americké dámě z vyšší společnosti, která nepředstavitelně falešně, zato s velkým nadšením přednášela operní árie. Hrála ji Meryl Streep, vy jste ztvárnila skutečnou hvězdu té doby Lily Pons. Jak jste se vlastně k této práci dostala? Produkce filmu hledala sopranistku, která by uměla zazpívat zvonkovou árii z opery Lakmé. Požádali o pomoc Universal Music a tam jim doporučili mne. Tak jsem jela do Londýna na casting a producentovi jsem se asi líbila, protože mne obsadil. Byla to skvělá příležitost potkat Meryl Streep, která je neuvěřitelně okouzlující osobnost, elegantní a inteligentní. A navíc mne překvapilo, že má krásný hlas. Všechno si nazpívala sama. Samotný příběh Florence Jenkins jsem už znala z dřívějška, a tak si myslím, že film se povedl, je zábavný a současně i tragický.
Meryl Streep v jednom rozhovoru poznamenala, že bylo těžké naučit se zpívat falešně. A co vy? Dokázala byste to? Nevím, ještě jsem to nezkoušela. (smích)
